pondělí, 24. září 2012

Gerardo Núñez - Travesía

Napsal(a) 

Gerardo Núñez - Travesía Gerardo Núñez - Travesía

Gerardo Núñez – flamencová kytara, Ángel Sánchez González „Cepillo“ – perkuse, tleskání, zpěv, Carmen Cortés a Isabel Núñez Cortés – perkuse, tleskání, zpěv, Pablo Romero – elektrická kytara, Albert Sanz a Pepe Rivero – piano, Mariano Díaz – klávesy, Pablo Martín a Antonio Ramos „Maca“ – baskytara, Perico Sambeat – saxofon, Carlota Passos-Pereira Cortés, Carmen Cortés García, Coral Cortés García, Mario Cortés, Bilal Demiryurek, Juan Luis Cano, Luky Oyegue, Christians Lorys – zpěv. Nahráno: Estudio El Gallo Azul Madrid a Estudio La Azotea Cádiz, 2011. TT: 36:10. 1 CD ACT Music ACT 9534-2.

Uplynulo osm let od posledního alba Gerarda Núñeze (Andando el tiempo ) a jeden z nejuznávanějších španělských flamencových kytaristů se vrací s velmi silnou novinkou Travesía . Toto slovo, španělsky „přechod“, si posluchač může dát do souvislosti s Núñezovým dlouhodobým hledačstvím, s jeho cestami od flamenca k jazzu a od něj oklikou zpět k world music. Není mimochodem divu, že letos v létě album Travesía atakovalo přední příčky prestižní celoevropské hitparády World Music Charts Europe.

Jenže Travesía má na novém Núñezově albu ještě jeden význam, související s dějem desky. I když jde totiž o album z velké části instrumentální, autor je pojal jako výpravnou záležitost, jako hudební novelu, pokud ne přímo román. A protože abstraktní jazyk hudby nabízí jen málo jednoznačných záchytných bodů (vydedukujte z tónu flamencové hudby jména hlavních hrdinů!), nabízí autor malou nápovědu ve stručném sleeve-notu alba. Travesía je tedy příběhem jeho přátel Ameda a Khaleba, kteří se rozhodli splnit si svůj sen o cestě do bohaté Evropy. Přes poušť a moře podnikli vyčerpávající cestu, o níž Núñezova kytara, s bohatou výpomocí dalších nástrojů, rukou a hlasů, zpívá. Záleží pak už jen na posluchači, zda nabízená „pravidla hry“ přijme a zkusí si při poslechu představit rysy, povahy a osudy dvou severoafrických uprchlíků, nebo zda se soustředí pouze na hudbu. I bez příběhu totiž Núñezova hra stojí za pozornost.

Vzhledem k naznačenému konceptu by album mělo tvořit jednolitý celek, z něhož bychom neměli vytrhávat jednotlivé části. Pokud se tedy například skladba nazvaná A rumbo rozplývá do ztracena a chybí jí jasná tečka, je to zřejmě záměr a onu tečku je třeba hledat v následující miniatuře Tío Perico , předznamenávající závěrečnou, aranžérsky vypointovanou titulní kompozici. Jednotlivé části alba tedy nejsou skladby samy o sobě, ale spíše úseky celku, které se od okolních částí liší odlišnou instrumentací, jinou prací s dynamikou, jiným tempem vyprávění. Vlastně se na albu téměř pravidelně střídají komornější pasáže (úvodní Ítaca , ve které mistrovu kytaru podporuje pouze tleskání a další perkuse, dále podobně vystavěná Tío Pepe plus dvě čistě kytarové miniatury) s bohatěji instrumentovanými úseky. Mezi ně patří už zmíněné A rumboTravesía , dále ohnivé „uvedení do tématu“ No ha podío ser a také jediná převzatá skladba alba, Scofieldova Chicken Dog , asi největší úkrok od flamenca a ohlasů tradiční hudby směrem k modernímu jazzu a místy (rytmikou) až k popu.

I když je hlavním vypravěčem příběhu na Travesíi kytara, v některých pasážích ustupuje do pozadí. Právě ve Scofieldově skladbě přebírá vedení na chvíli basa, konvenční – ale v tomto kontextu možná nečekané – sólo předvede saxofon, atmosféru přibarvují vokály v pozadí, zatímco kytara se na chvíli stává především rytmickým nástrojem. Zajímavá je role lidského hlasu, který neslouží vždy pouze jako jeden z nástrojů, nýbrž – v závěrečné skladbě Travesía – dvojím způsobem posune (či prozradí) děj: jednak krátkou recitací básně Luise Ríuse , jednak orientálním zpěvem, podbarveným opět flamencovou kytarou. Jako by se Núñez v samém závěru rozhodl prozradit těm, kteří si nepřečetli sleeve-note, o čem jeho album vlastně pojednává.

Já ovšem zdůrazňuji, že příběh Ahmed a Khaleba – a je lhostejné, zda jde o kytaristovy skutečné přátele, nebo o fiktivní hrdiny – není až tak důležitý. Jazyk hudby hovoří sám za sebe: prolínáním moderně pojatého flamenca s výlety směrem k jazzu, východní hudby a – minimálně dvakrát – i do easy listening instrumentální hudby, která v bravurním podání Gerarda Núñeze a jeho kolegů v žádném případě neuráží. Na albu se střídá rytmické flamenco s introvertními pasážemi, místa plná ozdob s minimalistickými momenty. Celé to má hlavu a patu, jasné směřování, čitelný rukopis. A vynikající je pochopitelně i zvuk. Kdyby si totiž posluchač nemohl naplno vychutnat každou notu, každý dotek prstů na strunách, ztrácelo by takové CD smysl.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.