středa, 27. březen 2013

Christophe Dal Sasso - Vlnobití připomíná život

Napsal(a) 

Christophe Dal Sasso - Vlnobití připomíná život, foto Jean-Baotiste Millot Christophe Dal Sasso - Vlnobití připomíná životfoto: Jean-Baotiste Millot

S francouzským skladatelem, aranžérem, kapelníkem několika skupin (včetně bigbandů) a v neposlední řadě flétnistou Christophem Dal Sassem jsme hovořili především o jeho aktuálním projektu Ressac. Jde o komponované pásmo na pomezí jazzu, klasické hudby a melodramu

Pocházíte z jihofrancouzského města Hyères stejně jako bratři Stéphane a Lionel Belmondové, s nimiž také pravidelně spolupracujete. Stéphane Belmondo mi před nějakou dobou v rozhovoru líčil váš rodný region jako „krásnou inspirativní krajinu nedaleko moře, plnou malebných městeček“, která měla bezesporu vliv na jeho tvorbu. Jak je to ve vašem případě? Co se vám vybaví, když máte před očima své rodné město? Mám-li vzpomínat na svůj rodný kraj, vybaví se mi v první řadě Středozemní moře a okolní příroda. I mě toto prostředí ovlivnilo a velmi mě například inspirovalo při vzniku mého nejnovějšího alba Ressac. Hlavní inspirací bylo moře a celé pobřeží v rodném departementu Var. Slovo ressac ve francouzštině s mořem souvisí, znamená pohyb vln na pláži sem a tam (vlnobití) a přesně to mě inspirovalo. Album jsem takto pojmenoval, protože jsem je téměř celé složil přímo u moře.

Slovo vlnobití však může mít i symbolický význam a já si dokážu představit spoustu dalších výkladů a možností, jak skutečné vlny na pláži slouží coby metafora třeba k vašemu životu. Dá se hovořit o nějakém takovém významu? Ne, opravdu jsem tím původně nemyslel nic jiného než vlny v moři. Ale je pravda, že břeh moře můžeme přirovnat k lidskému životu, lze hovořit o věcech, které se v životě objeví a zase zmizí, o chvílích, kdy je nám dobře, a chvílích, kdy se cítíme hůře. Takovou symboliku tedy hledat a nacházet můžeme. A když se nad tím teď zamýšlím, máte vlastně pravdu, to moje „vlnobití“ skutečně v něčem připomíná lidský život. Život s lepšími a horšími okamžiky.

Album rámuje recitovaný text, který napsal a interpretuje David Belmondo, bratranec bratrů Belmondových. Byl text na počátku projektu, nebo vznikl až na vaši hudbu? Na počátku byla moje hudba. Ovšem je pravda, že když komponuji, musím se vždy od něčeho odrazit. Tady to byl název Ressac. Obecně se při psaní vždy inspiruji svými pocity, emocemi, ale také třeba krajinou. V případě aktuálního projektu poté, co byla hudba hotová, jsem požádal Davida, aby k ní napsal texty, a to původně pouze jako průvodní slovo, které mělo zaznít během koncertu. Ty si většinou uvádím sám – „Dámy a pánové, dobrý večer...“ –, ale tentokrát jsem požádal Davida, aby ke každé skladbě napsal krátký text, kterým by ji uvedl. Textů napsal celkem devět a mně se velmi líbily. Z mého původně čistě hudebního díla se tak stalo představení, komponovaný pořad. A tři z těchto textů jsem zařadil i na album. David psal slova skutečně na mou hudbu, na základě pokynů, které ode mne dostal, na základě pocitů, které jsem měl v době psaní jednotlivých skladeb.

Byly ty pokyny velmi konkrétní, nebo jste mu nechal volnou ruku, aby se prostě inspiroval vaší hudbou? David měl sice psát na hudbu, ale u každé skladby jsem mu dal ještě přesné instrukce, ke každé z nich jsem mu vyprávěl svůj osobní příběh a on na jejich základě vytvořil velmi osobní texty. Samozřejmě jsem mu nic nediktoval. Ale hovořil jsem o svých pocitech a emocích, nasměroval jsem ho a on prostě napsal slova.

Na albu se sešli hráči z oblasti vážné hudby i jazzu. Podle čeho jste hudebníky vybíral? Výběr probíhal dvěma odlišnými způsoby. Jazzoví hudebníci, které na albu slyšíte, jsou mí dlouholetí spoluhráči, jednak rytmická sekce a dále David El-Malek na tenorsaxofon a Thomas Savy na basklarinet. Je to pět hráčů, kteří účinkují i na mých pěti předchozích albech a s nimiž tedy pravidelně spolupracuji. Hráčky na lesní roh a fagot jsem znal z projektu Lionela Belmonda Hymne au Soleil a mně se na mé album také hodily. Jsou to dvě mladé dívky, Camille Lebréquier a Cécile Hardouin, s nimiž se znám už delší dobu a rozumíme si po lidské i hudební stránce. Navíc dokážou velmi dobře hrát i s jazzovou rytmickou sekcí a já jsem stál o projekt na půl cesty mezi jazzem a vážnou hudbou. Na Ressac jsem zařadil také klavírní předehry, které jsem napsal už před delší dobou. Splnil jsem si také svůj dávný sen, že mám na jednom albu klasickou pianistku a jazzového klavíristu, který hraje na elektrické piano.

Jednu z těchto „předeher“ jste netypicky zařadil na samý konec alba. Předpokládám tedy, že jste pásmo neskládal kontinuálně, ale že jste dramaturgii tvořil až po dokončení jednotlivých částí. Napsal jsem samozřejmě jednotlivé skladby a teprve potom jsme je skládali dohromady, ale současně jsme se pokoušeli najít nějaký jednotící prvek, ústřední motiv, který by se táhl celým dílem. Ale chci zdůraznit, že celý projekt jsem složil během poměrně krátkého období svého života, asi tří až čtyř měsíců, během nichž jsem prožil spoustu změn. Všechno to ze mě tedy rychle vypadlo. Jak jsem už řekl, všechny skladby souvisejí s mořem nebo s mými pocity, případně s mými pocity i s mořem. To je ta jednotící linie. A také je tam všude přítomná otázka, kdo vlastně jsme, otázka našeho života.

Jste sice především skladatel, ale na albu máte i několik flétnových sól. Jsou pro vás právě tyto momenty při skládání nejdůležitější, respektive postupujete od melodie k harmoniím? Je to pokaždé jinak. Jednou začínám od melodie, podruhé od harmonie, jindy od rytmu. Někdy mě napadne všechno naráz. Často mě inspiruje zvuk, který někde zaslechnu a který se pokusím zaznamenat na papír. Ale nemám přesný recept, děje se to různými způsoby.

Christophe Dal Sasso - Vlnobití připomíná život, foto Jean-Baotiste Millot Christophe Dal Sasso - Vlnobití připomíná životfoto: Jean-Baotiste Millot

Mohou výsledek ovlivnit i ostatní zúčastění hudebníci? Na počátku je sice z mé strany vše striktně dané, ale během práce na projektu spolu hodně diskutujeme a některé prvky společně měníme, jednak ve prospěch hudby samotné, jednak ve prospěch hudebníků, aby se jim hrálo lépe. Měníme tedy struktury, harmonie, pracujeme s výrazem. Na albu je například jedna skladba, do které jsem napsal poměrně složitě strukturované sólo, které jsme potom zjednodušili a bylo to ku prospěchu věci. Nakonec se mi to tak líbí a nemám s tím žádný problém.

Řekl jste, že Ressac souvisí jednak s mořem, jednak s vašimi pocity. Myslíte při skládání více na emoce nebo na konkrétní příběhy, související například s mořem? Jsou to zpravidla emoce, které se pokouším popsat jazykem hudby. Ale občas se stane, že se inspiruji nějakými literárními texty a snažím se svou hudbou vyjádřit příběh. Pracoval jsem takto například s textem Horla od Guy Maupassanta. Snažím se při komponování využívat všechno, co mám po ruce, tedy své emoce, literaturu, obrazy, architekturu, kterou mimochodem miluji. To všechno jsou pro mne zdroje hluboké inspirace.

Máte rád architekturu svého rodného kraje? Nezáleží na kraji, mám rád architekturu obecně. Líbí se mi stavby katalánského architekta Gaudího, líbí se mi budovy v Paříži a v dalších světových metropolích, ať už je to Londýn, New York nebo Frankfurt. Když cestuji, sleduji architekturu, naplňuje mě to a dává mi to inspiraci. Mám rád architekturu celého světa.

V době, kdy spolu hovoříme, máte na svých webových stránkách zveřejněný pouze jeden termín koncertu s projektem Ressac, a to na konci března v Paříži. Není toto album příliš náročné na živé provedení? Doufám, že půjde o běžný koncertní projekt. Vlastně poprvé jsem svůj program uzpůsobil tak, že se na něm může podílet různé množství hráčů. Ressac můžeme naživo předvést ve složení herec, pianistka a jazzová kapela a můžeme je hrát v plném obsazení jako na CD. Cílem je, aby představení žilo, abychom je mohli co nejčastěji zahrát před lidmi. V plném obsazení to bude skutečně náročné, ale v pěti nebo šesti můžeme vystupovat bez problémů.

Máte soubory s ještě větším množstvím hudebníků: nonet, bigband. Který z nich je momentálně nejaktivnější? V současné době je aktivní právě projekt Ressac, se kterým už mám domluvenou řadu termínů i pro rok 2014. Ale chystáme také vystoupení s bigbandem, v květnu budeme mít například koncert v jednom divadle ve Vincennes u Paříže, kde předvedeme nový repertoár, který se tam pokusíme nahrát. Mým cílem je zaznamenat co nejvíce materiálu, ať už se pak nahrávku podaří vydat za rok, za pět nebo za deset let. Hlavně že je to nahrané. Mimochodem příští rok mi konečně vyjde nahrávka, kterou jsme pořídili snad před dvanácti lety, a sice mé bigbandové aranže alba A Love Supreme od Johna Coltranea. CD vyjde v březnu 2014 a my k němu už teď máme naplánovaných několik koncertů.

Čeho si konkrétně nejvíce vážíte na Coltraneovi? Vážím si celé jeho osobnosti, ale důležitá je pro mne především spiritualita, kterou otiskl do své hudby. To je něco naprosto mimořádného. Měl jsem štěstí, že jsem mohl pracovat s Yusefem Lateefem, který k němu měl velmi blízko. Trávili jsme spolu večery, během nichž nám vyprávěl o Coltraneovi a bylo to skvělé. Jinak tento můj projekt je už starý, vznikl před dobrými patnácti lety, ale čas od času se k němu vracíme a vždy nám to přináší velkou radost. Album je natočené, povedlo se, a myslím tedy, že teď je ta správná chvíle je vydat. Čekali jsme deset let, protože já jsem měl mezitím jiné projekty. Navíc CD dlouho nikdo nechtěl vydat, protože je to přece jen náročná hudba. Natočili jsme totiž celou suitu, která trvá 40 minut bez přerušení. Žádné vydavatelství se toho nechtělo ujmout, až jsem teď konečně jedno našel. A to je dobrá zpráva.

Když už mluvíme o vydávání CD, jaká je současná situace ve Francii? Kupují lidé hudbu? Prožíváme světovou krizi hudebního průmyslu, to je jisté. Jediným řešením je prodávat CD na koncertech. Už před několika lety se prodávalo velmi málo disků a dnes bez koncertů neprodáte nic. Mně se daří během každého vystoupení prodat dvacet až třicet CD. Koncerty jsou tedy pro nás naprosto zásadní a mohou navíc nalákat posluchače, kteří si jdou druhý den naši hudbu koupit do obchodu.

Na Coltraneovi vyzdvihujete jeho spiritualitu. Je spiritualita důležitá i pro vás? Je i vaše tvorba spirituální? Doufám, že ano. Nejsem ten, kdo by to měl posuzovat, ale snažím se, aby má díla měla také duchovní rozměr, snažím se do nich dát co nejvíc ze sebe. Nepíšu hudbu jen proto, abych něco vyprodukoval a aby mě hráli v rádiu. Nedělám hudbu na zakázku – samozřejmě když mě někdo požádá, abych například zaranžoval něčí skladbu nebo sbor do nějaké písně, rád to udělám. Ale moje vlastní hudba, to je něco jiného. To není žádná zakázka, píšu to, co chci psát, a doufám, že v mých skladbách lidé najdou i duchovní poselství.

Vraťme se na závěr k moři. Trávíte rád svůj volný čas na pláži? Samozřejmě. Moře je pro mne místo absolutního odpočinku, i když raději trávím čas na břehu než přímo na moři, nejsem žádný námořník. Ale opravdu rád trávím hodiny na pláži nicneděláním. Je příjemné občas si takto vyčistit mozek, jsou to pro mne velmi důležité okamžiky.

Když takto odpočíváte, myslíte přitom na hudbu? Vždycky mám u sebe notový papír a tužku s gumou. Když mě něco napadne, poznamenám si to. Mohou to být dva až tři takty, čtyři noty. Ale do ničeho se nenutím. Když mám nápad, poznamenám si to, ale jinak si užívám slunce a pláže.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.