středa, 19. červen 2013

Eivind Aarset - zklidnění norského rebela

Napsal(a) 

Eivind Aarset - zklidnění norského rebela Eivind Aarset - zklidnění norského rebela

„Rozumím potřebě definic žánrů ze strany obchodů s hudebními nosiči, ale občas mě tyto snahy frustrují – od té doby, co má vlastní hudba nezapadá do žádné z typických žánrových škatulek. A to samé platí i pro hudbu, kterou poslouchám,“ vysvětloval už v roce 2005 norský kytarista Eivind Aarset v rozhovoru pro Harmonii.

Snahy definovat svou vlastní hudbu odmítá stále, od té doby se ale také leccos změnilo. Po poškození sluchu se odstěhoval z centra norské metropole a celkově zatoužil po „tišším životě“. Projevilo se to i na nejnovějším Aarsetově albu Dream Logic , které nahrál v duu s Janem Bangem. Klidná ambientní nahrávka staví na diskrétním využití samplů a programmingu a dále smazává hranice mezi světem kytary a klubové elektroniky. Ne náhodou ji Aarset vydal u kultovního labelu ECM, který se již stal synonymem hledání všech „významů ticha“. Naopak velmi hlasité a razantní bylo vystoupení Aarsetovy kapely v pražském klubu Jazz Dock v listopadu loňského roku: samply a programování do značné míry suplovali dva bubeníci a dřevní jazzrockový projev dále umocňoval přizvaný host, slovenský kytarista David Kollár. I na to přišla řeč v našem interview.

Své nejnovější album Dream Logic jste nahrál pouze v duu s elektronikem Janem Bangem. Překvapilo mě, jak moc jste na ní zklidnil své výrazivo ve srovnání s předchozími deskami jako Sonic Codex nebo Live Extracts. Jak vidíte tuto změnu vy sám? Řekl bych, že je tam jistá návaznost, ale zároveň je nová deska jiná. Před Dream Logic jsem hodně let cestoval s velmi hlasitými kapelami, tentokrát jsem chtěl ale něco klidnějšího, ne tak agresivního. Na albu jsou sice různé nálady, ale nikdy to není tak čistě agresivní, jako tomu bylo dříve.

Co vás k této změně vedlo? Když nahrávám album, chci vždy sdělit něco nového. To CD není tak rockové, jak jste mohli slyšet dnes večer v Jazz Docku. Když hraji na koncertech, snažím se totiž pracovat s širším dynamickým spektrem. Má předchozí alba se od sebe bezpochyby lišila, ale často stála na jasném groovu s ambientní kytarou na povrchu. Dream Logic je jiného ražení – má to být klidnější nahrávka, pracující s vrstvami kytarových zvuků. Měl jsem štěstí na dobrého producenta, Jana Banga, který mi pomohl rozvinout mé vlastní skladby a povzbudil mě při objevování nových horizontů.

S Janem Bangem jste hrál v duu také v Praze v roce 2011. Proč jste pro desku Dream Logic zvolil právě jeho? Mým cílem bylo vytvořit ambientnější nahrávku a o Bangovi vím, že je na tomto poli skvělý. Pro mě to byla příjemná změna, protože všechny své předcházející desky jsem si produkoval sám, a on mi dal dobrou zpětnou vazbu. Známe se dlouho z nejrůznějších projektů, dobře si rozumíme, takže jsme nezačínali z ničeho. Víme, co chceme, ale zároveň se stále dokážeme překvapovat. Občas jen tak prohodí něco ve stylu „proč s tou kytarou nezkusíš tohle?“ Někdy jsou to lehce ztřeštěné nápady, které snadno opustíme. Ale pokud se osvědčí, rád je absorbuji do svého hudebního jazyka.

Jaké má v tomto spojení s Bangem místo improvizace? Je to vlastně neustálá improvizace, dnes večer jsme hráli dva kusy, které jsou předepsanými skladbami, ale zbytek byla improvizace. S Bangem jsme si improvizace nahrávali, a pak jsme si jednoduše sedli a vybírali nejzajímavější sekvence, na kterých se dalo dále stavět.

Mluvil jste o potřebě ztišení, uklidnění. Můžete to blíže vysvětlit? Ano, s některými projekty jsem skončil, protože jsem si před časem poškodil sluch – ne že bych neslyšel, ale při určitých frekvencích slyším pouze pískot v uších. Je to proto, že jsem hodně let hrál dost hlasitou hudbu. Proto jsem se také z centra Osla odstěhoval a snažím se žít mnohem tišším životem.

Eivind Aarset - zklidnění norského rebela, foto © Soukizy/ECM Records Eivind Aarset - zklidnění norského rebelafoto: © Soukizy/ECM Records

Co se týče kompozice, mám pocit, že vaše nové album Dream Logic je mnohem abstraktnějšího rázu, než vaše předchozí nahrávky. Ty byly nejen hlučnější, ale také v kompozičním smyslu tradičnější. Značí to změnu i ve vašem kompozičním přístupu? Jen částečně, protože stále skládám písničky, když na to přijde. Na druhé straně mám rád přístup, který představuje právě Dream Logic: jakoby evokuje náladu snu. Nevím, jaké jsou vaše sny, ale mé sny někde začnou a třeba uprostřed nějaké situace se změní v něco úplně jiného: a nějak tak nyní přistupuji ke svým skladbám. Občas prostě nezáleží na melodii nebo harmonických postupech; vystačíme si s emocemi, pocity – které mohou být sice podivné, ale mají svou platnost.

Jaká byla role producenta Manfreda Eichera, jak vstupoval do tohoto procesu? Byl jsem šťastný, když mě oslovil s nabídkou udělat album pro ECM. Ovlivnil například pořadí skladeb a přispěl některými radami; například skladba Close (For Comfort) , která album otevírá, se mu líbila a navrhnul, abychom z ní udělali jakési ústřední téma. Následně jsme nahráli více verzí této kompozice, s odlišným mixem a editací, abychom její sdělení dále vyjasnili. Myslím, že to věci prospělo.

Nedávno vyšla u ECM také deska kapely Food, na níž rovněž hrajete. Jak jste se k této spolupráci dostal? Bubeník Thomas Strønen je můj dobrý známý a požádal mě, jestli bych si s nimi nezahrál na několika koncertech Food. Jejich hudba je totální improvizace a všechno si také nahrávají – a tak se i stalo, že jsem se ocitnul na jejich desce (úsměv ). Mohl jsem hrát, co jsem chtěl, jen o výsledku, tedy o výběru konkrétních tracků na album, si rozhodovali sami. To je u mých vlastních desek pochopitelně jiné.

Vaše koncertní kapela Dream Logic se liší od již zmiňované stejnojmenné nahrávky pro ECM. Je tu baskytarista Audun Erlien, ale také nezvykle hned dva bubeníci, Wetle Holte a Erland Dahlen. Jaká je jejich role? Jejich přístup je odlišný. Dlouho spolupracuji s Wetle Holtem, který je dobrý v programmingu, a je to znát i na našich společných deskách. Ale časem jsme zjistili, že programování nás na pódiu omezuje v dynamice. Abyste při koncertech dobře slyšeli naprogramované beaty, musí být odposlechy nastaveny na určitou úroveň hlasitosti, což vám ve výsledku znemožňuje hrát tišším, odlehčenějším způsobem. Takže navrhl, abychom oslovili Erlanda Dahlena a zapomněli na chvíli na programming. Ti dva spolu začali hrát, ale sám jsem do toho nijak nezasahoval; jsou to dobří přátelé ze stejného města. Své role si tedy rozdělují podle potřeby, občas řeknu svůj názor, ale jejich interakce je velmi přirozená.

Takže nyní využíváte elektroniku pouze vy? Ano, ale nic není předpřipraveno, používám různé efekty, pedály a taky počítač pro zpracování zvuku v reálném čase. Wetle i Erland hrají hlavně na bicí, pouze Erland se občas přidává se syntezátorem.

Na vašich listopadových koncertech v Praze a Košicích hostoval taky slovenský kytarista David Kollár. Jak jste se dali dohromady? David mě před lety kontaktoval, protože se mu líbilo, co dělám. Poslechl jsem si jeho věci, diskutovali jsme o hudbě a podobně. Když jsem po čase zase slyšel jeho muziku, měl jsem pocit, že hodně hudebně vyzrál. Pak přišla nějaká nabídka z festivalu v Košicích, takže jsme se sešli v Oslu a dál zkoušeli. Nebylo to příliš složité, protože je velmi dobrý a nemusel jsem se bát o výsledek (Aarset znal Kollára z ukázek jeho projektu Artrance – pozn. autora ).

Na specifika norského jazzu se vás ptá asi každý novinář. Je tu ještě něco, co byste k tomuto tématu chtěl dodat a nikdo se vás na to nezeptal? Asi není něco, co bych o tom nikdy neřekl, ale jednomu novináři jsem nedávno vysvětloval, že v Norsku jde hlavně o komunitu – nezáleží na formátu kapely, ale komunitě, která disponuje silnými nápady a osobnostmi, které objevují nová teritoria. Je to malá země, nemáme vyloženě velká města, takže není tak jednoduché ulpívat v jednom žánru, naopak je běžné žánry překračovat.

Jak se díváte zpětně na vaše alba z 90. let, ať už vaše vlastní, nebo s Nilsem Petterem Molvaerem? Pokud je ještě posloucháte. Občas si je poslechnu a musím říct, že jsem na ně hrdý, a to přesto, že nikdy nedělám alba stejným způsobem. Než jsem se sólově etabloval, působil jsem už od 80. let jako studiový hráč, najdete mě na spoustě nahrávek z té doby. Ty dnes můžou znít příliš časově, ale desky, které jsem dělal já sám nebo s Nilsem, mám stále rád, pořád mají co říct.

Petr Vidomus

V Harmonii zakotvil na podzim 2004, kdy si jej na základě reportáže z francouzského jazzového festivalu vybrala jako svou náhradu Petra Konrádová (Petro, díky!). Stal se editorem jazzové rubriky časopisu, což znamená, že pro vás vybírá ta nejzásadnější témata, která hýbou světem tohoto žánru, dohlíží na kvalitu článků a v neposlední řadě sám píše. Do jeho textů se může promítat láska k sociologii, Francii a jazzrocku 70. let. Mimo to má rád dobré víno, cestování a fotografii. Můžete jej znát také coby hlas stanice ČRo Jazz.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.