čtvrtek, 4. leden 2018

Electro Deluxe: Funkoví vlci v jazzovém rouše

Napsal(a) 

 , foto Tomáš Feuerstein foto: Tomáš Feuerstein

Jak se obchodní kádr původem z amerického Středozápadu stane frontmanem nejpopulárnější francouzské funk-jazzové kapely se zavádějícím názvem Electro Deluxe? Určitě není na škodu, když vypadáte, jako byste Georgeovi Clooneymu z oka vypadli, pomůže i slušná sborová průprava na střední škole a neuškodí ani svérázný sklon bílého mladíka z Ohia vodit si domů samé černošské kamarády. Ale hlavní je být ve správnou chvíli na správném místě, třeba na jihu Francie nebo na firemním školení na zámečku poblíž Prahy. A hlavně mít talent, charisma a komunikativnost na rozdávání a potkat jazzmany, kteří chtějí hrát hudbu nejen pro sebe, ale i pro lidi.

Electro Deluxe, čerství držitelé francouzské ceny Victoires du Jazz v kategorii skupina roku 2017, si své místo na slunci vybudovali postupně: důrazem na organický růst funk-rocku vycházejícího z jazzových kořenů a na elektrizující živá vystoupení, na která diváci jen tak nezapomenou. To platí i pro Česko, kam se po průlomovém hromobití na Colours of Ostrava 2015 skupi­na vrací opakovaně. S „Američanem v Paříži“ Jamesem Copleyem, zpěvákem a hlavním impresáriem skupiny, jsme si před pražským říjnovým koncertem povídali o tom, jak to všechno začalo a proč vojáci z armádní fanfáry tak dobře swingují.

Kde jste vlastně hráli včera večer? Před vyprodaným sálem na Jazz Tage v Lipsku a bylo to skvělý. Den předtím jsme byli v Budapešti a předtím jsme křižovali Francii.

V jakém poměru se vaše turné dělí mezi Francií a zahraničními angažmá? Zhruba 75 % času hrajeme po Francii, je tam spousta skvělých festivalů a už patnáct let tam máme svoji základnu, máme tam dobrou pověst, ale snažíme se samozřejmě prosadit i mezinárodně. V Česku jsme už potřetí a nikdy nezapomenu na náš první koncert na Colours of Ostrava, to bylo hotový povstání – jak se říká anglicky „dokonalá bouře“ (perfect storm). Kvůli průtrži mračen se totiž do našeho stanu přesunuli snad všichni diváci na festivalu a po hodinovém koncertě nás za žádnou cenu nechtěli pustit z pódia. Přestože jsme měli hrát jen hodinu, pořadatelé nás prosili na kolenou, abychom přidali, ze strachu, že lidé ten stan zbourají.

Jenže já se držím myšlenky, že když vystupuješ, musíš lidi zanechat trochu zfrustrovaný, aby chtěli příště víc a měli se na co těšit. Nemůžeš jim vždycky dát přesně to, co chtějí, protože tu story chceš kontrolovat. Tak jsme řekli OK, půjdeme ještě jednou poděkovat, ale žádný přídavek. A lidi byli opravdu tak k neudržení, že nakonec museli pořadatelé rozsvítit všechna světla, vypnout veškerý zvuk a vyklidit sál. Takové publikum jsme jinde než ve Francii nezažili!

Ve Francii nás strkají do jazzové kategorie a my si toho ceníme, protože nám to umožňuje hrát to, co chceme, bez omezení. Protože hudba Electro Deluxe se od svých začátků před víc než patnácti lety hodně proměnila. Takže na popových festivalech k nám přistupují jako k jazzmanům, protože jsme v oblecích a tak, zatímco na jazzových festivalech na nás pohlížej jako na vyvrhely, protože hrajeme moc nahlas, málo sólujeme atd. Pro nás je ale mnohem důležitější groove a kapela jako celek. V každém případě bychom se do Ostravy rádi vrátili a proslýchá se, že by to mohlo být s naším bigbandem, což by bylo úžasné.

Právě na ten bigband, známý z vašich klipů a dvojalba Live in Paris, jsem se chtěl zeptat. Z mého pohledu ten bigbandový formát dodává hudbě Electro Deluxe opravdu nový rozměr a sílu. Jak jste se k této spolupráci dostali? Jako u mnoha dalších věcí v historii skupiny i k tomu došlo vlastně šťastnou náhodou. K desátému výročí vzniku kapely jsme připravili koncert, který rekapituloval hodně starších i nových věcí, bylo to v roce 2010 a já jsem se zrovna začlenil do skupiny. Chtěli jsme při té příležitosti našim velice loajálním fanouškům nabídnout něco extra. A rozhodli jsme se sami zaranžovat ty písničky do bigbandové podoby, ne ve smyslu sinatrovského swingu, ale s groovem a s odpichem, jak hrajeme normálně. Původně se jednalo jen o jeden mimořádný večer a my jsme požádali naši kamarádku Emily, která pracuje s videem, aby koncert natočila z různých úhlů, abychom měli něco na památku. A ze stejných důvodů jsme poprosili zvukaře, aby to nahrál na multi-tracky, ale vůbec jsme nepřemýšleli o albu nebo něčem takovém. Jenže nakonec záběry z tohohle večera a zejména dvě písničky dosáhly na internetu přes milión kliků, což jsme nečekali, a díky tomu jsme se dostali mnohem víc do světa.

 , foto Hugues Lawson-Body foto: Hugues Lawson-Body

Pro nás to byla také vítaná změna, protože hrajeme obvykle kolem osmdesáti, devadesáti koncertů ročně a díky tomu jsme písničky předělali pro 18 dechů. Mimochodem, jedním z tajemství tohoto úspěchu bylo zapojení oficiálního bigbandu francouzské armády (Pozn. autora: Jde o ten samý orchestr, který překvapil amerického prezidenta Trumpa během letošní přehlídky na Champs-Elysées, když přešel od obligátních pochodů k divoké medley nejznámějších písniček domácí taneční skupiny Daft Punk). Orchestr je složen ze špičkových muzikantů, kteří spolu zkouší a vystupují skoro každý den, takže hrají skvěle. Ale protože jsou mladí a trochu znudění z toho, že hrají pořád dokola francouzskou hymnu, byli z našeho projektu a možnosti většího sebe­vyjádření opravdu nadšení. Nakonec jsme s nimi hráli párkrát i na turné po Francii i v zahraničí, např. v Pobaltí. Vystupovali jsme pak i s jedním slavným německým rozhlasovým orchestrem, ale to bylo trochu odlišné – to byli profesionálové s vlastním pojetím jazzu, kteří chodí do rozhlasu tak trochu jako do práce. Jsou to výborní muzikanti, ale s odlišnou energií.

Jak vlastně došlo k tomu, že se firemní kádr z amerického Středozápadu jako vy, stal ze dne na den zpěvákem francouzské elektro-jazzové skupiny? Nebudete mně věřit, ale souvisí to s Prahou. Praha v tom hraje svou roli. Tady se kruh života, podle něhož jsme nazvali naše poslední album (Circle), vlastně uzavírá. Pracoval jsem v jedné velké americké oděvní firmě ve Francii a jednou jsme organizovali takové to každoroční firemní školení na jednom ze zámků kousek od Prahy, jméno si nepamatuji. Vrcholem večerního programu byla velká soutěž zaměstnanců v karaoke a jeden kamarád jménem Marc Flannagan mě bez mého vědomí přihlásil. Když jsem zaslechl své jméno, musel jsem jít na pódium, tím spíš, že jsem celé to soustředění organizoval. A když jsem dozpíval, všichni na mě civěli a kroutili hlavou, kde se to ve mně vzalo. Za chvíli za mnou přišel viceprezident společnosti, podíval se na mě a povídá: „Jestli budeš za dvanáct měsíců pořád ještě ve firmě, vyhodím tě, protože ty sem nepatříš, ty máš dělat hudbu!“

Myslel jsem si, že se pomátl. I když jsem vyrůstal v hudební rodině a dostal hudební vzdělání, byl jsem dost atypický případ. Moje rodina pochází z Tennessee, z Apalačských hor, byla to velmi chudá a pobožná rodina. Otec byl něco jako poloprofesionální gospelový zpěvák, něco jako křesťanský Johny Cash. Jezdil na turné a byl to jeden z nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy potkal. Takže jsem vyrůstal obklopený hudbou, ale na rozdíl od svých sourozenců jsem s rodinou nikdy nezpíval ani nehrál. Pomáhal jsem při nošení a zapojování beden a s podobnými věcmi a zažil je snad tisíckrát vystupovat. Ale když jsi v Americe kluk z tak chudých poměrů, tvé rodiče by ani nenapadlo, že bys mohl mít hudební kariéru, muzikanti jsou měšťáci a hudba je povolání pro lidi z lepších kruhů. Ode mě se očekávalo, že budu sportovat, dosáhnu dobrého vzdělání a jednou dostanu dobrou práci ve firmě a povedu spokojený život.

Takže vy nemáte žádné hudební vzdělání? Hudbou jsem se začal zabývat až v prvním ročníku na střední škole. Měli jsme si tehdy vybrat nějaký volitelný předmět, jako truhlářství apod. a já jsem si vybral vaření, protože tam chodily všechny holky a já tam byl jedinej kluk, což bylo skvělý. Ale najednou do třídy přišel učitel hudby a povídá „Ty jsi Copley, ne? Ve sboru a na hodinách mám všechny tvé sestry, co tady, prosím tě, děláš, ty jsi kuchař?“ Vysvětlil jsem mu, že jsem tam kvůli těm holkám, ale on mě odtamtud doslova odvlekl a zařadil do sboru. Co jsem tehdy nevěděl, bylo, že to byl úžasný učitel a sbormistr a bývalý profesionální operní zpěvák. Shodou okolností byl znám jako jeden z nejlepších sbormistrů a profesorů lyrického zpěvu v Americe. Věřil, že mám talent, a tak mě vzal pod svá křídla a čtyři roky jsem s ním strávil skoro každý den studiem zpěvu, hudby a vystupování. A nejen to, rozšířil mé obzory i v dalších uměleckých oblastech, o kterých jsem předtím neměl ani tušení. Postupně ze mě udělal záskok pro operní zpěváky. A díky tomu jsem se setkal i s dalšími lidmi z uměleckých kruhů, s jazzovými hudebníky atd. Pokračovalo to i na univerzitě, kde jsem vystudoval historii a psychologii. Po studiu jsem začal pra­covat v psychiatrické léčebně a pak ve státních sociálních službách. Ale pak jsem potkal v Kalifornii svou budoucí ženu, Francouzku, odstěhovali jsme se do Francie, a protože jsem tam z jazykových a dalších důvodů nemohl pracovat ve státní službě, našel jsem si práci v marketingu.

 , foto Tomáš Feuerstein foto: Tomáš Feuerstein

A celou tu dobu jste se vůbec nevěnoval hudbě? Vůbec ne. Samozřejmě jsem hudbu dál poslouchal. Původně jsem z domova znal tátovo country, bráchové zas byli součástí nějakého motorkářského gangu, a tak poslouchali tvrdý rock, jako Led Zeppelin a Who, zatímco s mou starší sestrou jsme po večerech poslouchali Barryho Whitea a Prince. A navíc se díky sportu stalo, že jsem měl samé černošské kamarády, vlastně ani nevím proč, ale v té době to nebylo vůbec běžné. Najednou jsem se ve vlastní rodině a sociálním prostředí setkával s rasismem, který dost navrtal společenská a náboženská dogmata, k nimž jsem se měl hlásit. Díky tomu jsem se stal otevřenější a vnímavější, poslouchal jsem jazz, soul a hip-hop, znal všechny taneční módy atd. A když jsme si později se ženou koupili víkendový dům na jihu Francie, v malé vesnici s ani ne tisícovkou obyvatel, začal jsem během prázdnin amatérsky zpívat s místními muzikanty, kteří měli rádi americkou hudbu. Jednou se ke mně přitočila nějaká holka, pochválila můj zpěv, ale kapelu označila za strašnou. Poslal jsem ji do háje a dál srkal svoje pivo, ale ona byla neodbytná. Bylo to zhruba ve stejnou dobu, kdy mně v Praze můj šéf dal dvanáct měsíců, abych nastoupil hudební kariéru. Tahle holka mě prostřednictvím videa, které natočila, postupně propojila se členy Electro Deluxe. Nejdříve jsme spolupracovali na poctě Tower of Power, které jsem předtím neznal a divil jsem se, že běloši mohou hrát tak černou hudbu. Pak jsme se spřátelili, protože jsme sdíleli stejnou lásku k černé hudbě.

Ne, že bych si někdy hrál na černocha anebo se dokázal opravdu vcítit do toho, jaké to je, být černoch v Americe, ale svým způsobem mně to nové přátelství nahrazovalo přátele, které jsem nechal v Americe. Oduševnělost černošské kultury, ta specifická „soulfulness“ a humor mně svým způsobem vždycky připomínaly to chudé prostředí, v němž jsem vyrůstal. Prostě jsme se se členy Electro Deluxe postupně skamarádili a nakonec mě požádali, abych jim napsal dvě písničky pro album Play, na němž hostovali jako obvykle různí zpěváci a rappeři. Ve studiu nám to šlo dobře a když viděli, jak na mě reaguje publikum, začali mě čím dál častěji zvát na pódium. Přelomem pak bylo desetileté výročí kapely. Na stejném albu tehdy asi ve čtyřech písničkách hostoval známý zpěvák Ben L’Oncle Soul, který měl být moderátorem toho výročního večera. Jenže na poslední chvíli dostal pozvánku z londýnského BBC, aby vystoupil v legendárním pořadu Top of the Pops, což nemohl odmítnout. (Pozn. autora: jde o jeden z nejsledovanějších pořadů britského zábavního průmyslu, v němž vystupovaly nejslavnější hvězdy od Beatles, přes Boba Marleyho až po Franka Sinatru). Takže jsem nakonec místo dvou písniček odzpíval písniček šest a stal jsem se hlavním moderátorem večera, který byl tak magický, že jsem se díky tomu stal soulovým hlasem Electro Deluxe. A z mé marketingové perspektivy to byl vlastně logický a přirozený proces: když jdou lidé na koncert nebo si koupí album, vlastně potřebují, aby měl produkt jednu, a ne několik tváří. Konečně vědí, s kým mají co do činění – já jsem ten chlap, co stojí před kapelou. To ale neznamená, že po deseti letech existence skupiny to nebylo zvláštní.

 , foto Hugues Lawson-Body foto: Hugues Lawson-Body

Na to jsem se právě chtěl zeptat. Na druhou stranu já jsem z toho nebyl nijak rozklepaný, protože mně už táhlo na čtyřicítku, měl jsem dvě děti, prostě mně ani nepřišlo, že bych se pouštěl do nějakého velkého rizika. Možná je v tom trocha toho stupidního amerického optimismu říci si „no a co, když to nebude fungovat, najdu si něco jiného.“ Nejdůležitější je, že znám svoje místo ve skupině: nejsem ani nejlepší zpěvák, ani nejlepší tanečník na světě a hudebně jsem vlastně nejslabší článek kapely. Ale protože znám tak dobře své spoluhráče, dobře vím, kde je jejich síla.

Většina francouzských jazzových hráčů jsou skvělí muzikanti, ale nehrají pro lidi, osobně tomu říkám masturbační hudba a nerozumím jim. Vždyť proč lidi začnou hrát hudbu? Protože si chtějí užít! Může to znít krutě, ale chtějí potkat holky, chtějí navázat kontakt, někoho se dotknout. Jasně že v osmnácti letech ti jde hlavně o ty holky, ale vždycky jde o to, aby lidé něco cítili a prožívali. A já jsem zkrátka chtěl, aby lidé při setkání s Electro Deluxe cítili, jak zábavní jsou to muzikanti, jak má každý z nich osobnost, která si zaslouží pozornost, ne proto jakou mají techniku, ale protože ze sebe lidem něco dávají. Takže já se vlastně cítím jako jakýsi průvodce mezi publikem a tím, co se děje na pódiu. Má to samozřejmě svou daň, jakože si nikdy nemohu vzít volno a někdy mně vadí, že mě na plakátech strkají dopředu, ale co s tím naděláš.

A spoluhráčům to nevadí? Ani ne, ale to víte, jsou to Francouzi, takže by stejně nic nepřiznali (smích).

Jak se tyhle věci promítají do skládání vašich písniček? Kdo skládá co? My všichni, a proto je to tak spletitý a zdlouhavý proces, protože my skládáme společně. Někdo z nás přinese písničku, může to být demo nahrávka nebo pár akordů, někdy jen pár not jako zárodek melodie. Ale i když je to propracovanější demáč, rozložíme skladbu na části a pak to spolu skládáme dohromady, každý takt musí být schválen každým z nás. Jako v každé rodině i tady do hry vstupuje manipulace, vyjednávání a šrámy na duši, některé písničky se nakonec ani na album nedostanou atd. Ale výsledkem je, že když přijdeme na pódium, není to formát „zpěvák s kapelou“, protože každý se podepsal pod nějakým aspektem písničky – Arnaud napsal bicí linku, stejné je to s Jérémyho basovou linkou atd. Já někdy úplně změním melodii nebo slova v důsledku toho, jak to kapela zahraje.

A kdo píše texty? Já, příběh mám na starosti já. Oni kolikrát ani neví, o čem zpívám! (smích) Říkám jim „to si ze mě snad děláte legraci, tuhle písničku hrajeme už dva roky a vy ani nevíte, o čem to je!“ Texty se rodí poměrně brzy při tom kolektivním skládání, v závislosti na hudbě, podle toho, jak mě inspiruje. Ani o tom nechci moc mluvit, abych to nezakřiknul. Ale vždycky mě irituje, když lidé mluví o mém instinktu, jako bych byl nějaká dravá zvěř, nebo instinkt přicházel z čistého nebe. Ve skutečnosti je instinkt založen na našich vědomostech a zkušenostech, takže v mém případě reaguje na hudbu, kterou hrajeme, a já mohu vyprávět nějaký příběh. Vnímám hudbu ve formě tvarů, barev a nálad, a navíc vždycky přemýšlím o tom, jak tu hudbu prezentovat publiku. I ve studiu si klademe čím dál tím víc otázku „Jak to zní, jak to bude znít před lidmi? Nebudou se nudit, protože zpíváme refrén dvakrát? Neměli bychom ho modulovat, abychom udrželi energii?“ atd. Vždycky tyto věci bereme v potaz.

 , foto Hugues Lawson-Body foto: Hugues Lawson-Body

To nás přivádí k otázkám o obchodních rozměrech současné hudební tvorby. Proč vlastně dnes nahráváte alba? Abyste mohli vystupovat? Mají vůbec nějaký eko­nomický smysl? Stále ještě mají, protože naši fanouškové jsou mimořádně věrní. Je to trochu jako u těch starších kapel, které jediné ještě na deskách vydělávají ně­jaké peníze. Možná to souvisí s patnácti lety existence kapely nebo s věkem našeho publika, nevím, ale prodej desek je pro nás důležitý. Ale je pravda, že nahráváme alba hlavně proto, abychom měli nový materiál pro živá vystoupení, protože stejně jako všechny ostatní, i nás živí hlavně živé koncerty. V tom je taky naše silná stránka.

Představte si, že máte najednou k dispozici neomezené prostředky, jako by byl váš táta bankéř připravený zaplatit jakékoliv náklady a Hendrix vstal z mrtvých, jak by v takovém případě vypadal váš vysněný projekt? Peníze s tím nemají nic společného. Žijeme z naší hudby dobře, i když skromně, a v tom, co děláme, nejsme penězi nijak omezeni. Jediná věc, v níž by nám peníze pomohly, by bylo dostat naši hudbu k většímu množství lidí, kdybychom měli za sebou marketingovou podporu větší firmy. Ale žádná velká společnost s námi smlouvu nepodepíše, protože jsme starý a nikdy bychom nepodepsali smlouvu, v níž bychom se vzdali vlastnictví našich nahrávek. Ale nedávno jsme byli osloveni Metropole Orchestrem z Holandska, a to je jeden takový sen, nebo kdyby nás třeba pozval Stevie Wonder, i když v takovém případě bych asi nebyl schopný zazpívat ani hlásku. Když už jsme u toho, podělím se s vámi o exkluzivní informaci, na kterou se ještě pár dní vztahuje embargo: právě jsme vyhráli ekvivalent francouzské Grammy (Victoires du Jazz) v kategorii jazzová skupina roku a ohlásí to zítra, zrovna na moje padesáté narozeniny!

Gratuluji! Poslední otázka: máte pocit, že ve vašem návratu od elektroniky k přirozenému živému hraní jde o nějaké širší hnutí na současné hudební scéně? Všimnul jsem si například, že i ve vašich klipech NaturaLive natočených někde na molu na jezeře, hrajete živě, bez playbacku – což je přístup, který sdílíte se skupinami jako třeba Snarky Puppy, s nimiž jste jammovali. My samozřejmě nepoužíváme playback a nehrozí nám to, co postihuje všechny ty „jednohitové zázraky“ z Youtube, které na pódiu nestojí za nic, protože nepochopili, že hudba vzniká, aby ji lidé hráli naživo. Ale nevím, zda jde o nějaký trend, určitě bychom byli rádi jeho součástí, protože technologie a elektroniky už bylo dost a lidé se chtějí vrátit k něčemu organičtějšímu a zažít něco skutečného. Chtějí cítit pot, chtějí, aby je někdo probudil, protože si myslí, že žijeme ve špatných časech? Já si to nemyslím, jen věřím, že lidé chtějí víc poslouchat svůj instinkt a být propojeni s ostatními, nejen na koncertě, ale třeba i na ulici.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.