Freejazzová pětiletka v Praze

V roce 2006, půl století po zrodu zásadního snímku nastupující progresivní jazzové vlny The Jazz Workshop kompozičního teoretika George Russella, proběhl v pražské Akropoli 1. Free Jazz Festival. Letos 25. a 26.října se uskutečnil v kulturním zařízení Unijazzu Kaštan, opět v produkci a dramaturgii P&J Music, ročník pátý. Tolik historické souvislosti.

Nyní byl úvod svěřen dvojici zrozené z lůna elektrické verze kapely Limbo: jeho kapelník Pavel Hrubý s klavíristou a skladatelem Michalem Nejtkem spolupracuje stále úžeji. Vstupní téma, rytmicky i melodií působící až „ellingtonovským“ echem, oba rozvinuli v poutavou free improvizaci. V hlavě se mi přitom rozezněly koncerty Yosuke Yamashity s Akirem Sakatou, rovněž jako Hrubý hrajícím na altsaxofon. Hrubý v prostřední části programu altku zaměnil za basklarinet, hra se zklidnila, až zlyričtěla, obě skladby se staly zcela přehledné. Předního ruského avantgardistu Sergeje Letova, zakladatele a spoluhráče řady ruských i mezinárodních freejazzových kapel, též legendárního dechového TRI-O, Pavel Hrubý zaujal natolik, že mu na místě nabídnul spolupráci se svou Russia Sax Mafií.

Nejvyspělejší písně Beatles v sobě mají kultivovaně potlačovanou expresivitu, kterou přesto posluchač dobře vnímá. Ke dřeni této někdy až extáze, v jejímž podloží jsou shouting blues, spirituály a gospely, se snaží posluchače přivést německé duo kytaristy Helmuta „Joe“ Sachse s bubeníkem Ernstem Bierem v projektu Helter Skelter . Sachs však hudbu Beatles nedestruuje, v harmonii i melodii nás nenechá na pochybách, o kterou píseň se jedná, ale tam, kde má pocit, že se hudba potřebuje odvázat, to udělá po svém: někdy „hendrixovsky“, nebo začne perkusně hrát i mimo hmatník a struny, dupat. Bubeník ctí původní rytmus příslušných písní. Příjemné na poslech, ideji festivalu však na hony vzdáleno.

FREE S NADSÁZKOU

Vrcholem večera bylo vystoupení tria Američana Matthew Shippa , který nadchnul už loni na Festivalu jazzového piana v Praze. Také saxofonista, klarinetista a flétnista tria, už zmíněný Sergej Letov , si loni v Praze zahrál na předchozím ročníku FJF, s turkmenskou klavíristkou Maralou Jakšievou. Shippův styl Letova elektrizoval k dravosti, v níž se však zjevovaly také melodické nápady. Stylově revoluční kytarista Joe Morris trio doplňující začal před deseti lety hrát také na kontrabas, a výhradně s ním se v Kaštanu představil. Improvizace tria, s výjimkou harmonického závěru a přídavku, byla pravou „zvukovou plachtou“, jak se mluvilo o nejvypjatější hudbě Johna Coltranea, když improvizace probíhala čistě kolem shluků tónů. Ty vytvářel Shipp kaskádově je posouvaje po klaviatuře. Ve hře byly ale také chvíle – obdobně jako u dvojice Hrubý-Nejtek, kdy hudba připomínala, že i do této podoby jazzu patří humor, nadsázka, odkazy na takzvaně lehké hudební žánry, prostě to, co nebožtík Willem Breuker se svým Kollektiefem dovedl k dokonalosti.

Následující nedělní večer zahájil kontrabasista Jaromír Honzák s houslistou a klavíristou Martinem Zbrožkem , jejichž uvolněné improvizace se příležitostně prezentují už dlouhodobě. Jejich vystoupení bylo strukturované, mělo svůj vývoj a nebylo bezbřehé, jak se ve volné improvizaci často záměrně děje. Má to svou logiku, protože oba myslí jako skladatelé. Honzák, ale také Morris, tvořili pro free

jazz méně častý, až ostinátní basový rytmus, který Honzák místy vehnal do smyček, aby se uvolnil pro vlastní improvizaci. Zbrožek opět předvedl, že není konvenčním houslistou, což je zřejmě také důvodem jeho pouze příležitostného využívání v jazzových kapelách či nahrávkách naší scény.

Srovnání dravé freejazzové improvizace pianisty Veryana Westona a saxofonisty Trevora Wattse (připomínám jeho účast na ojedinělém freejazzovém projektu Starý dobrý cirkus , Supraphon, 1979) a polského klarinetového tria Mikołaje Trzaska nabízelo možnost přemýšlet o tom, kde se pohybuje rozostřená hranice mezi free jazzem a ryze improvizační hudbou. V obou případech hraje důležitou úlohu intuitivní a spontánní reakce jednak na domluvené zadání, jednak na dění kolem něj ve hře partnera. U Britů nepochybujeme o tom, že posloucháme jazz, u Trzaskovy klarinetové hry by na koncertě soudobé hudby většinu posluchačů zřejmě ani nenapadlo, že před nimi právě hrají jazzově velmi vyspělí a na evropské scéně respektovaní hudebníci. Všichni tři hrají na basklarinety, zatímco Mikołaj Trzaska jej střídá se saxofonem, Michał Górczynski a Waclaw Zimpel je obměňují s klarinety.

Festival se sice v průběhu let uskrovnil do klubové podoby, ale aspoň nevelká obec domácích muzikantů a posluchačů na naší scéně uchovává povědomí o životnosti a dospělosti free jazzu.