pondělí, 13. únor 2012

Erik Truffaz - mám rád krásné hlasy

Napsal(a) 

Erik Truffaz - mám rád krásné hlasy, foto Benoit Pevereli Erik Truffaz - mám rád krásné hlasyfoto: Benoit Pevereli

S francouzským trumpetistou Erikem Truffazem jsem hovořil v brněnském klubu Fléda krátce před koncertem 29. 9., na kterém představoval své aktuální album In Between. Poučen dva roky starou zkušeností, kdy v krátkém rozhovoru Truffaz stále odbíhal ke svému oblíbenému Milanu Kunderovi, rozhodl jsem se začít literární otázkou:

Když čtete Kunderu, jaký druh pocitů se vám honí hlavou? Inspiruje vás to při komponování hudby? Literatura a hudba jsou pro mne dva naprosto odlišné světy. Ale obecně můžu říct, že se mi líbí, jak Kundera hovoří o lásce a obecně o citech. Inspirují mě jeho příběhy.

To je zajímavé, protože mě u Kundery vždycky víc zajímala forma než obsah. U vás je to tedy naopak? Tak bych to neřekl. Mám u Kundery rád ještě jednu věc – a tu má společnou s mou hudbou, totiž že ve svých dílech rovnoměrně zdůrazňuje minulost, přítomnost i budoucnost. Někdy mám z jeho příběhů pocit, jako by si rytíř na koni popletl čas a vjel rovnou do moderního hotelu a tam někoho vyzval na souboj. To je úžasné. Stejně tak my v naší hudbě využíváme minulost, tedy to, co jsme se naučili. Přítomnost je to, co se aktuálně děje na scéně, samotný okamžik hraní. A když skládáme novou hudbu, přemýšlíme nad budoucností a mícháme přitom minulost s přítomností. Budoucnost je tedy to, co hledáme a co později vyjde na CD nebo co budeme hrát na koncertě.

Když mluvíme o čase, připomenu, že vaše nejnovější album In Between vyšlo v roce vašich padesátých narozenin. Vnímal jste toto výročí jako zásadní přelom? Byl to v mém životě důležitý bod, ale hlavně proto, že jsem měl vážné rodinné problémy, totální chaos. Ale jinak vnímám život spíše jako kontinuitu a nemyslím, že by třicítka, čtyřicítka nebo padesátka byly důležitější než jiné momenty. Za významné období v životě člověka považuji snad jen dospívání. Čím jste pak starší, tím jste klidnější a umírněnější.

Album In Between jste po delší době natočil se svým Quartetem, ve kterém však došlo k jedné změně. Na postu klávesisty se představuje váš dlouholetý zvukař Benoît Corboz. Proč právě on? Benoît Corboz jako mistr zvuku nahrával všechna naše předchozí alba, a zná tedy velmi dobře moji hudbu. Na novém albu jsme chtěli předvést nový zvuk, mimo jiné s varhanami. A protože Benoît na varhany hraje a náš předchozí klávesista chtěl z kapely odejít, došlo k té změně naprosto přirozeně.

Je pravda, že zvuk varhan je na albu opravdu výrazný, až mi to chvílemi připomíná hudbu 60. nebo 70. let. Byl to úmysl, nebo je to až výsledek vaší společné práce na aranžích a produkci? Jediná věc, kterou jsme zamýšleli, byla změna zvuku. Když tvoříte hudbu, vždycky je těžké přijít s něčím novým. Benoît Corboz je člověk, který se zvukem a jeho kvalitou dlouhodobě zabývá, stále zkouší najít něco nového. A protože s ním spolupracuji velmi dlouho, jsme přáteli od roku 1980, věděl jsem, že se na něj mohu spolehnout a že to s ním bude snadné.

Jak vůbec v Quartetu pracujete na aranžích? Předpokládám, že melodické linky nosíte vy? Je to různé. Někdo přinese novou skladbu, kapela ji začne hrát a po chvíli některý z nás navrhne, že zachováme třeba jen určitou melodickou linku a všechno ostatní úplně přetvoříme. Nebo jiný příklad: přinesu do kapely baladu a basista Marcello navrhne, že bychom z ní mohli udělat rockovou píseň. Tak ji zkusíme zahrát jako rock a postupně ji přetváříme.

Erik Truffaz - mám rád krásné hlasy, foto S. Rouge Erik Truffaz - mám rád krásné hlasyfoto: S. Rouge
Většina vašich skladeb je instrumentálních. Když vymýšlíte melodie, honí se vám hlavou příběhy, které se snažíte hudbou vyjádřit? Ne, snažím se myslet jen na hudební dramaturgii alba, které vzniká. Už tak je pro mne skládání dost náročné, a ještě abych si u toho vymýšlel příběhy... (smích). U mě to funguje trochu jinak. Například když vidím na svých cestách zajímavou krajinu, může mě to inspirovat k novým skladbám.

Jako host na albu In Between zpívá švýcarská písničkářka Sophie Hunger, se kterou jste už v minulosti spolupracoval a kterou jste svým způsobem objevil. Proč jste ji přizval právě na tuto desku? Měl jsem k tomu dva důvody. Jednak se mi líbí, jak Sophie zpívá. Je přirozená, jiskrná, inspirativní, prostě dobrá umělkyně.

A ten druhý důvod? Klidně bychom mohli udělat CD beze zpěvu, nápadů máme dost. Jenže když ve Francii natočíte čistě instrumentální album, nikdy vás nezahrají v rádiu. A my nemůžeme vydat album, koncertovat a přitom nezaznít ani jednou v rádiu. To by byla umělecká sebevražda. A tak i kvůli tomu zařazujeme na alba písně s hosty, které máme rádi.

Opravdu je to tak nezbytné, aby vás hráli v rádiu? Neobejdete se bez toho? To by bylo něco podobného, jako kdybyste teď se mnou udělal rozhovor do časopisu, ale ten by si pak nikdo nekoupil. Je to prostě nutná součást procesu. Když nás zahrají v rádiu, pomůže nám to k tomu, že prodáme aspoň pár cédéček, a tak zaplatíme studio. A také díky tomu přijdou lidé na náš koncert. Kapela tak může dál existovat. Jakmile vás přestanou hrát v rádiu, je to svým způsobem začátek konce.

Hrají rádia ve Francii zajímavou hudbu? Příliš ne. Instrumentální hudbu nehrají vůbec, s výjimkou několika jazzových stanic. Jinak pouštějí hodně komerční hudby, která mě příliš nezajímá. Ovšem naše skladba Let Me Go! se Sophií Hunger se hrála hodně.

My jsme naše čtenáře v říjnovém čísle informovali o hnutí „Jazzmínová revoluce“, které ve Francii inicioval pianista Laurent Coq a jehož cílem bylo mimo jiné zvětšit prostor, který média věnují zajímavé a nové hudbě. Sledujete tyto aktivity? Ano, to jsou ty spory kolem rádia TSF v Paříži. Je to především politický problém: Buď budeme mít společnost komunistickou, nebo liberální. Pokud jde o komunismus, vy víte lépe než já, co je na něm špatného. A liberální svět? Na něm je špatné to, že v popředí stojí ti, kdo mají peníze, sponzoři, a ti chtějí co nejvíc posluchačů. A posluchači jsou zvyklí na písně, tedy na hudbu s texty. Rádio TSF hraje vedle písní i instrumentální hudbu, ale je to jen malé rádio, jakkoli je pro pařížskou jazzovou scénu důležité. Mne však zajímají větší stanice jako France Inter a další, které vysílají po celé Francii. V Paříži vystupuji jen dvakrát ročně, a proto potřebuji, aby se mé písně hrály po celé Francii a nejen v hlavním městě. K Laurentu Coqovi a jeho aktivitám mám ještě jednu poznámku. Když budete vydávat časopis o velmi abstraktní, alternativní hudbě, nikdy jej neprodáte deset tisíc výtisků, ale třeba jen dva tisíce. A podobně když někdo skládá složitou a abstraktní hudbu, nemůže počítat s tím, že většina posluchačů bude na stejné úrovni jako on. Musí počítat s malým množstvím posluchačů. Vážím si takových tvůrců, ale oni sami by si měli být vědomi, jak jejich hudba bude na posluchače působit. Když nějakou takovou hudbu poslouchám, velmi často okamžitě vím, proč ji v rádiích nehrají. Prostě proto, že je příliš náročná. Já skládám to, co mě baví, a shodou okolností hudba, kterou mám rád, obsahuje prvky popu a hodně lidem se líbí.

Erik Truffaz - mám rád krásné hlasy, foto A. Casal Erik Truffaz - mám rád krásné hlasyfoto: A. Casal

Vraťme se ještě na chvíli k albu In Between. Zaujalo mě, že jste na ně zařadil jednu skladbu od Boba Dylana... Tu si vybrala Sophie Hunger.

A vy máte Dylana rád? Mám hodně rád jeho texty a také melodie jeho písní, ale nelíbí se mi jeho hlas. To jeho vysoké „ééé“ mě rozčiluje. Jsou sice lidé, kteří jej mají rádi se vším všudy, ale já jsem přesvědčený, že kdyby to nebyl tak velký básník, jako interpret by neprorazil. Jeho hlas mě opravdu velmi rozčiluje. Pro mne je totiž u hudby důležitý zvuk – kvalita zpěvu, zvuk nástrojů, mám rád krásné hlasy.

Ve studiu si můžete se zvukem vyhrát, ale na koncertě to pokaždé neuhlídáte. Co děláte pro to, abyste i na koncertech byli se zvukem co nejspokojenější? Máme vlastního zvukaře Salvatora Dardana, který s námi jezdí už 15 let a který umí poslat do hlediště takový zvuk, jaký si přejeme. To je pro nás velmi důležité. Se zvukem na pódiu často spokojený nejsem, ale na to si dokážu zvyknout, i když je to někdy těžké.

Předloni jste vystoupil v Praze na festivalu Respect se svým indickým projektem Benares. Pokračuje ještě tato spolupráce s indickými hudebníky, případně vaše další „cestovatelské“ projekty Paris a Mexico? Pokračuje moje spolupráce s Mexičanem Murcofem. Chystáme společný projekt ještě s autorem komiksů Enkim Bilalem, který by měl spatřit světlo světa příští rok. A kromě toho jsme právě s Quartetem pracovali na novém albu, které je téměř dokončené.

Můžete prozradit něco konkrétního? Prostě jsme se právě vrátili ze studia, pracovali jsme jako obvykle, natočili pár věcí. Složili jsme podle mě několik pěkných skladeb a určitě přizveme Annu Aaron, která s námi teď vystupovala na českém turné. Bude to tak trochu pokračování In Between.

Na vašich internetových stránkách jsem si všiml, že si píšete cestovní deník. Jak moc je pro vás důležité zachytit do slov a vět to, co vidíte kolem sebe? Je to tak trochu moje psychoanalýza. Píšu něco málo každý den. Když se necítím dobře, když mám nějaký problém, píšu. Vyjadřovat se slovy je pro mne velmi důležité. Píšu rád.

A pomáhá vám to při skládání hudby? Ne. Navíc něco napsat je pro mne mnohem jednodušší než skládat hudbu. Možná je to tím, že nejsem spisovatel.

Berete internet jako užitečného pomocníka, nebo vnímáte spíše jeho negativní stránky jako nekontrolovatelné kopírování a šíření vaší hudby? Každá věc má dvě strany. Pozitivní je, že na YouTube si můžete kohokoli poslechnout, můžete se podívat na koncerty zajímavých umělců. Teď se zrovna učím jedno sólo Michaela Breckera, které jsem objevil na internetu. Internet slouží také jako výborný slovník, můžete se dostat k tvorbě všech básníků a spisovatelů. To je vynikající, jako byste měl v počítači celou knihovnu. Pozitivní je také to, že mohu díky internetu odkudkoli zdarma zavolat své rodině. To také hodně změnilo život hudebníků. Negativní je samozřejmě to, že umělci prodávají čím dál méně CD. Nám se ještě daří zaplatit studio, ale jestli internet – jakkoli je praktický – jednou zabije tvorbu, jestli kvůli němu nebudeme moci vydávat nová alba a jestli kvůli němu lidé přestanou třeba chodit do kina, zabije to život. V tomto smyslu jej tedy nemám rád. Mimochodem sám si hudbu nekupuji na internetu, ale klasicky v obchodě.

Erik Truffaz - mám rád krásné hlasy, foto A. Plaveski Erik Truffaz - mám rád krásné hlasyfoto: A. Plaveski
Když budou počty prodaných nosičů dál klesat, možná se opravdu i vám stane, že z prodeje desek studio nezaplatíte. Co budete dělat potom? Nemyslím na to, pořád ještě prodám 30 – 40 000 disků, což je na jazz velké číslo. Ale kdyby se to přihodilo, tak se prostě přizpůsobím. S Quartetem jsme začínali tak, že jsme objížděli ve volvu malé kluby v Německu, neměli jsme svého zvukaře, neměli jsme tour managera, a přesto jsme prožívali krásné věci. Až se tedy jednou stane, že z prodeje CD nezaplatím studio, uhradím je jinak, vždycky si nějak poradím. Život bude mít prostě jinou dynamiku. Ale lidé mého věku, čtyřicátníci a padesátníci, což je moje publikum, si hudbu stále kupují. Nemyslím, že by právě tihle lidé začali stahovat ve velkém hudbu z internetu. To se týká spíše dalších generací. Mnohem těžší to tím pádem mají úplně nové kapely.

A vy se nesnažíte získat mladší publikum? My si dopředu neříkáme, koho a jak chceme oslovit. Děláme hudbu tak, jak ji cítíme, aniž bychom přemýšleli, jestli osloví mladší nebo jiné publikum. Jakmile CD vyjde, můžeme se samozřejmě bavit o tom, koho oslovuje, ale dřív ne. Mimochodem myslím si, že dnešní hudební marketing je postavený především na písních a díky tomu se utvořila určitá díra na trhu, do které naše hudba – instrumentální, ale přece jen trochu popová – zapadne. Lidé mají tento koncept rádi, ale v současné době není mnoho kapel, které by takový žánr hrály. Buď máte náročný experimentální jazz, nebo pop, ale nic mezi tím. I proto je na našich koncertech plno.

Mluvili jsme o připravovaném CD vašeho Quartetu a o chystaném projektu s Murcofem. Na čem dalším pracujete? Chtěl bych znovu nahrát CD Paris se zpěvákem Sly Johnsonem. Přizvali bychom si bubeníka Philippa Garciu, se kterým jsme vystupovali živě. Viděl jste ten projekt naživo?

Ano, tady v Brně. Je to podle mě velmi dobré, energické. Je to něco mezi elektronickou hudbou a jazzem a myslím, že bychom na to měli ještě navázat.

Začali jsme literaturou a u četby také skončíme. Co čtete v současné době kromě Kundery? V posledních letech jsem četl především Marcela Prousta a to se mi hodně líbilo. Momentálně čtu Chateaubriandovy Paměti ze záhrobí. A knihu Blues People od LeRoi Jonese, což je analýza základů černé hudby.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.