Dorůžkova kronika

Tak, jak byl předcházející společný počin spíše muzikologicky orientovanou, přísněji systematicky organizovanou knihou, je Český jazz… zaníceným vyprávěním, které staví na dobových i retrospektivních svědectvích jazzmanů, organizátorů a producentů jazzové hudby. Specificky „dorůžkovským“ jazykem, který není zatížený odborným stylem, nýbrž má často blíže k hravé poetice jazyka krásné literatury, je doloženo hudební dění v událostech, jakými byly koncerty, festivaly nebo třeba jazzové kurzy dvou dekád, jež jazzu a jeho kultuře přespříliš nepřály. Skrze síto, kterým prošli spíše významnější interpreti a hudební formace, lze nahlédnout do soukromí osobností tuzemského jazzu a swingu, především do zákulisí jejich hudebních aktivit. Jak název sám napovídá, pokud si Dorůžka všímá slovenských tvůrců, pak tak činí pouze v případech, kdy jsou více méně spojeni s aktivitami v Čechách. Český jazz… popisuje dobu takovou, jaká se zdála být očima zúčastněného pozorovatele. Příliš nehodnotí, spíše popisuje a dokládá. I tak ovšem riskuje svou intuici a cit pro objektivitu při obnažování událostí a faktů.

Čas prokáže, zda se autorův záměr při hodnocení a výběru jednotlivých epizod ze života českého jazzu projeví jako šťastná volba. Již dnes se však zdá, že tomu bude podobně jako v případě Poledňákovy a Dorůžkovy knihy v nazírání třeba na léta padesátá, která snad zatím nebyla výstižněji popsána. Přestože nemůže být výčet aktivit jazzmanů vždy úplný, doplňuje kniha často i Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby autorů Poledňáka, Matznera a Wasserbergera, čímž se rovněž stává nedocenitelným badatelským zdrojem. Stačí se začíst do kapitol Kvalifikace a rekvalifikace nebo Představy ministerstva kultury , aby se člověk přiblížil pocitu, se kterým zápasili jazzoví příznivci let minulých, kdy jazz nebyl vítaným a proto se musel znovu vetřít tam, odkud ho v podstatě oficiálně vykázali. Proto dnes musí být pro celou generaci někdejších muzikantů a publicistů v podstatě nesrovnatelně snadné obhájit si svůj postoj nebo směr, i přesto nebo možná právě proto, že větší část aktivit byla v té době na amatérské, nadšenecké bázi.

Za zmínku stojí svěží, většinou nepublikované fotografie, často z materiálů dostupných pouze pamětníkům, přebaly LP desek, případně CD. Rovněž unikátní výpovědi jazzmanů charakterizující dobu mohou v lecčem překvapit. Možná jen škoda, že v ústraní autorova zájmu zůstali někteří čeští instrumentalisté konce osmdesátých let, kteří dnes nepatří ke generaci nejmladších, zato k těm nejlepším.

Český jazz… bezpochyby patří k publikacím majícím podstatnou cenu historiografickou a rozhodně spadá do řad primární studijní literatury s přívlastkem „nejvyzrálejší“ či „nejmoudřejší“. Kniha je však především dokonalým bestsellerem, díky přirozenému vypravěčskému talentu autora a důležitým sociokulturním svědectvím o době, která je viděna prismatem dobového alternativního životního stylu, jenž jazz ve své podstatě představoval.

Sdílet článek: