pátek, 17. květen 2013

Euforie: jazzové koncerty po sametu

Napsal(a) 

Euforie: jazzové koncerty po sametu, foto Petr Vidomus, Michael Piazza, Miloslav Hušek, Euforie: jazzové koncerty po sametufoto: Petr Vidomus, Michael Piazza, Miloslav Hušek,

Keith Richards, kytarista Rolling Stones, vzpomíná ve svém knižním životopisu Life, jak s kapelou „osvobozovali Prahu“. Ovšem nejen nejslavnější britští rockeři zastupovali západní hudební kulturu v porevolučním Československu.

V roce 1990 vystoupili v Praze Dizzy Gillespie nebo Keith Jarrett a v Bratislavě John Scofield. O rok později si v Paláci kultury zahráli Wynton Marsalis nebo Joe Zawinul a v dubnu 1992 začala vystoupením skupiny Oregon série koncertů pořádaných pražskou společností Arta Records (2HP Production). Jazzové hvězdy k nám začaly čím dál častěji jezdit v rámci již zavedených festivalů (pražský Mezinárodní jazzový festival), jako ozdoba akcí nových (AghARTA Prague Jazz Festival) nebo samostatně v rámci svých turné.

„Euforie to byla pořádná! Mně bylo v roce 1989 devatenáct let a vše bylo přede mnou,“ vzpomíná na přelomové roky saxofonista Pavel Hrubý (mj. Limbo), „celá devadesátá léta jsem jezdil na všechny důležité koncerty do Prahy. Mám doma schovaný na památku velký štos lístků! Bylo to pro mě neuvěřitelné. Byl jsem na začátku své hudební cesty a naštěstí přišla revoluce a já jsem mohl živě zažívat své idoly. Byla i větší pospolitost lidí, nebyl problém se kdykoli sebrat a naslepo jet. Žil jsem v podstatě hippie život se vším všudy.“

Jinak porevoluční dobu vnímali hudebníci, kteří zaznamenali již v 80. letech první mezinárodní úspěchy. Kontrabasista Jaromír Honzák, který se v roce 1986 se skupinou Naima dostal do finále celoevropské soutěže v německém Leverkusenu, říká: „Začátek 90. let nemám osobně spojený s koncerty světových hvězd. Světové hvězdy nejvyššího kalibru k nám jezdily i před rokem 1989, na pražském Mezinárodním jazzovém festivalu jich hrála plejáda. Spíše si pamatuji na to, že začalo být možné rozvíjet kontakty s hudebními kolegy (byť většinou nehvězdnými) z okolních zemí, v mém případě z Polska nebo Německa, a hrát s nimi u nás nebo naopak za nimi vyjet za hranice. Tyto možnosti byly předtím omezené.“

Hudební publicista a muzikant Ondřej Konrád reaguje: „Lidská paměť je zrádná, Jaromír Honzák mluví o plejádě hvězd nejvyššího kalibru, ale to tak docela nebyla pravda, i když se dramaturgie pražského Mezinárodního jazzového festivalu vcelku držela, jak to jen šlo. Ale tradice zahájená rokem 1964 přesně po deseti letech mírně zřídla, když se z festivalu, do té doby každoročního, stalo už jen bienále. A mimo něj (a také mimo Bratislavské jazzové dny, které se pěkně rozběhly v 80. letech) významní jazzmani jen tak nepřijížděli. Až v posledním totalitním období, kdy tu hrál na samostatných koncertech například Elektric Band Chicka Corey nebo kvartet Michaela Breckera. Ale spousta lidí se tu poprvé zjevila až po revoluci (Art Ensemble Of Chicago, Wayne Shorter, Joe Zawinul, McCoy Tyner, Jan Garbarek, Oregon, Pat Metheny Group).“ K onrád však dodává: „Nicméně souhlasím, že důležitější, než příjezdy hvězd bylo navazování kontaktů se zahraničními muzikanty, přímá konfrontace s nimi. To představovalo skutečné otevření dveří.“

Euforie: jazzové koncerty po sametu, foto Petr Vidomus, Michael Piazza, Miloslav Hušek, Euforie: jazzové koncerty po sametufoto: Petr Vidomus, Michael Piazza, Miloslav Hušek,

NE VŠE RŮŽOVÉ

Někomu se však s příchodem demokratického režimu dveře spíše přivřely. Jako velký útlum, pokud šlo o možnosti vycestovat za hranice i nahrávat v tehdejším Československu, vnímá začátek 90. let trombonista a skladatel Mojmír Bártek, dlouholetý člen Orchestru Gustava Broma. Zatímco za zlatou éru svého domovského bigbandu Bártek považuje 60. a posléze 80. léta, v porevolučním období podle něj příležitostí výrazně ubylo: „V lednu 1990 jsme ještě jeli do Indie, ale to bylo domluveno dopředu. V roce 1993 jsme měli ještě velké turné se zpěvačkou Shirley Bassey, ale tím to skončilo. Pak už jsme hráli jen v bývalém východním Německu nebo v Polsku. A skončily pro nás také pravidelné nahrávací frekvence v brněnském rozhlase. Hraní bylo jen sporadické a já bych tu dobu dnes nazval pro nás kritickou.“ N a otázku, proč podle něj k tomuto útlumu došlo, sedmdesátiletý hudebník odpovídá: „Lidé netušili, co znamená demokracie. Každý si představoval, že všechno bude uvolněné a vše půjde bez problémů, ale nakonec se ukázalo, že nebyli připraveni organizovat koncerty hvězd nebo velké zájezdy jako dříve. Demokracie je velice složitá věc a lidé nebyli připraveni na nový trend, který nastal.“

Skutečně ne vše fungovalo hladce, v době předinternetové nebylo snadné na akce dostatečně upozornit. Josef Vlček například psal v roce 1991 v reportáži z pražského vystoupení Joe Zawinula: „Sešlo se nás v Kongresovém sále pár, většinou samé známé tváře. Nevím, kdo zaspal s propagací tohoto koncertu, ale jak jsem pochopil, nikde se neobjevila ani zmínka.“ O několik měsíců později psal v souvislosti s pražským Mezinárodním jazzovým festivalem Ondřej Konrád: „Mizerná návštěvnost je problém obecný. Přesto šlo leccos udělat líp. Budeme-li říkat: Zaplať pánbůh, že to vůbec ještě existuje, a jen krčit rameny, asi to nepomůže. Pokud se i příští rok najdou na festival prostředky, je povinností nevyhodit je do luftu, nýbrž najít nové lidi, kteří budou mít dost energie a svěží nápady.“ Po více než dvaceti letech dodává: „Tehdy šlo o ročník se slabší návštěvou, zřejmě podceněný i z hlediska propagace. Už se na to přesně nepamatuju. Od té doby se toho stala spousta, v koncertním byznysu se leckdo naučil chodit. A ti lidé si ovšem zároveň uvědomují, že na některá jména (třebaže skvělá) ani zdaleka nebude natřískáno. A tak se uchylují k osvědčeným jistotám. Trochu často na to, že čerpají granty z veřejných prostředků. Ale tak moc se jim zase nedivím. Jen už tyto akce většinou vynechávám.“

„K pozvolnému nárůstu koncertů světových jazzových hvězd docházelo už od počátku 90. let,“ líčí hudební publicista Jiří Starý, „významnou úlohu sehrál nově založený AghaRTA Prague Jazz Festival. Důležitá role v překonávání izolace tuzemského jazzového dění připadla i samostatným koncertům či přehlídkám, které pod hlavičkou Jazz Meets World pořádal Petr Pylypov a jeho agentura P&J Music. V Praze a některých dalších městech vznikly nové jazzové kluby, pozvolna vznikaly i nové jazzové festivaly v jednotlivých regionech. Zhruba od poloviny 90. let se situace v Česku začala vzdáleně přibližovat strukturovanému dění v okolních státech. Proces transformace tuzemského jazzového života však pokračoval i nadále a podle mého názoru skončil až koncem první dekády nového století.“

Genezi a přeměnu nejdůležitějších jazzových festivalů během dvaceti porevolučních let líčí Lubomír Dorůžka ve své knize Panoráma jazzových proměn v kapitole Slavnosti už ne tak slavnostní. Zmiňuje se o transformaci pražského Mezinárodního jazzového festivalu („Nový majitel, firma Graddo, ve festivalové tradici pokračoval zhruba v podobném repertoárovém profilu jako dříve“) , o vývoji festivalů ve Slaném nebo Přerově a samozřejmě i o vzniku akcí nových, jako byl od roku 1995 Jazz Goes To Town v Hradci Králové nebo ještě později – v roce 2002 – JazzFest Brno. A také on zdůrazňuje důležitou roli přehlídek, které v Praze fungují od 90. let.

Euforie: jazzové koncerty po sametu, foto Petr Vidomus, Michael Piazza, Miloslav Hušek, Euforie: jazzové koncerty po sametufoto: Petr Vidomus, Michael Piazza, Miloslav Hušek,

UČILI SE VŠICHNI

Michal Hejna, zakladatel vydavatelství Arta Records a pořadatel AghaRTA Jazz Festivalu, vzpomíná na začátek 90. let jako na dobu skutečně přelomovou: „Ta doba byla krásná. Všechno šlo nahoru, koncertů bylo mraky, lidé chodili. Stačí se na internetu podívat na historii našeho festivalu.“ N ejvětším problémem počátku 90. let byl podle Hejny „nedostatek zkušeností a peněz“. V době, kdy neexistovaly e-maily a mobily prožívaly svůj pravěk, bylo pořádání koncertů zahraničních hvězd skutečným dobrodružstvím. Michal Hejna líčí: „Největší nervy jsem měl při pořádání prvního koncertu Pat Metheny Secret Story Tour s tím, jak dostat dva kamiony přes hranice. Půjčil jsem si tenkrát za tři tisíce mobilní telefon, který vážil asi pět kilo, a poslal kolegu na hranice s tím, že měl v noci zařídit, aby předjel velkou frontu kamionů. S nasazením života, protože řidiči čekající dlouhé hodiny neměli pochopení, se mu to podařilo. Když mi ve čtyři ráno volal, ozvalo se jen: Tak jedem... Pak bylo ticho, protože se mu ta krabice vybila. Já jsem do sedmi do rána nespal a nevěděl, zda se v staré škodovce nevyboural. Ale všechno dobře dopadlo. Koncert byl krásný a přišlo 1900 platících diváků, což dnes bohužel nehrozí.“

Problémy na začátku 90. let nepřinášela jen absence komunikačních prostředků, ale také nedostatečná znalost techniky používané na Západě. Z toho důvodu také došlo v roce 1993 během AghaRTA Jazz Festivalu ke zranění kytaristy Rudyho Linky. V Rock & Popu tehdy referovala Petra Mičkalová: „Český kytarista žijící v Americe Rudy Linka se po vystoupení s českými sidemany při druhém nádherném duetu s Johnem Abercrombiem rukama neopatrně dotkl strun své kytary a mikrofonu zároveň a utrpěl těžký elektrický šok. I když se po chvíli probral (možná dříve než hrůzou strnulé publikum) a tvrdil, že je v pořádku, byl přemluven ke krátké hospitalizaci. (...) Problém nehody tkví bohužel v principiální záležitosti. Na rozdíl od evropské nemá totiž americká síť bázi a tudíž je možno americkou dvoukolíkovou zástrčku zastrčit do zdi dvěma způsoby. Jen jeden koresponduje s evropským. Je-li tedy mikrofon napojen na jiný zdroj než kytara a obojí opačně, snadno dojde k probíjení. Speciální převodová zařízení s sebou vozí zřejmě jen velké slavné kapely, podrobná technická kontrola spojů před koncertem se běžně neprovádí.“ Příznačný pro začátek 90. let je ostatně nejen incident samotný, ale i potřeba vysvětlit čtenářům do detailů jeho příčiny.

Euforie: jazzové koncerty po sametu, foto Petr Vidomus, Michael Piazza, Miloslav Hušek, Euforie: jazzové koncerty po sametufoto: Petr Vidomus, Michael Piazza, Miloslav Hušek,

I HVĚZDY ZEVŠEDNÍ

V čem je naopak organizování podobných akcí obtížnější dnes, v éře internetu a rychlé komunikace? „Publikum vzhledem k nabídce nechce a někdy ani nemůže platit vyšší vstupné a kapely stojí teď v eurech minimálně tolik, co stály tehdy v německých markách,“ říká pořadatel Petr Pylypov. Michal Hejna myšlenku rozvíjí: „Složitější je dnes pořádání koncertů v tom, že je čím dál méně peněz, a také v tom, že nám takzvaně hudba upadá a lidé o ni ztrácejí zájem. Hraje v tom roli samozřejmě internet a ekonomická krize, ale nemůže se na ni svádět vše. Myslím, že v hudbě vzniká méně zajímavého než před lety.“

Naopak podle Ondřeje Konráda je dnes situace „určitě lepší než počátkem 90. let, kdy se všechno teprve probouzelo. Ale zase tu byla dlouho ohromná euforie, která samozřejmě nemůže trvat věčně. Koncerty prvotřídních zahraničních muzikantů jsou pro nás už dávno běžnou věcí, dokonce si zvykáme vídat je v klubech. Rozhodně je výborné, že tu působí různí pořadatelé, i když někteří dělají jazzové koncerty okrajově. Pěkně se to všechno doplňuje, spektrum je dost široké. Přetrvává ovšem problém s publikem a občas je také vidět, že si k němu promotéři asi neumí najít cestu, zatímco jiní to mají zmáknuté skvěle. To jsou někdy těžko pochopitelné věci: Najednou je jakási společenská povinnost kamsi na něco jít, zatímco jiný koncert, často zajímavější, proběhne za takřka úplného nezájmu. Vyvolat ovšem v lidech pocit, že cosi nesmí promeškat, to už je skoro umění“. A c o se ani po dvaceti letech nepovedlo? „Jediné, co konkrétně v Praze postrádám, je klasický jazzový festival. Tři dny plné muziky. To by ale asi byl finanční propadák. A pak také není, kam ho umístit. Nakonec asi jedině do staré dobré velké Lucerny. Byť je tam zázemí stále vskutku pekelné,“ uzav írá Konrád.

Anketa : Na které koncerty z počátku 90. let nejraději vzpomínáte?

Jaroslav Šimíček (saxofonista): „Bylo jich hodně: John Scofield, Branford Marsalis se skvělým Kennym Kirklandem, Pat Metheny, Joey DeFrancesco, Herbie Hancock, Robben Ford...“

Aleš Opekar (hudební publicista): „The Brecker Brothers v Paláci kultury, asi v roce 1993. Navnaděn výbornými nahrávkami, včetně starých Steps Ahead, js em se obával, jak dopadne zvuk v tehdejším Kongresovém sále PaKulu. Seděl jsem v první řadě, abych viděl zblízka hru Michaela Breckera na EWI a byl jsem uchvácen. Jak zvukem, který dopadl výborně, alespoň pro tu první řadu, tak skladbami jako takovými a vůbec celkovou profesionalitou všech členů kapely. Prostě do té doby jeden z nejlepších koncertů, jaké jsem kdy zažil.“

Ondřej Konrád (publicista): „Pro mě bylo důležité kupříkladu prvé zastavení Scofieldova tria (se Swallowem a Stewartem) v malé Lucerně nebo Limited Edition Jacka DeJohnetta v tehdejším Euroklubu v budově ČTK. Proč, to se těžko vysvětluje. Prostě to bylo úžasné.“

Robert Balzar (kontrabasista): „Velkým zážitkem té doby byl pro mne koncert tria pianisty Keitha Jarretta v Paláci kultury a také Michael Brecker s benjamínkem Joeym Calderazzem na piano. A přidám ještě dva zážitky, kterých jsem se přímo účastnil. Měli jsme s kapelou koncert v jazzovém klubu AghaRTA. Když jsme hráli poslední skladbu, všiml jsem si nějakého mumraje u vchodu. Způsobil jej trumpetista Wynton Marsalis, který omrknul situaci, vybalil nástroj a pak jsme asi hodinu a půl jamovali. To byla tenkrát pro Robert Balzar Trio velká injekce. No a pak se také nedá zapomenout na hraní v Redutě v roce 1994 s největším jazzovým saxofonistou ze všech prezidentů, Billem Clintonem. To byla opravdu porevoluční euforie.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.