Dr. Yusef Lateef v profesorské roli

Dr. Yusef Lateef v profesorské roliNarodil jste se v roce 1920 a zažil toho od té doby mnoho. Mohl byste nám ve zkratce povědět to, co považujete za nejdůležitější?

Narodil jsem se v Chatanoze v Tenesee. Když mi byly tři roky, přestěhovali se mí rodiče do Lorraine do Ohia a za dva roky na to do Detroitu. Tady jsem chodil do mateřské školky, na základní a střední školu, kde jsem se začal vážněji zajímat o hudbu a hrát. V osmnácti jsem se začal učit hrát na flétnu, hoboj a alt saxofon, ale už po roce jsem přešel na tenora. Na téhle škole jsem se potkal s bratrem Kenny Burrella – Billym Burrellem, který v té době hrál na kytaru stejně jako jeho bratr. Po střední škole jsem nějakou dobu studoval na Detroit Conservatory of Music, a potom zhruba v roce 1944 jsem se připojil k The Lucky Millender Orchestra na základě doporučení tenorsaxofonisty Luckyho Thompsona. Potom jsem hrál s lidmi jako Roy Eldridge a podobně – to bylo, myslím, ve čtyřicátém šestém. Pak jsem se přestěhoval do Chicaga kde byli muzikanti jako Gene Amons, Sony Stitt, Freddie Webster. V roce 1948 jsem vstoupil do kapely Dizzy Gillespieho a hrál jsem s ním asi dva roky, než jsem se přestěhoval zpátky do Detroitu. Tam jsem hrál např. s Kenny Burrellem. V padesátém pátém jsem konečně zformoval vlastní kapelu s Curtisem Fullerem na trombón, Luisem Haysem na bicí, Ernie Ferrolem na basu a Hughem Lawsem na piáno a v roce 1956 jsme natočili naši první nahrávku pro Savoy Records.

Odkdy se datuje vaše newyorská kariéra?

Od roku 1960. Nejprve jsem tam hrál například s Charlie Mingusem, a pak jsem se na dva roky připojil ke Canonball Adderley Sextetu. V roce 1965 jsem začal studovat na Manhattan School of Music, kde jsem po třech letech obdržel titul bakalář – hlavní obor flétna. A rok poté jsem obdržel titul Master v oboru Hudební vzdělávání, to bylo v r.1970.

Vy jste ale studoval i jiné obory než hudbu, že?

V onom 70. roce jsem začal studovat filozofii – pragmatismus, existencionalismus a tyhle typy filozofických směrů a taky logiku na New School for Social Research v New Yorku. A po tříletém postgraduálnímu doktorandském studiu na University of Massachusetts v oblasti vzdělávání jsem obdržel doktorát. V té době jsem ale také šest let učil na Manhattan Comunity College svou metodou autofyzicko-psychické hudby a zhruba do roku 1981 jsem i koncertoval se svým kvartetem – Albert Heath na bicí, Bob Cunningham a Keneth Bear na piáno. V roce 81 jsem přijal místo na univerzitě Amadubella v Zarii Nigérii. Byl jsem zde jako výzkumný vědecký pracovník – můj výzkum se týkal flétny „fulani“, které se původně říká sarewa. Flétny fulani jsou nigerijská specialita. Byl jsem tam čtyři roky. Nigerijským studentům jsem přednášel také metodologii výzkumu, spolupracoval jsem s africkými hudebníky a umělci – především v divadle. A v roce 85 jsem se vrátil zpět do států, stal jsem se profesorem na University of Massachusetts a jsem zde až do současnosti. Přednáším i na dalších čtyřech univerzitách v okolí.

Byl ve vašem životě nějaký specifický okamžik, kdy jste se rozhodl, že chcete dělat právě hudbu?

Myslím, že k tomu došlo na střední škole, kdy jsem se rozhodl, že chci být profesionální muzikant. Byl jsem ovlivněn muzikanty, kteří byli okolo mne, lidmi které nejspíš neznáte, na škole byl saxofonista Lorenzo Lawson, ten mě hodně ovlivnil. Každé pondělí byly v Detroitu taneční večery, na kterých hrály kapely jako Count Basie Orchestra nebo Duke Ellington Orchestra a já tam pokaždé chodil, stál před pódiem a poslouchal je. To pro mě byla taky velká motivace. Hráli s nimi lidi jako Lester Young nebo Don Byas.

Spolupracoval jste se spoustou jedinečných muzikantů, a to někdy velmi neotřelým způsobem. Například na albu The Three Faces Of Yusef Lateef z roku 1960 hraje Ron Carter na violoncello. Jak byli otevření těmto změnám a experimentům?

Takhle to prostě v té době v New Yorku fungovalo, byla tam velká škála výborných muzikantů, kteří byli ochotni nahrávat. Takže když jsem dostal nahrávací frekvenci, vybral jsem si ty, které jsem potřeboval, zavolal jsem jim a oni tu práci pro mě udělali. Tak to fungovalo. Asi jako když potřeboval Charlie Parker trubku, zavolal Milesi Davisovi. Když stavěl Max Roach svůj band, vybral si Clifforda Browna. Bylo to tak, že tito skvělí muzikanti měli zrovna volno a byli ochotni nahrávat.

Na tomtéž albu je nahrána skladba Going Home, jejíž téma je Čechům známé, protože jde o stejný motiv, který použil Antonín Dvořák v Largu své deváténovosvětské“ symfonie. Vybral jste si toto téma z nějakého specifického důvodu?

Ano, když jsem studoval v Detroitu, měl jsem předmět, kde jsme se učili o hudbě mnoha evropských skladatelů a tato skladba nebo melodie je původně černošská lidová píseň. Dvořák, když přijel do Ameriky vyučovat, se zajímal o původní hudbu amerických černochů a vyjádřil se o ní, že je to jedno z nejcennějších hudebních dědictví, které Amerika má a tato konkrétní melodie, kterou si vymyslela nějaká černošská žena, zní – (zpívá) „jdi už spát, jdi už spát, dítko jdi už spát, jdi už spát, jdi už spát, maminčin miláčku“. Dvořák byl velmi vzdělaný člověk a měl oči otevřené pro jiné hudební směry.

Vím, že jste byl blízký přítel Johna Coltranea. Ovlivňovali jste se navzájem i hudebně?

Určitě můžu říct, že jsme se vzájemně motivovali, byli jsme přátelé a když jsme se potkali, diskutovali jsme o hudbě. On byl inspirací pro mě a možná i já pro něj. John byl velmi pracovitý a neplýtval časem, nebyl eklektický a na hudbu pohlížel z různých stran a snažil se ve svém hraní uplatnit spoustu odlišných přístupů – k harmonii, akordům, ke zvuku, dostal ze saxofonu zvuky, které nikdo předtím neslyšel. Díky tomuto jeho úsilí a schopnostem o něm můžeme hovořit jako o géniovi. Někdo řekl že génius je jedno procento talentu a devadesát devět procent tvrdé dřiny. Určitě to lze říci o Johnovi.

Za jednu ze svých skladeb jste obdržel cenu Grammy, mohl byste nám k tomu říct něco bližšího?

Čtyři roky jsem byl v Africe a moje koncepce v hudbě a především kompozici dostála změny pod vlivem nigerijských muzikantů. Když jsem se vrátil, nahrál jsem album ovlivněné jejich přístupem k hudbě. Jmenuje se Malá Symfonie a obdržel jsem za ni Grammy v oblasti New Age Music.

V padesátých letech jste se stal jedním z nejlepších jazzových flétnistů a byl jste například i první člověk, který nahrál blues na hoboj. Na jaké všechny hudební nástroje vlastně hrajete?

Hraji na různé druhy fléten a saxofonů, na hoboj, anglický roh, na misoleinias flutes, které vyrábím, také hraji na shenai, což je indický nástroj, syrský nástroj arghul…

Co se pro vás děje v jazzové hudbě zajímavého v současné době? Upoutal vás někdo? Myslím, že například Cecil Taylor dělá něco, co je nové, zvláštní.

Chtěl byste vzkázat něco mladým muzikantům a čtenářům ?

Určitě. Myslím, že muzikant by měl žít čistý život fyzicky, duchovně a morálně, měl by studovat hudbu a pokud je to možné měl by se učit více než jen jednu věc, protože mladí lidé jsou toho schopni. Rozhodně na tom není nic špatného, když mladý člověk je hráč, skladatel a učitel – to jsou tři rozdílné aspekty hudby. Někdy mohou muzikanti dělat i jiné věci – např. Miles Davis maloval. Před čtyřmi roky jsem hrál na festivalu v Turecku a oni tam měli ve dvou patrech jeho malby a skeče, nikdy jsem nevěděl, že toho namaloval tolik. Max Roach se mi jednou zmínil, že mu Miles řekl: „Vydělávám si více peněz prodejem svých obrazů než hraním hudby“. I George Gershwin byl malíř. Takže bych rád povzbudil mladé lidi k tvořivosti a k používání vlastního intelektu při překonávání těchto hranic.

popis fotografie: – titulní strana adresy yuseflateef.com skrývá nabídku hudebních i literárních děl všestranného umělce-filozofa-profesora. Mezi knihami najdeme například titul Rain Shapes – rozhovory Y. L. s bubeníkem Albertem Heathem především na téma: Jak souvisí hudební improvizace s lidskou přirozeností. Spheres přináší názory muže, který „učí a káže, když si o to situace říká“ a Night In The Garden Of Love je přímo novelou z jeho pera. Esej The Pleasures Of Voice In Autophysiopsychic Music je náhledem do filozofického backgroundu americké hudební legendy, která ze své panhudební pozice nerada používá slovo jazz, a jejíž hudba vždy vyzařovala svébytný přirozený bluesový a duchovní obsah. Zde prezentovaný seznam partitur Lateefových skladeb určených k prodeji vypovídá o jeho skladatelském směřování v posledních letech. Čítá především komorní skladby – fantazie, sonáty, romance atd. a Lateefovu 1. Symfonii (Tahira). Koncertně se lze s Lateeefem setkat počínaje duem až po provedení jeho African American Epic Suite pro kvintet a orchestr.

Sdílet článek: