Letošní dvousté výročí boje za nezávislost Latinské Ameriky si snad nejlépe dokázala načasovat jedna z tamních hudebních velmocí: Kolumbie. V minulých letech její hudební reprezentanti nejprve postupně dobývali veletrh WOMEX a nejvýznamnější světové festivaly, letos k nim přidali evropský žebříček world music a zvýšený zájem posluchačů. Je skvělé, že kolumbijská vlna neminula ani nás: vloni na Colours of Ostrava roztančila davy divoká salsa parta LA-33, na letošním červencovém festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou zase uhranula skupina Cimarrón s hudbou kolumbijských kovbojů z plání Llanos.
S jedinou jihoamerickou zemí omývanou Atlantickým a Tichým oceánem si každý spojuje politickou anarchii a drogové kartely. Není divu, vedle kávy a tabáku odsud proudí devadesát procent světové produkce kokainu. „U nás ale nemáme jen narkomafii, tabák a kávu,“ rapuje trio Choc Quib Town a společně s dalšími skupinami převádí pozornost na daleko příjemnější věci než jsou guerillové války o kokainová pole – k fascinující hudbě. Ta kolumbijská, ostatně jako v celé Latinské Americe, stojí na třech základech: indiánském, africkém a evropském. K národním symbolům patří styl cumbia , který ale v závislosti na zeměpisné poloze nebo převažujícím černošském obyvatelstvu doplňují další, rytmicky a původem odlišné styly.
Cimarrón pocházejí z Los Llanos, nížinatých plání, jimiž protéká řeka Orinoko. Území je proslulé pěstováním dobytka, farmářským způsobem života a hudbou joropo, stojící na zvuku harfy. Z Evropy ji dovezli španělští misionáři a v Llanos postupně zdomácněla podobně jako v okolních zemích.
Joropo, jehož kořeny leží ve španělské Andalusii a dodnes v něm proto slyšíme vlivy cikánského flamenca, zahrnuje také divoké a pomalé tance, improvizovaná básnická klání contrapunteo, epické písně, sentimentální balady, kovbojské halekačky a existuje rovněž v čistě instrumentální podobě. S Cimarrón je spojena nejsyrovější a nejvitálnější verze joropo, kdy rytmus vydupávají kožené boty tanečníků.
Harfu doprovázejí hráči na malé čtyřstrunné kytary cuatro, cajon, bubny, chřastítka maracas a kontrabasista. Výhradně akustičtí Cimarrón vystupují sice přes dvacet let, nicméně do Evropy se dostali až docela nedávno a šetří rovněž nahrávkami: ze dvou mezinárodně známých alb Si Soy Llanero (Smithsonian Folkways Recordings, 2004) a Quitapesares (Astar Artes, 2009) však prýští ta samá energie, s jakou Cimarrón dokáží na koncertech strhnout publikum. Na otázky odpovídal sedmapadesátiletý zakladatel a leader skupiny, harfeník Carlos Rojas.
Pocházíte z kraje farmářů, chováte divoké býky a koně. Od farmářů by se dalo čekat, že se budou doprovázet na kytaru, a vy přitom hrajete hudbu s harfou. Jak se ve vašem kraji vzala? Španělští osadníci, kteří kolonizovali Ameriku, zanesli svou hudbu jako důležitý zdroj do kultury původních obyvatel. Ve městech založených osadníky učili katoličtí kněží indiány hru na dovezené hudební nástroje populární ve Španělsku během středověku, jako byla čtyřstrunná kytara nebo harfa. Dnes neodmyslitelně patří do hudby Llanos.
V čem je hudba Los Llanos tak specifická? Souvisí to nějak se svéráznou krajinou? Joropo je hudba kovbojů a farmářů z Llanos. Llaneros, jak se také obyvatelům plání říká, jsou převážně rolníci vzdorující tvrdému prostředí a nepříznivým klimatickým a ekologickým podmínkám. Jejich znakem je přizpůsobivost a síla přežít, což koresponduje s ohromně vitální hudbou a tancem.
Co si máme představit pod stylem joropo? Tři věci. Virtuózní hudbu, písně o pláních a každodenním životě lidí a rychlý výrazný tanec „taconeos“.
Jak v Los Llanos probíhají vesnické slavnosti? Trvají jako jinde třeba několik dnů? Jedná se o společenské události se spoustou jídla, pití, hudby, tance a radostné zábavy, během kterých se pořádají soutěže v zacházení s koňmi a dobytkem. Jízda na koních a býčí rodeo jsou v Llanos nesmírně populární. Slavnosti, kterým říkáme parrandos, mohou klidně trvat i čtyři dny.
Když během koncertů improvizujete, může to připomínat básnické souboje contrapunteo z Los Llanos? Každý koncert Cimarrón zahrnuje několik skladeb, ve kterých mezi sebou mohou muzikanti navzájem soutěžit v dovednosti improvizace, takže ano, určitě to připomíná contrapunteo.
Název vaší skupiny prý souvisí s divokými býky, ale jmenují se tak také svobodní afričtí otroci, kteří během koloniálního období uprchli z plantáží a žili v džungli. Jak hodně je vaše hudba ovlivněná Afrikou? Nikdo z nás nepochybuje o tom, že značná část charakteristických prvků hudby z Llanos pochází z Afriky. Přivezli je černí afričtí otroci v éře španělské kolonizace a zůstaly v našem chování, zvycích a umění hluboce zakořeněné. Nezapomeňte ale na to, že to samé jsme převzali od Španělů a původních indiánských obyvatel, takže hudba Llanos představuje fúzi španělského, afrického a indiánského dědictví.
Vaše písně připomínají svou emotivností andaluské flamenco. Když tančíte, necháváte se flamencem také inspirovat? Nejvíc kolonizátorů, kteří se usídlili v Llanos jak na kolumbijské, tak na venezuelské straně, přišlo z jihu Španělska, z Andalusie, takže je víc než pravděpodobné, že naše tance mají svůj původ částečně ve flamencu.
Když v roce 1982 přebíral Nobelovou cenu míru Gabriel García Márquez, stal jste se členem skupiny, která ho během ceremoniálu hudebně doprovázela. Znáte se spolu? Ne, ale měl jsem tehdy jedinečnou příležitost s ním strávit hodně času a poslouchat jeho názory na umění a vnímat jeho umělecké zkušenosti.
O čem jsou vlastně písně Cimarrón? O čem si nejvíc lidé v Los Llanos zpívají? O úplně jednoduchých a zároveň pro nás životně důležitých věcech. Naše písničky vyprávějí o hrdosti obyvatel Llanos, tamní krajině a flóře, práci na farmách, koních, lásce, historii Llanos a konfliktech, které planiny v minulosti potkaly.
Když jste v Evropě koncertovali s waleskou harfenicí Catrin Finch, slyšeli jste navzájem ve vašich hudbách nějaké společné rysy? To ani nešlo, protože hudba Cimarrón je značně rytmická, což je v rozporu s klidnými a duchovně nostalgickými skladbami Walesu. Spíš jsme se toho o sobě a našich hudebních kořenech navzájem hodně dozvěděli.
Přijeli jste do České republiky poprvé. V minulých stoletích se spousta Čechů odstěhovala do Latinské Ameriky a ovlivnila tamní hudebníky. Existuje v Kolumbii nějaká hudba, která ještě dnes v sobě skrývá něco z Čech? Je to možné, vždyť v 19. století se v mnoha latinskoamerických zemích začala hrát hudba z východní Evropy, takže to určitě ovlivnilo muzikanty i z Kolumbie, ale spíš si myslím, že nejvíc země z vnitrozemí.