pondělí, 10. únor 2003

Chris Potter: Holland není Glenn Miller

Napsal(a) 

Chris Potter: Holland není Glenn Miller Chris Potter: Holland není Glenn Miller

Největší sólistickou hvězdou Big Bandu Davea Hollanda je zřejmě saxofonista Chris Potter. V nabité konkurenci výrazných hudebních individualit tohoto unikátního seskupení svoje předpoklady beze zbytku naplnil. Jeho nelidská improvizace v závěrečné skladbě hradeckého koncertu doslova nadzvedla diváky ze sedadel a nejeden z nich se asi divil, kde se v tomto poměrně subtilním hudebníkovi bere taková síla. Potterovi fanoušci si přišli přesně na to, co od svého oblíbence čekali, tedy na rytmicky i melodicky dokonale vystavěná sóla s překvapivými zvraty, expresivními přefuky, virtuózními pasážemi, harmonickou předvídavostí i schopností dialogu. Ten zapřádal především s trombonistou Robinem Eubanksem, ale i s celým zbytkem kapely při exaltovaných vrcholech svých improvizací.

Jednatřicetiletému Potterovi nedávno vyšla druhá deska vlastního Quartetu s názvem Traveling Mercies u společnosti Verve, spolupracuje nadále s Davem Hollandem, kapelou Steely Dan a mnoha dalšími. Následující rozhovor se odehrál po zvukové zkoušce na večerní koncert Hollandova big bandu, který se stal legendou už vzápětí po jeho skončení, za výrazného přispění právě Potterova tenorsaxofonu.

Čím je Big Band Davea Hollanda tak unikátní ve srovnání s konvenčnějšími big bandy? Vychází srovnání podobně jako třeba u tradičního jazzového kvinteta a souboru Dave Holland Quintet?

Unikátní na D.H.B.B. je, že je vlastně rozšířením kvintetu Dava Hollanda a je postavený na stejných hudebních myšlenkách a nápadech, na kterých Dave mnoho let pracoval se svojí malou kapelou. Tyto myšlenky jsou tak sdělovány s větší intenzitou, zapříčiněnou mohutností zvuku big bandu. Pochopitelně to je absolutně odlišný přístup, než má například Glen Miller (smích).

Specifičnost Daveova big bandu je především ve zkoumání neobvyklých meter, v kolektivním duchu orchestru i ve chvílích, kdy hraje sólista a dokonce i způsobu, jakým jednotlivé sekce orchestru hrají. Mimořádné úsilí je taky věnováno tomu, aby ansámbl zněl skutečně jako kapela. Proto se také v tomto big bandu cítíte spíše jako v malé skupině, přestože v ní hraje mnohem více muzikantů.

Myslíte, že existuje big band, který by snesl srovnání s vaší kapelou?

Při vší snaze mě nic nenapadá. Tenhle big band, to je opravdu rachot. V určitém smyslu se částečně podobá nějakému starému swingovému orchestru, především svým dopadem na posluchače. Rozhodně to není nějaká uhlazená koktejlová hudba. Prostě pokud se hraje forte, tak se hraje skutečně forte a razantně, když se držíme zpátky, tak jde dynamika skutečně dolů. Kapela má opravdovou sílu.

Hrajete často s jinými big bandy?

Momentálně příliš ne. Dřív jsem ale intenzivně spolupracoval s Mingus Big Bandem. Hrál jsem i s jinými orchestry, ale Mingus B.B. a Dave Holland B.B. jsou moje nejdůležitější big bandové štace.

Máte v úmyslu psát vlastní skladby či aranžmá pro big band, po vzoru třeba Joe Hendersona?

Chci napsat několik kompozic pro následující desku Dave Holland Big Bandu, jen jsem zatím na tento projekt nenašel dostatek času.

Nedávno jste podepsal kontrakt s nahrávací společností Verve. Cítíte, ve srovnání s předchozím angažmá u Concord Jazzu, nějaký tlak ze strany producentů ve věci uměleckého projevu, nebo se můžete pouštět do takových hudebních dobrodružství, do jakých chcete?

U Verve jsem se dostal do zvláštní situace: vyšlo mi první CD, Gratitude, a naplánováno bylo další. V momentě, kdy mělo dojít k realizaci, vedení americké sekce koncernu Verve z projektu vycouvalo. Naštěstí francouzský Verve Universal projevil zájem, takže projekt byl financován jimi. Doufám, že náš vztah bude i nadále pokračovat, protože z jejich strany nebyl ani náznak jakéhokoliv tlaku a je to skutečně kreativitě nakloněné prostředí.

Chris Potter: Holland není Glenn Miller Chris Potter: Holland není Glenn Miller

Jaký byl problém na americké straně?

Americká sekce Verve momentálně prochází mnoha změnami. Vydávání většího množství skutečně jazzových desek, především progresivních projektů moderního jazzu, teď není jejich prioritou. Starají se hlavně o to, aby prodali co největší množství nahrávek. Mainstreamová alba se smyčci, třeba (smích). Jednoduše mnohem konzervativnější projekty. Do jejich strategie tak moje tvorba pochopitelně nezapadá, takže je lepší, že mohu spolupracovat s někým jiným, a zatím to vychází skvěle.

Vraťme se k vašemu skládání. Cítíte se jako skladatel, nebo spíše jako muzikant, který chce hrát vlastní skladby?

Moje psaní a to, na čem pracuji jako improvizátor, jdou ruku v ruce. Rozhodně si uvědomuji, že skladby, které píšu, jsou pro mě, jako pro hráče, velmi náročné. Myslím tím to, že přestože jsem je sám napsal, nevím okamžitě, jak na ně improvizovat. Výsledkem je potom, že se mohu jako improvizátor rozvíjet a dostat se k jádru hudby. Mé kompozice jsou jistě tvarem, který jsem vytvořil já, ale ve chvíli, kdy je přinesete na zkoušku kapele, a vidíte, jak je spoluhráči interpretují, začíná skladba žít vlastním životem, což je mimořádně zajímavý proces.

V současné době pracuji mnohem více jako leader, a tím pádem chci lépe definovat své cíle a projev. K tomu mi mimo jiné slouží jako jeden z prostředků i kompozice, která dává mojí hudbě rámec, v jehož hranicích ji pak se spoluhráči zkoumáme.

Píšete mnoho témat s lichými metry. Byl jste v tomto směru ovlivněn Davem Hollandem?

Lichá metra mě vlastně zajímala už poměrně dlouho, ale to, že mohu být v Daveově kapele rozhodně umožnilo moje častější setkávání s lichými metry a potažmo i intenzivnější přemýšlení o nich.

Na vaší nové desce hrají dva kytaristé v různých skladbách jako hosté, Adam Rogers a John Scofield. V minulosti jste nahrál rovněž několik alb v kvartetu s kytaristou. Kde vidíte hlavní rozdíly v doprovodu kytaristů a pianistů?

Když jedeme na turné, kapela je v základním složení s Kevinem Haysem na piano, Scottem Colleym na basu a Billem Stewartem na bicí, takže kytaristu na turné nevyužívám. Zvuk saxofonu a kytary dohromady se mi ale hodně líbí, je to daleko plnější sound, takže jsem využil možnosti a nahrávku ve studiu o kytaristy obohatil.

Co se týče doprovodu, určitý rozdíl zde jistě je. Kytarista pochopitelně nemůže zahrát najednou tolik not, a tím vám dává o něco větší improvizační svobodu. V podstatě ale všecko záleží na tom, kdo na jaký instrument hraje. Existuje mnoho kytaristů, kteří doprovázejí příliš hustě, a jen pár pianistů, není jich opravdu velmi mnoho, dokáže doprovázet velmi úsporně. Pro mě se proto výběr doprovazeče spíše rovná výběru muzikantské osobnosti, která vyhovuje mé představě o kapelovém zvuku.

Piano je pro mne jako skladatele stále velmi důležité a umožňuje mi přehrát si jednotlivé části svých kompozic, ale zároveň se mi zvuk kytary v kapele bez piana zdá něčím zajímavý. Při mnoha vystoupeních teď využíváme vedle tradičního zvuku piana i Rhodes, na kterém používá Kevin různé efekty, a to posouvá zvuk naší kapely někam blíže k elektrickému soundu. S kytarou je to podobné. Jejím zařazením do kapely se rovněž přibližujete elektrickému zvuku. Taky vibrafon, jehož si užiju v Davově kapele má svůj specifický transparentní zvuk, který vám při hraní nepřekáží.

V poslední době spolupracujete se Steely Dan. Ovlivňuje vás jako improvizátora hraní v popové kapele?

Myslím, že určitě. Když jsem vyrůstal, poslouchal jsem vedle jazzu mnoho popové hudby, podobně jako většina jazzmanů mé generace. James Brown, Aretha Franklin, Stevie Wonder, Beatles, všichni tito jsou pro nás stejnými klasiky jako třeba Miles Davis. Zdá se mi, že atmosféra, ve které existuje publikum, ochotné sdílet vědomí, že mohou prožívat věci společně, se vrací. Alespoň doufám.

Pro mě existuje hudba, která se mi líbí a která se mi nelíbí. Doufám, že naleznu cestu k tomu, aby něco z té hudby, kterou mám rád, uvízlo i v mé tvorbě.

Ve vašem kvartetu vystřídal Bill Stewart Briana Bladea na postu bubeníka. Co bylo příčinou této změny?

Představa o zvuku kapely, která mi zněla v hlavě. Ta představa byla trochu jiná v případě první desky a Brian Blade jí vyhovoval dokonale. Brian má neuvěřitelné charisma a schopnost přinést do tvorby radost. Vytváří nejrůznější rytmické struktury, které obohacují hudbu a činí ji zajímavou. Jeho hra má prostě určitý charakter a hra Billa Stewarta zas jiný. Oba jmenovaní jsou asi mí nejoblíbenější bubeníci této generace. Jistě existuje mnoho dalších vynikajících hráčů, ale pro hudbu, kterou dělám já, jsou asi nejlepší.

Co mě nejvíce zaujalo na Billově hře je to, jak je vše jasné. Může hrát třeba ten nejsložitější rytmus, ale vše je absolutně čisté, každý úder slyšitelný. Nezní to vůbec abstraktně, ale naopak velmi přesvědčivě, tak, že je vám jasné, že přesně ví co dělá. Bill má unikátní bubenický jazyk a je si v jeho rámci sám sebou naprosto jistý. Je proto také naprosto snadno rozpoznatelný na nahrávkách. Z těchto důvodů Billa respektuji a v nejrůznějších sestavách s ním v současné době spolupracuji. Je pro mě neuvěřitelně snadné se dostat do jeho rytmu a uzamknout se v něm.

Joe Lovano často mluví o svém mimořádném hudebním vztahu s bubeníkem. Díváte se na význam bubeníka pro kapelu podobně?

Určitě, bubeníci se rozhodující měrou podílí na tom, jak hudba ve výsledku vyzní.

V souvislosti s vašimi bubeníky se nabízí otázka, jestli rozlišujete jazzový styl afroamerických a bílých muzikantů tak, jak jej třeba, podle svých slov, diferencoval Miles Davis?

Na tuto otázku se dívám tak, že my všichni, kteří hrajeme hudbu, chceme vyjádřit naši vlastní osobnost. Všichni také doufáme, že to, kým jsme, se odrazí v naší hudbě. Jistě jsou výrazné rozdíly v tom, jak vyrůstají v Americe černoši a běloši, existuje mnoho rasizmu a nedorozumění, což je skutečně škoda. Nicméně ve chvíli, kdy vyjdete na pódium, stává se z něj ideální svět a vše se zjednodušuje na muzikanty jako jednotlivá individua. Všechno, co jste zažili, v co jste se naučili v průběhu života věřit, se projeví v tom, jak hrajete. Takže pokud někomu zním jako běloch, nemám s tím problém, protože jím jsem. Jednoduše se snažím být tím, čím jsem. Myslím, že ale nikdo z nás o tom nepřemýšlí.

Barva kůže je v hudbě irelevantní. Bohužel má velký význam ve společnosti. A také pro producenty nahrávacích společností. Všichni posloucháme nejrůznější muzikanty všech barev pleti, ale snad jsme všichni dostatečně otevření kráse bez ohledu na to, odkud nebo od koho přichází a využijeme šance potvrdit to, co říkám, ve chvíli, kdy vyjdeme na pódium.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.