„Hudbu dělím jen na dobrou a špatnou,“ oprašuje newyorský bubeník Dan Weiss známé klišé. V jeho případě to však platí dokonale, neboť v jeho skladbách se odráží záliba v klasické indické hudbě stejně jako dlouholetá láska k metalu. Koncertu Weissova tria (Jacob Sacks – klavír, Thomas Morgan – kontrabas) na festivalu JazzFest Brno předcházel třídenní workshop pro studenty nového jazzového oddělení JAMU. Následující rozhovor probíhal v brněnském klubu Fléda krátce před koncertem.
Nejprve bych se zeptal na vaše nejnovější album Timshel… Musím vás hned opravit, protože Timshel už není nejnovější. Nedávno mi vyšla novinka s názvem Jhaptal Drumset Solo , ale Timshel je stále posledním albem mého tria.
Timshel je hebrejské slovo. Kde jste je našel? Četl jsem román Na východ od ráje od Johna Steinbecka a tam jsem narazil na pasáž, ve které se slovo timshel objevilo. Je to starozákonní výraz a znamená „můžeš“ – ve smyslu svobodně si zvolit. Já sice nejsem nábožensky založený – v západním slova smyslu –, ale toto biblické slovo ve mně vyvolává pocit svobody. „Můžeš“ je svobodnější než „smíš“.
Prozraďte mi, jak lze takovou abstraktní nuanci vyjádřit instrumentální hudbou. I na mém albu je základem myšlenka, že jsem úplně svobodný. Mohu si sám zvolit vlastní cestu, svůj způsob vyjádření. Mohu si vybrat, jaký výraz dám své hudbě, neomezují mě žádné konvence. Mohu si dokonce vybrat spoluhráče, kteří se mnou vystupují. Mám svobodu, která je vyjádřena slovem timshel – můžeš. Mohu udělat tohle a mohu udělat tamto.
Jak jste si tedy vybral muzikanty, se kterými na tomto projektu spolupracujete? Ta sestava není nová… Není, potkali jsme se už dávno, ještě na univerzitě. Jacoba jsem potkal před 15 lety a od té doby spolu hrajeme. A s Thomasem se znám 12 let. Jako trio působíme od roku 1999.
Na albu Timshel a samozřejmě i na dalších svých projektech se představujete nejen jako bubeník, ale především jako skladatel. Jak skládáte? Kdysi jsem chodil na hodiny klavíru, a nové skladby tedy píšu nejčastěji u piana. Zajímavé myšlenky mě samozřejmě napadají i tehdy, když nemám nástroj po ruce, ale hlavní práci pak stejně dělám opět u klavíru.
Máte jako bubeník hned na začátku představu o rytmické struktuře skladby? To bývá různé. Někdy je na počátku opravdu specifický rytmus, jindy je to jeden konkrétní motiv nebo harmonie. Některé skladby se odvíjejí od melodické linky, v dalších případech jen tak improvizuji a pod rukama mi vzniká jedna skladba za druhou. A z toho zase komponuji klasickým způsobem. Nedokážu to zobecnit.
Jestliže vy sám skládáte u klavíru, jaký prostor dostávají při dotváření skladeb spoluhráči, konkrétně pak pianista Jacob Sacks? Aranže mám opravdu nejčastěji na starosti já sám, ale jsou i případy, kdy se chováme více jako kapela a kdy mí spoluhráči dotvářejí aranže sami při společném hraní.
Skládáte, aranžujete, vyučujete, přemýšlíte nad slovy. Jak do toho všeho zapadá hra na bicí? Tíhl jste k ní odmalička? Ano, už když jsem byl malý, rád jsem do všeho tloukl. Hrál jsem doma na plechovky, bušil jsem hlavou do zdi, prostě jsem rád bubnoval. Ovšem k rozhodnutí, že se stanu bubeníkem, došlo později. Mými prvními velkými vzory byli John Bonham a Keith Moon. Když jsem je slyšel a když jsem navíc krátce poté objevil jazz, byl jsem rozhodnutý.
Jaké jste měl vzory v jazzové oblasti? Mí první jazzoví hrdinové byli a stále jimi zůstávají Max Roach, Tony Williams a Elvin Jones, k nimž později přibyli Art Blakey, Philly Joe a další. A i když jsem později začal poslouchat spíše experimentálnější bubeníky, stále mě inspirují i bubeníci ze starší generace jako Papa Joe Jones nebo Chick Webb.
Vy ovšem vedle bicí soupravy hrajete také na tabla. Kdy jste se k indické hudbě dostal? Na tabla se učím už patnáct let pod dohledem mého guru Pandita Samira Chatterjeeho. Ten sice pochází z Kalkaty, ale už sedmnáct let žije v New Yorku. Ovšem do Indie s ním čas od času jezdím také.
Jsou pro vás tabla jen další zvuk, další barva, nebo o nich přemýšlíte v rovině významů a konotací jako o prostředku k dosažení duchovního růstu? Je to pro mne obojí, tedy zvuk i duchovní nástroj. Snažím se při hře na tabla vnímat i rituální složku nástroje. Od té doby, co jsem se začal učit hrát na tabla, si uvědomuji duchovní podstatu hudby víc než předtím. Cvičení, soustředění, disciplína – to jsou pojmy, které s tím u mne bezprostředně souvisejí. Důležité také je, že se snažím hrát hudbu nejen sám pro sebe, ale také pro prospěch druhých.
O svém učiteli hovoříte jako o guru a dokonce mu věnujete jeden oddíl svých internetových stránek. Jak byste slovo guru definoval? Guru je ten, kdo mi prošlapává cestu. Guru je za mne zodpovědný a já se odevzdávám do jeho rukou. Je mezi námi tedy velmi specifický vztah. Je mi mentorem i otcem, hudebním průvodcem i přítelem.
Předpokládám tedy, že se jeho rady a duchovní vedení odráží nejen ve vaší hře na tabla a při studiu indické hudby, ale že se promítají i do vašeho jazzového repertoáru. Určitě, ty oblasti se samozřejmě prolínají. To, co se naučím, způsob, jak cvičím, disciplína, to vše se odráží i v mé jazzové hudbě. Přenáší se také způsob práce se zvukem, to, jak se rozvíjí jeho barva během hry. Kdybych nehrál na tabla, určitě bych nad podobnými věcmi vůbec nepřemýšlel. To jsou totiž aspekty, s nimiž se pracuje v indické klasické hudbě a na které nejsme ze západních škol příliš zvyklí. Východní myšlení se u mě tedy odráží ve způsobu, jakým hraju na jazzovou bicí soupravu a jakým přistupuji k západní hudbě.
Sdílejí tento přístup i vaši spoluhráči v triu? Ano, také poslouchají indickou hudbu, nechávají si ji ode mne zahrát, jsou fascinováni jejími rytmickými a melodickými postupy. Vždyť také některé skladby, které jsem pro naše trio složil, jsou indickou hudbou ovlivněny.
Když se svým guru cestujete do Indie, hledáte tam spíše hudbu, nebo klid k meditaci? Vždycky jde o hudbu. Chodím na koncerty, sám se snažím hrát. Hlavním důvodem mých cest je vždy prohloubení mých znalostí a dovedností.
Na svých webových stránkách uvádíte seznamy svých nejoblíbenějších filmů, knih a samozřejmě také desek. Zaujalo mě, že vedle jazzových titulů (například tří alb Johna Coltranea) a vedle indické hudby zmiňujete například Close To The Edge od Yes nebo Master Of Puppets od Metallicy. Co konkrétně vás baví na Metallice? Jsem dlouholetým fanouškem metalu. Mám rád strukturu složitějších metalových skladeb a právě Metallica byla první kapelou tohoto žánru, kterou jsem poslouchal. Ale zmínil bych i další, jako například Meshuggah nebo Skepticism. Vedle struktur se mi na metalu líbí také texty, energie a samozřejmě rytmus – konkrétně právě Meshuggah umí výborně pracovat s rytmem. Fascinuje mě vlastně celkový zvuk těchto kapel, protože důležité jsou pro mne všechny zmíněné prvky. Hudbu ovšem dělím jen na dobrou a špatnou. Tak jako existuje dobrý a špatný jazz, existuje dobrý a špatný metal. A podobně je to i s indickou hudbou a s jakýmkoli jiným žánrem.
Jaké další projekty máte kromě tria a kromě hry na tabla? Vystupuji s kytaristou Milesem Okazakim – jednak v duu, jednak s jeho kapelou. Spolupracuji se saxofonisty Davem Binneym a Rudreshem Mahanttapou a se spoustou dalších newyorských muzikantů. Tradičnější jazz jsem hrál s Lee Konitzem. Ale teď se zaměřuji především na vlastní projekty. Mám duo s výborným bubeníkem Arim Hoenigem – hrajeme na dvě bicí soupravy. Další duo mám s pianistou Mattem Mitchellem, o kterém určitě ještě uslyšíte. A skladby z indické klasické hudby, určené původně pro tabla, hraji sólově na jazzovou bicí soupravu. Tento projekt jsem zahájil v roce 2005 albem Tintal Drum Set Solo a nyní jsem na něj navázal už zmíněnou novinkou Jhaptal Drumset Solo .
Se svou hudbou cestujete po celém světě. Co se vám na kočovném muzikantském životě líbí a co naopak rád nemáte? Rád poznávám nové lidi, rád ocením jejich pohostinnost, rád v různých zemích ochutnám místní jídla. Baví mě entuziasmus fanoušků, zaujetí, s jakým sledují moji hudbu. Obecně si vážím toho, že mám možnost cestovat a nabízet lidem svou hudbu. Ovšem cestování je často velmi úmorné a jsou momenty, kdy si říkám, že bych mnohem raději zůstal doma. Kdybych si mohl vybrat, volil bych raději delší pobyty na jednom místě. Například tady u vás v Brně jsme měli možnost zůstat čtyři dny – na chvíli se zastavit, trochu víc poznat lidi, spát několik nocí po sobě ve stejné posteli. To je rozhodně lepší, než muset každý den vstávat v šest hodin ráno, odjet vlakem do jiného města na další koncert a o den později to opakovat. Z toho bývám unavený. Raději bych se opravdu vždycky na týden někde zastavil.
V Brně jste uspořádal třídenní workshop pro studenty JAMU. Co při takových příležitostech vyučujete? Je to pokaždé trochu jiné a já jsem rád, že mí spoluhráči Jacob a Thomas jsou velmi flexibilní. Každá konkrétní situace vyžaduje trochu jiný přístup, protože se potkáváme s hráči různé úrovně a učíme na školách, kde jsou zvyklí na různý přístup. Vždy se snažíme zjistit, co od nás konkrétní student očekává, jaký z toho může mít užitek a také co by ho bavilo. Podle toho pak volíme obsah a styl výuky.
S jakým největším problémem se při vyučování setkáváte? Studenti dnes dostatečně neposlouchají starší nahrávky, nehrají podle nich. Tímto směrem by učitelé měli své žáky vést – aby se naučili znát historii svého nástroje. To je velmi důležité a od toho se pak dá odrazit dál.
Jaké máte plány do příštích týdnů a měsíců? Budeme nahrávat album v duu s Mattem Mitchellem, masterujeme nahrávku s bubeníkem Arim Hoenigem, píšu nové skladby, čeká mě turné po Spojených státech a v červenci se vracím do Evropy. Svůj čas tedy dělím mezi zkoušení, komponování, koncerty a snažím se také být se svou přítelkyní. Víc bych toho už asi nezvládl.