
Letošní dvousté výročí boje za nezávislost Latinské Ameriky si snad nejlépe dokázala načasovat jedna z tamních hudebních velmocí: Kolumbie. V minulých letech její hudební reprezentanti nejprve postupně dobývali veletrh WOMEX a nejvýznamnější světové festivaly, letos k nim přidali evropský žebříček world music a zvýšený zájem posluchačů. Je skvělé, že kolumbijská vlna neminula ani nás: vloni na Colours of Ostrava roztančila davy divoká salsa parta LA-33, na letošním červencovém festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou zase uhranula skupina Cimarrón s hudbou kolumbijských kovbojů z plání Llanos.
S jedinou jihoamerickou zemí omývanou Atlantickým a Tichým oceánem si každý spojuje politickou anarchii a drogové kartely. Není divu, vedle kávy a tabáku odsud proudí devadesát procent světové produkce kokainu. „U nás ale nemáme jen narkomafii, tabák a kávu,“ rapuje trio Choc Quib Town a společně s dalšími skupinami převádí pozornost na daleko příjemnější věci než jsou guerillové války o kokainová pole – k fascinující hudbě. Ta kolumbijská, ostatně jako v celé Latinské Americe, stojí na třech základech: indiánském, africkém a evropském. K národním symbolům patří styl cumbia , který ale v závislosti na zeměpisné poloze nebo převažujícím černošském obyvatelstvu doplňují další, rytmicky a původem odlišné styly.
Cimarrón pocházejí z Los Llanos, nížinatých plání, jimiž protéká řeka Orinoko. Území je proslulé pěstováním dobytka, farmářským způsobem života a hudbou joropo, stojící na zvuku harfy. Z Evropy ji dovezli španělští misionáři a v Llanos postupně zdomácněla podobně jako v okolních zemích.
Joropo, jehož kořeny leží ve španělské Andalusii a dodnes v něm proto slyšíme vlivy cikánského flamenca, zahrnuje také divoké a pomalé tance, improvizovaná básnická klání contrapunteo, epické písně, sentimentální balady, kovbojské halekačky a existuje rovněž v čistě instrumentální podobě. S Cimarrón je spojena nejsyrovější a nejvitálnější verze joropo, kdy rytmus vydupávají kožené boty tanečníků.
Harfu doprovázejí hráči na malé čtyřstrunné kytary cuatro, cajon, bubny, chřastítka maracas a kontrabasista. Výhradně akustičtí Cimarrón vystupují sice přes dvacet let, nicméně do Evropy se dostali až docela nedávno a šetří rovněž nahrávkami: ze dvou mezinárodně známých alb Si Soy Llanero (Smithsonian Folkways Recordings, 2004) a Quitapesares (Astar Artes, 2009) však prýští ta samá energie, s jakou Cimarrón dokáží na koncertech strhnout publikum. Na otázky odpovídal sedmapadesátiletý zakladatel a leader skupiny, harfeník Carlos Rojas.

V čem je hudba Los Llanos tak specifická? Souvisí to nějak se svéráznou krajinou? Joropo je hudba kovbojů a farmářů z Llanos. Llaneros, jak se také obyvatelům plání říká, jsou převážně rolníci vzdorující tvrdému prostředí a nepříznivým klimatickým a ekologickým podmínkám. Jejich znakem je přizpůsobivost a síla přežít, což koresponduje s ohromně vitální hudbou a tancem.
Co si máme představit pod stylem joropo? Tři věci. Virtuózní hudbu, písně o pláních a každodenním životě lidí a rychlý výrazný tanec „taconeos“.
Jak v Los Llanos probíhají vesnické slavnosti? Trvají jako jinde třeba několik dnů? Jedná se o společenské události se spoustou jídla, pití, hudby, tance a radostné zábavy, během kterých se pořádají soutěže v zacházení s koňmi a dobytkem. Jízda na koních a býčí rodeo jsou v Llanos nesmírně populární. Slavnosti, kterým říkáme parrandos, mohou klidně trvat i čtyři dny.
Když během koncertů improvizujete, může to připomínat básnické souboje contrapunteo z Los Llanos? Každý koncert Cimarrón zahrnuje několik skladeb, ve kterých mezi sebou mohou muzikanti navzájem soutěžit v dovednosti improvizace, takže ano, určitě to připomíná contrapunteo.
Název vaší skupiny prý souvisí s divokými býky, ale jmenují se tak také svobodní afričtí otroci, kteří během koloniálního období uprchli z plantáží a žili v džungli. Jak hodně je vaše hudba ovlivněná Afrikou? Nikdo z nás nepochybuje o tom, že značná část charakteristických prvků hudby z Llanos pochází z Afriky. Přivezli je černí afričtí otroci v éře španělské kolonizace a zůstaly v našem chování, zvycích a umění hluboce zakořeněné. Nezapomeňte ale na to, že to samé jsme převzali od Španělů a původních indiánských obyvatel, takže hudba Llanos představuje fúzi španělského, afrického a indiánského dědictví.

Když v roce 1982 přebíral Nobelovou cenu míru Gabriel García Márquez, stal jste se členem skupiny, která ho během ceremoniálu hudebně doprovázela. Znáte se spolu? Ne, ale měl jsem tehdy jedinečnou příležitost s ním strávit hodně času a poslouchat jeho názory na umění a vnímat jeho umělecké zkušenosti.
O čem jsou vlastně písně Cimarrón? O čem si nejvíc lidé v Los Llanos zpívají? O úplně jednoduchých a zároveň pro nás životně důležitých věcech. Naše písničky vyprávějí o hrdosti obyvatel Llanos, tamní krajině a flóře, práci na farmách, koních, lásce, historii Llanos a konfliktech, které planiny v minulosti potkaly.
Když jste v Evropě koncertovali s waleskou harfenicí Catrin Finch, slyšeli jste navzájem ve vašich hudbách nějaké společné rysy? To ani nešlo, protože hudba Cimarrón je značně rytmická, což je v rozporu s klidnými a duchovně nostalgickými skladbami Walesu. Spíš jsme se toho o sobě a našich hudebních kořenech navzájem hodně dozvěděli.
Přijeli jste do České republiky poprvé. V minulých stoletích se spousta Čechů odstěhovala do Latinské Ameriky a ovlivnila tamní hudebníky. Existuje v Kolumbii nějaká hudba, která ještě dnes v sobě skrývá něco z Čech? Je to možné, vždyť v 19. století se v mnoha latinskoamerických zemích začala hrát hudba z východní Evropy, takže to určitě ovlivnilo muzikanty i z Kolumbie, ale spíš si myslím, že nejvíc země z vnitrozemí.