středa, 23. březen 2005

Existencionální bouře Rachida Tahy

Napsal(a) 

Existencionální bouře Rachida Tahy Existencionální bouře Rachida Tahy
Rock bez rebelie nemá smysl, jinak si s ním nevíme rady jako s tupými nůžkami. Metaloví bubáci, do sebe zahledění pseudobuřiči a z vřeštících davů smyslů zbavené naondulované primadony už tudíž nejsou odpůrci establishmentu, nýbrž jeho pokornými sloužícími. Dávný znak revolty - nabroušená elektrická kytara - se u nich nezřídka proměnila v mašinu na peníze a její zvuk, dříve nahánějící maloměšťákům hrůzu, ve splavnou stoku odvádějící pozornost od palčivých problémů doby. Rocker z lidu Bruce Springsteen a kdysi žhaví ekologičtí rváči R.E.M. sice vytáhli do boje proti svému presidentu Bushovi, slovník si však pečlivě hlídají. A tak úder musel přijít odjinud - od arabského punkrockera Rachida Tahy.

Od přemýšlivého rebela, dobře si uvědomujícího handicap svého muslimského vyznání, přesto názorově nekompromisního ironika, radikálního potírače jakéhokoliv projevu rasismu, vždy odhodlaného bránit odvěké právo člověka: sdělit svůj názor, i kdyby to mělo jakkoliv bolet.

Taha to měl vždy o to těžší, že ačkoliv už desítky let žije ve francouzském Lyonu, arabský původ má na talíři dodnes. "Araby lidé neznají, netuší, co znamená nucená emigrace, být Arabem v nemuslimském světě. Hned se jim vybaví hollywoodská klišé nabízená televizí. Často se mi stalo, že se mě někdo zeptal: Jak to, že nemáš vousy? A když mě pak vidí pít alkohol, tančit na pódiu a hrát rock, diví se: Jsi ještě vůbec muslim? Jako kdybychom museli být za každou cenu chladnou karikaturou podobající se víc Satanovi než lidské bytosti."

POUŠTNÍ PUNKROCK

Na svých albech společně s producentem Stevem Hillagem spojil Taha rytmickou nezadržitelnost a muezzínskou melodičnost Arábie s těžkotonážním ledzeppelinismem a štiplavou zkratkovitostí punkrocku. A přestože má v jeho hudbě důležitou roli loutna oud a bubínek darbouka, sází spíš na elektrickou kytaru. Nečiní mu rovněž problémy uvést do energického rockového prostředí staré alžírské autory, jak dokázal na svém vynikajícím albu Diwan .

Rachid Taha má sice občas sám se sebou dost starostí - ani on se neubránil drogám - nicméně jeho koncerty vás svou nekompromisností sfouknou jako pouštní bouře. Dokázala to i živá nahrávka 1, 2, 3 Soleils , dobře známá i u nás. Vlastně se dá říct, že to byla ona, která tohoto alžírského rockového bijce přivedla do povědomí českého publika. Stejně jako dva nedávné koncerty, kdy konkrétně v Ostravě zbavil pochybností i ty největší skeptiky. Na severu Moravy přehrál i spoustu skladeb ze své novinky Tékitoi (Universal, 2004), na níž si, rozčarován z "nesnesitelné krutosti bytí", v arabštině pokládá zásadní otázku: Kdo vlastně jsem?

A to v době, kdy se západní část světa dívá na ten muslimský hodně skrze prsty. "Když nějakým zemím znemožňujete prezentovat na veřejnosti jejich kulturu, mají je za mrtvé. A výsledek? Chmurná realita post 9/11 Fahrenheitovského světa."

Tékitoi lze proto považovat za Tahovu vnitřní existencionální bouři. Rockově drsnou, nesmlouvavě zabijáckou, rezignující na zabalená podobenství. Za údery boxerským levým hákem bez dlouhého taktizování: skladbu Safi například otevírají egyptské smyčce s darboukou, ozývá se naléhavý Tahův hlas, vy začínáte leccos tušit, teprve s ledzeppelinovským výbuchem vám ale dojde, že nejde o žádnou zamilovanou selanku, nýbrž o zpěvákovu báseň plnou hněvu a frustrace z nedostatku demokracie v arabském světě. V jiné - Winta - v níž úlohu metalových kytar přejímají smyčce, filozofuje nad svým věkem a cynismem moderní doby.

Se zvukovým mágem Brianem Enem v kuse Dima zase řeší sporné otázky svobody - "svoboda dokáže být tvrdá i nesmlouvavá ".

S Enem se rovněž vrátil do sedmdesátých let, kdy jako mladý kluk mohl po koncertě skupiny The Clash vstoupit za jejich leaderem Joe Strummerem do šatny. "Měl jsem rád jeho upřímnost a humor. Nikdy jsem ho jako jiní nepovažoval za punkového cynika". Tahovým a Enovým holdem pak budiž clashovský hit Rock The Casbah , zpívaný v arabštině způsobem, na který se nezapomíná.

Spřízněné duše našel Taha také ve Francii: úvodní duet s Christianem Olivierem z hodně provokativní kapely Tétes Raides , přivádějící obdivovatele šansonu k šílenství, nastavuje nesmlouvavě průzračné zrcadlo francouzské společnosti.

Existencionální bouře Rachida Tahy Existencionální bouře Rachida Tahy
RAI = NÁZOR

Nezapomíná ale ani na své učitele: skladba Mamachi je poklonou oranskému zpěvákovi stejného jména, prvního, od něhož Taha slyšel zpívat rai a u kterého cítil rock'n'rollový nápřah jako u Lou Reeda nebo Boba Dylana . V tomto případě možná nejde ani tak o vzpomínku, jako spíš o přiblížení Tahova pozdějšího rozhodnutí, nakopnout původně rebelský rai (však z něho dodnes islámským fundamentalistům naskakují pupínky) hlasitým rockem.

Rai znamená v arabštině názor. A přestože Rachida Tahu nelze s tímto dnes populárním alžírským stylem stoprocentně ztotožňovat - přednost u něho má spíš marocké chaabi - jde-li o svobodu názoru, není u něho co řešit. Na názor má prostě právo každý. A ten jeho má tentokrát místy obzvlášť jedovaté ostří. "Cítil jsem, že toho mám hodně co říci právě nyní, kdy je všechno tak posazeno do extrému a kdy muzika je dobrým prostředkem zabývat se těmito problémy. Pro mne jsou Bush a Bin Ládin naprosto stejní fundamentalisté. Oba pocházejí z bohatých rodin a z pouštních států, které produkují ropu, a oba jsou přesvědčeni, že mají absolutní pravdu. Je to, jako když pozorujete dva beduínské hašteřivce - jeden sedí na velbloudu a druhý v range roveru."

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.