sobota, 3. září 2011

Chick Corea & Gary Burton v Praze - radost, klid a pár standardů

Napsal(a) 

Chick Corea & Gary Burton v Praze - radost, klid a pár standardů, foto Tomáš Martinek Chick Corea & Gary Burton v Praze - radost, klid a pár standardůfoto: Tomáš Martinek

Udržet tah dlouhého koncertu v komorním obsazení jako je klavír a vibrafon v obřím sále jako je pražské Kongresové centrum vyžaduje nemalé schopnosti. Legenda jazzového klavíru Chick Corea a stejně uznávaný vibrafonista Gary Burton to však nepochybně umí. Oba již Prahu nejednou navštívili, v rámci aktuálního evropského turné to ale 26. března bylo poprvé, co jsme je mohli za čtyřicet let jejich spolupráce vidět a slyšet společně.

Pokud bychom každou skladbu poslouchali z nahrávky bez znalosti interpretů, uhádnutí jejich jmen by trvalo pouhých pár vteřin. Tak jedinečné jsou jejich hráčské styly. V rámci svého osobitého přístupu se však oba instrumentalisté ještě vydávají různými směry, připraveni dodat každé kompozici přesně to, co potřebuje. Skladba A.C. Jobima vyžaduje jiné uchopení než cover popového hitu, jazzový standard, blues, či Coreova vlastní kompozice. Celkem samozřejmá věc, může se zdát, ale kolik pianistů má bohaté znalosti tolika stylů a při tom je ještě poznáte po dvou taktech?

A přesně z tohoto důvodu je koncert Corey a Burtona jedinečným zážitkem. Zvuk nástrojů, ač v relativně neotřelé kombinaci, se po chvíli trochu oposlouchá, ale vyjadřovací prostředky obou instrumentalistů jsou neuvěřitelně pestré. Z obou jsou navíc už přátelští postarší pánové, kteří, chápajíce nutnost komunikace a navození kontaktu s publikem, vřele a důkladně představují každou skladbu, do níž se pak s takřka dětinskou vervou a hravostí pustí. I když se v prvé půli zdálo, že se nestihli dostatečně rozehrát (přílet byl koneckonců nedlouho před koncertem, což mimo jiné znemožnilo pořízení rozhovoru), jejich emoce byly upřímné a hudba i přes čtení několikastránkových notových partů netrpěla křečí.

NOVÉ SKLADBY

Výběr titulů pro aktuální turné by se mohl řídit heslem: vezmi nějaké, raději méně známé kusy, které rád hraješ, připrav aranžmá a uvidíme jak to bude znít. Budiž těmto legendám ke cti, že jádro repertoáru netvoří jejich dávné, ať už jakkoli krásné hity typu Crystal Silence , či různé Children‘s Songs (jedna výjimka v podobě předpřídavkové La Fiesta je naprosto v normě) a že se pro údajně připravované album snaží vytvořit nový materiál.

Nabízí se ale i jiný přístup: nabízí se udělat turné, musíme mít nějaké nové věci, tak tedy něco složím. Je to samozřejmě věc názoru, ale některá aranžmá, nebo třeba Coreova nová skladba inspirovaná klasicismem Mozart Goes Dancing se zdály být napsané trochu ve spěchu a „na objednávku“. Jinými slovy žádný brak, jen něco pod Coreovým standardem. Není to ale míněno jako velká kritika shazující celkový dojem z koncertu. I takový kalibr jako Corea má zkrátka slabší nápady, což je s přihlédnutím k množství repertoáru, které každý rok vychrlí, zcela omluvitelné.

IMPROVIZACE NA MOZARTA

Jak již bylo řečeno, koncert přinesl velmi pestrou směs hudby. Inspiraci flamencem v kompozici Alegría střídaly jihoamerické rytmy v Jobimových Chega de Saudade , či Brazil . Oproti tomu Brasilia , údajně Burtonova nejoblíbenější skladba, kterou Corea napsal, se svou vážnou a táhlou melodií, stojící na variujícím rytmickém modelu, má již blíže k (taktéž Coreově) úvodní věci z alba Native SenseLove Castle . Odbočkou k popu byla velmi vydařená úprava Eleanor Rigby od Beatles. (Mimochodem Corea před časem řekl, že se s tvorbou liverpoolské kapely hlouběji seznámil teprve nedávno a to díky Bélu Fleckovi při společném turné. Nicméně stojí za zmínku, že již v roce 2004 natočil právě tuto skladbu sólově na zdařilou kompilaci vydavatelství GRP.) Druhou odbočkou, tentokrát více k vážné hudbě, byla výše uvedená Mozart Goes Dancing , inspirovaná však spíše „mollovým“ Mozartem než tím téměř naivně pozitivním. Zejména tady bylo zajímavé sledovat úspěšnou snahu o stylově čistou improvizaci.

Druhá polovina vystoupení se nesla ve více „jazzovém“ duchu. Také sólové plochy byly odvážnější, zejména rytmicky. Corea zvolil skladby svých vzorů – Light Blue od Thelonia Monka, Strange Meadow Lark ze známého alba Time Out Davea Brubecka, Hot House Tadda Damerona a pak vlastní Bud Powell , logicky věnovanou asi svému největšímu favoritovi. Jediný přídavek – stylově opět velmi čistý – Blue Monk pak koncert uzavřel.

Těžko hledat chyby na něčem jako je toto duo. Jeho kvalita je prověřená několika dekádami koncertování a obrovským množstvím prodaných nahrávek. Je nicméně nutné říci, že oba muzikanti si své místo v muzikantské špičce drží zcela po právu, jelikož jejich umělecký projev se pořád vyvíjí a stále je cítit snaha dělat nové věci. A to se nedá říci o každém v jejich věku. Doufejme, že nás o tom již brzy utvrdí novým albem.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.