Dhafer Youssef – zpěv, oud, Tigran Hamasyan – piano, Mark Guiliana – bicí, Chris Jennings – kontrabas. Vydáno 2010. TT: 61:01. 1 CD Jazzland Recordings (distribuce Universal Music).
Tuniský muezzin s loutnou a tři jazzmani; každý z jiného kouta světa. Vysoká nepravděpodobnost prodchnutá buřičskou poezií perského básníka Abu Nuwase . Nekonečný posluchačský test, kolik je vůbec možné unést hudební krásy, co až bolí, okořeněné transcendentním hlasem pro srozumitelnost asi stejně fascinujícím, jakým nás kdysi uváděl do extáze pákistánský qawwali Nusrat Fateh Ali Khan.
Dhafer Youssef hraje od chvíle, co vstoupil na evropskou půdu, jazz: po svém, s nepopsatelnou súfijskou mystikou umožňující „zírat do nadpomyslna“. K nejvyšší formě spojení s Bohem patří v súfismu – mystické odnoži islámského učení – hudba a tanec: strhující qawwali a vířiví dervišové řádu Mevlevi s tradicí Sena. Obě souvisejí s transovními rytmy, které jsou u Youssefa permanentně v pohotovosti, i když v nikoliv tak zdrcující podobě. S arabskou loutnou oud a neobyčejným hlasem přinutil například Uri Canea, Ivu Bittovou, Omara Sosu nebo Jona Hassella vnímat je spíš podprahově. Intuitivně, jak jen by se dalo čekat od studenta školy koránu, který poprvé klavír spatřil až v devatenácti letech po příjezdu do Vídně. V tamním jazzovém klubu Porgy and Bess navázal kontakty s muzikanty, evropskou klasikou a především s jazzem, do budoucna hudbou své duše. Možný americký úspěch po (v New Yorku natočeném) výtečném albu Electric Sufi (Markus Stockhausen, Doug Wimbish, Wolfgang Muthspiel, Will Calhoun) zhatilo 11. září. Youssef se odstěhoval do Norska, jasného středobodu nejprogresivnějšího a nejžhavějšího moderního jazzu současnosti. Slavný Nils Petter Molvaer ho navíc dal dohromady s kytaristou Eivindem Aarsetem, trumpetistou Arve Henriksenem, basistou Audunem Erlienem a bubeníkem Rune Arnesenem, kteří s Youssefem vytvořili hypnoticky velebné společenství získávající ocenění ze všech stran.
Doposud Youssef natáčel desky s početnými ansámbly, v nichž vedle muzikantské extratřídy hráli důležitou roli elektroprogramátoři. Tentokrát ale obrátil pozornost k akustickému triu: arménský klavírní zázrak Tigran Hamasyan , americký bubeník Mark Guiliana a kanadský kontrabasista Chris Jennings . A jestliže kdysi Youssefovu hudbu nazvali „hardcore meditací“, teď jakékoliv příměry postrádají hloubku tuctu fantastických skladeb naladěných na Youssefovo vnímání starodávné Nawasovy poezie, už ve své době provokatérsky shazující tabu islámského učení důrazem na lásku, homosexuální z toho nevyjímaje. O tom, že Nuwas nedává fundamentalistům spát, dodnes svědčí fakt, že egyptská vláda nechala ještě v roce 2001 pálit jeho knihy s lesbickou tematikou.
„Nejedná se pouze o Abu Nawasovy verše, ale i o mé. O mysticismus, sexualitu, sny, duchovní touhy a víc než o cokoliv, o lásku,“ popisuje Youssef svou inspiraci vedoucí k tomu, že album lze stěží k něčemu přirovnat, i když je otázka, jak s takovým přirovnáním naložit. Představte si totiž, co by se stalo, kdyby Youssefovo súfijské jazzování namaloval barevně nespoutaný Marc Chagall.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
