čtvrtek, 16. červen 2005

Electric Miles: A Different Kind Of Blue

Napsal(a) 

Electric Miles: A Different Kind Of Blue Electric Miles: A Different Kind Of Blue
29. srpna 1970 hrál Miles Davis na britském festivalu Isle of Wight pro 600 tisíc lidí v publiku. Třídenní "ostrovní Woodstock" v tu dobu hostil Jimiho Hendrixe , Joni Mitchell či The Doors a zdálo se, že Davis svou čtyřicetiminutovou performancí konečně rozetne spojnici se svou jazzovou minulostí. Když se ho po koncertě ptali, jak by pojmenoval právě odehraný set, odpověděl: "Call It Anything" , tedy "Říkejte tomu, jak chcete. " Unikátní záznam z Isle of Wight vyšel na DVD.

Nejde o první pokus uvést tento klíčový Davisův koncert; jeho fragmenty již dříve vyšly u CBS. Nicméně nové video z produkce Eagle Rock přináší plnou verzi vystoupení, ale také jej, prostřednictvím doplňujících rozhovorů s bývalými Milesovými spoluhráči, umisťuje do patřičného historického kontextu. Vznikl tak komplexní dokument trumpetistova hudebního přerodu v letech 1969-1970.

Electric Miles: A Different Kind Of Blue Electric Miles: A Different Kind Of Blue
Mladé obecenstvo, které na Davise přišlo, již v srpnu 1970 znalo album Bitches Brew takřka půl roku. Ač se stalo definicí jazzrocku, od jeho vydání se Davisova koncertní kapela značně obměnila. Saxofonistu Steva Grosmanna nahradil zkušený Gary Bartz , Chicka Coreu navíc doplnil Keith Jarrett , značně posílila rytmická stránka. Nešlo jen o "jinou" Kind of Blue , jak napovídá název, nýbrž i o poslední výkřik Bitches Brew , neboť záhy po Isle of Wight Corea a Holland formaci opustí, aby ji leader přetvořil v souladu se svým novým, rockovějším viděním.

"Starý" repertoár je tady, až na úryvek The Theme , opuštěn. Playlist dále sestává z Directions, Bitches Brew, It's About That Time, Sanctuary a Spanish Key. Přesto se z dnešního pohledu zdá až neuvěřitelné, že jazzman, kterého většina lidí v publiku znala možná jako protagonistu diskografie svých otců, tu vystupuje rovnocenně k tehdejším idolům typu Jimiho Hendrixe . Davisovo "nikdy se neohlížet zpět" se tu plně uplatňuje, spolu s funkovými a rockovými groovy je ale rovněž cítit, jak si s nezkušeným obecenstvem pohrává - především rytmika spolu s duem Corea-Jarrett se nenechává strhnout rockovými klišé a ve volnějších plochách dává průchod i svým freejazzovým preferencím. Nicméně formát obřího rockového festivalu má pochopitelně v tomto směru svá omezení, Davis proto kapelu s jistotou vede (pomocí takzvaných coded phrases) k přímočařejším rytmickým tématům. Baladičtější kus Sanctuary se tu tak stává pouze minutovým oddechem před závěrečným výbuchem ve Spanish Key . Pnutí mezi jazzrockem a free tudíž nejsou natolik znatelná jako při památných koncertech ve Fillmore, odchodem z pódia před The Theme jim Davis vyklízí prostor až v závěru. Čímž jako by symbolicky uzavřel jednu hudební etapu.

Miles Electric: A Different Kind of Blue zřejmě neobrátí puristy, kteří se dívají na Davisovo "elektrické" období jako na něco méněcenného. Ovšem skrze dokumentární výpovědi bývalých trumpetistových spoluhráčů mohou alespoň porozumět jeho smýšlení, respektive přeměně od be-bopu k jazzrocku a popu či od akustiky k elektronice. Není to černobílý obraz, dává se tu hlas někdejším i současným kritikům, který je konfrontován s promluvami hudebníků. Hlavním průvodcem po těchto proměnách je přitom Carlos Santana . Plasticky vysvětlená změna atmosféry kolem roku 1969 je zřejmě klíčovým přínosem filmu. Vyústění, jež patří hudebnímu vyznání někdejších Davisových hráčů, zřejmě nejlépe vyjádřil Herbie Hancock : "Neumím zahrát jediný kus, kterým bych Milese uctil. Jeho genialita tkví v mnohovrstevnatosti - cokoli zahraji právě v tento okamžik, je jeho součástí."

Miles Davis - trubka, Gary Bartz - soprán saxofon, Chick Corea - el. piano Hohner, Keith Jarrett - varhany, Dave Holland - baskytara, Jack DeJohnette - bicí, Airto Moreira - perkuse. 1 DVD Eagle Rock Entertainment, EE39020-9. Vydáno 2004. TT: 123:00

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.