Charlie Hunter – soul-jazz ve veřejném vlastnictví

Jeho rytmem a energií nadopovaná hudba v polovině devadesátých let na mnoho posluchačů zapůsobila téměř jako zjevení ohlašující nástup nového jazzu radikálně zaměřeného víc na groove, než na instrumentální či kompoziční gymnastiku. Jazzu, který se sympaticky a neoposlouchaně odlišoval od převládajícího jazzového akademismu. Čtyřiačtyřicetiletý kytarista se po šesti letech vrátil do Prahy na pozvání klubu Jazz Dock, kde ve dnech 26. a 27. března vystoupil v doprovodu bubeníka Scotta Amendoly v rámci cyklu Jazz 4 kontinentů. Byla to unikátní příležitost setkat se s ním v komornějším kontextu, než jak je na něj většina posluchačů zvyklá z koncertů nebo z dvacítky alb, která má na svém kontě. Jak sám přiznává, ztratil za ta léta víc než jednu strunu na původně osmistrunné kytaře, které díky souběžnému basování vděčí za svůj charakteristický zvuk. Se zánikem tradičního nahrávacího průmyslu v digitální éře přešel postupně z legendární značky Blue Note k nezávislé společnosti Rope-a-Dope, aby si nakonec své nahrávky vydával sám. Z rozhovoru i vystoupení před nadšeným pražským publikem bylo cítit neztenčené a upřímné zaujetí pro živou hudební komunikaci se spoluhráči i s publikem. Nikoho moc nepřekvapí, že své pojetí jazzové moudrosti spojuje s idiomem, kterému s odkazem na šedesátá léta říká prostě soul-jazz. Hunterovo poslední album se v narážce na volně přístupné dílo, které již není autorsky chráněné, jmenuje příhodně „Public domain“ (Veřejné vlastnictví.)

Do jaké míry hudební koncepce, s níž jsi prorazil v polovině devadesátých let, navazovala na léta šedesátá nebo sedmdesátá? Ani ne tak na sedmdesátá léta, což byla hudba s níž jsem vyrůstal, ale na šedesátá léta rozhodně. Hudba, kterou jsem měl a stále mám rád, byli Cannonball Adderley, Horace Silver, Big John Patton, Jimmy Smith atd., zkrátka hudba, která se dá nazvat soul-jazz. Já mám opravdu rád jazz zhruba od 20. let do poloviny 60. let a pak už mi to nic neříká. Jazz natočený po roce 64 – 65 nějak zvlášť neposlouchám. Nejde o přesný letopočet, ale z pozdější doby už jsem prostě víc poslouchal soul, R&B a Beatles.

A když jsi začínal, měl jsi pocit, že jsi mluvčím nějakého nového směru, nebo jeho součástí? Ani moc ne, jen jsem se snažil hrát hudbu a uživit se tím. Hrál jsem vlastně odmalička, pak na střední škole, nějaký čas jsem žil jako pouliční muzikant v Evropě a přitom se prostě naučíš, co se ti líbí a co se líbí lidem. A tak jsem dospěl k názoru, že 90 % lidí se tvoje hudba nebude líbit, ale to je OK, protože zbývajících 10 % je hodně a když se ti podaří, aby 1 % z nich vědělo, kdo jsi a co děláš, tak jsi v pohodě. A taky mám to štěstí, že hraju na nástroj, který vychází z kytary a v mé hudbě je hodně groovu, blues a soulu, což mají lidé rádi. To jsou pro mě přirozené věci, s tím jsem vyrůstal a to mě baví.

Řekni mi víc o tom, jak jsi vyrůstal v San Franciscu a z jakého zázemí? Vyrůstal jsem v East Bay poblíž Berkeley, což v té době bylo skutečně dost uvolněné prostředí. Moje máma byla velký jazzový fanoušek a když byla mladá, hodně se potloukala po (newyorském) Greenwich Village a poslouchala živě lidi jako Brownie MacGhee a Son House, Lightning Hopkins a další. Ona sama umí v tomhle stylu dost dobře hrát na akustickou kytaru. Jako malého kluka mě brala na koncerty těchto skupin, tahle hudba byla pořád kolem mě, když jsem vyrůstal. Takže když jsem dospíval, už jsem hrál docela slušně a měl jsem hodně kšeftů se staršími muzikanty, R&B, rockabilly atd. Prostě jsem začínal od kořenů americké muziky a později přišel jazz. Ale moje hudební výchova byla myslím odlišná od mých vrstevníků, kteří hráli ve školních bigbandech a chodili do hudební školy, já jsem se učil přímo na place.

Takže jsi neprošel žádným soustavným hudebním vzděláním? Ne, ale měl jsem pár učitelů na kytaru a později jsem chodil na takovou komunitní střední školu, kde jsem se naučil základy hudební teorie a harmonie, ale většinu věcí jsem se naučil od druhých muzikantů, jako za starých časů.

Řekl bys, že v tvé hudbě se něco specificky váže právě na San Francisco? Platí třeba podle tebe ještě tradiční dělení hudby na west coast a east coast? Ne, to už dneska dávno nedává žádný smysl. Možná tak před padesáti lety. Skoro všichni včetně mě se nakonec přesunuli do New Yorku, já žiju už patnáct let v New Jersey. Samozřejmě, že v zátoce zůstali nějací lidé, ale už to dávno není ono. Všechny státy v Americe jsou dneska podobné, všechna historická hudební centra jako Chicago, New York, New Orleans, které bylo vybydlené hurikánem, a další ztratila už dávno svoji roli, protože pro většinu muzikantů je v nich moc drahé živobytí.. takže tam žijou jen ti, kdo mají prachy anebo už mají za sebou nějakou kariéru. Málokterý muzikant si dnes může tenhle životní styl ve městech dovolit a nemyslím si, že to hraje nějakou roli.

Podstatné je, že hodně hudebníků má ten akademický zvuk, o kterém jsi mluvil, a pak jsou lidé, kteří zní odlišně. Ale posluchači ten akademický zvuk nemají moc rádi, protože ta hudba se k nim nijak nevztahuje. To neznamená, že v tom akademickém žánru není spousta skvělé muziky, ale lidem to prostě nic neříká – taková hudba se spíš dotýká hudebníků a těch, kdo o hudbě píšou, ale ne posluchačů. A osobně se domnívám, že většina lidí dře moc na to, aby jednou týdně utrácela peníze za takovou hudbu.

Vzpomínám si, jak jednou v Chicagu na poměrně upjatém jazzovém festivalu mladí lidé začali na tvoji kapelu tančit, znamená to pro tebe něco? Miluju, když lidi tančí, to je na tom nejlepší…

Mnoho jazzových muzikantů tady v Praze není moc šťastných, když lidi tancují… Bude to také asi tím, že evropský jazz, to je trochu jiná věc. My vyrůstáme s rytmem, bicí jsou u nás všudypřítomné, zatímco vy vyrůstáte víc ve spojení s bohatou harmonickou tradicí, na níž evropská hudba stojí a evropské publikum přistupuje k hudbě z této strany. A proto si myslím, že jim je tanec v jazzovém kontextu cizí, zatímco v Americe, když to lidé cítí, vstanou a tancují. Prostě jako v kostele a to je OK. Já nemám žádný problém ani s jedním, ani s druhým přístupem, hlavní je ten feeling. Proč ne?

Zmínil jsi se o tom, jak jsi žil jako pouliční muzikant v Paříži – to bylo někdy v roce 1986 či 1987? V osmdesátémsedmém roce. Žil jsem asi rok v Paříži a pak nějakou dobu v Curychu, to bylo ještě lepší, protože tam jsem vydělával snad desetkrát víc peněz. Tak jsou tam bohatí, nemohl jsem tomu uvěřit.

To znamená, že jsi tehdy žil jen z toho, co jsi vydělal na ulici? Kompletně. A nejen to, nejdřív jsem hrál sám a to bylo někdy těžké, ale pak jsem potkal muzikanty, kteří to uměli, věděli přesně jak vydělat pouličním hraním peníze a s těma jsem dokonce i něco ušetřil. Navíc to byli výborní, zkušenější muzikanti a když s takovými lidmi hraješ 12 hodin denně, hodně se přiučíš. Bylo to báječné, byl jsem hodně mladý – 20/21 let, ta nejlepší doba pro něco takového. Nebylo to vždycky jednoduché, člověk si musí zajistit přístřeší a tak, ale v tomhle věku takový životní styl není stresující, protože nemáš žádnou zodpovědnost a nemáš co ztratit. No možná jsem tehdy byl ve větším stresu, než si dneska připouštím, ale v každém případě to bylo skvělé a já jsem hrozně rád, že jsem si tím prošel. Žil jsem takhle asi tři roky a stálo to za to.

Jakou muziku jste tehdy vlastně hráli? No nebyla to vždycky nejlepší hudba, byla to vlastně tak trochu kabaretní záležitost, hodně staré muziky – Louis Jordan, Cab Calloway a takové věci, Stevie Wonder – byla to dobrá muzika, ale patřily k tomu i vokální vícehlasy, taneční kroky atd. Protože když chceš hrát jazz, musíš ho hrát pro sebe, za to by na ulici nikdo neplatil, když budeš na ulici hrát jazz, lidi si tě ani nevšimnou, projdou kolem tebe a nedají ti ani vindru. Byla to opravdu dobrá škola.

Vraťme se ještě na chvíli k tvému nástupu na hudební scénu v polovině devadesátých let. Když se dnes ohlédneš zpátky – kam se podle tebe od té doby jazz dostal? To hlavní, co se změnilo, je hudební průmysl a to je OK. Mám rád hudbu, baví mě si o ní povídat s někým jako jsi ty, ale jinak mě na hudebním průmyslu skoro všechno štve, je to dost otřesné. Nebaví mě komunikovat s lidma z branže o kariérních plánech a ambicích. Je to průmysl, který oslavuje jenom mládí na úkor moudrosti. Takže dnes sice hraju mnohem líp, než když jsem byl mladší, od té doby jsem se někam posunul, ale když je ti přes čtyřicet, nikoho nezajímáš. Osobně jsem mnohem šťastnější, než jsem byl tehdy, hraju svoji muziku a uživím se tím. Dřív to byl mnohem větší stres, pořád se kolem mě motala spousta lidí, furt jsem byl někde v luftě. Dneska je to mnohem zvládnutelnější a já si to víc užívám. Někdy když zaslechnu, co jsem tehdy hrál, tak si říkám – jo, zní to dobře, ale zní to dobře jako znějí mladí lidé, plní mladistvé energie a intenzity – chápu, že to posluchači mají rádi. Já v tom naopak slyším ty mladistvé nedostatky, tadyhle zrychluješ, tady zas hraješ moc not, proč musí všechno znít jako kytarové sólo se spoustou not? Chápeš co myslím? Ale to měli lidé tehdy rádi, musel jsi hrát co nejvíc not, muselo to taky být složité atd. Když stárneš, prostě se měníš.

Charlie Hunter - soul-jazz ve veřejném vlastnictví, foto Andrew R. BenderMáš rád rockovou hudbu? Řekl bys o sobě, že jsi rocker? Jo, mám rád rock‘n roll, mám na mysli opravdový rock‘n roll – mám rád Little Richarda, Chucka Berryho, Gena Vincenta – to je všechno skvělá hudba, stejně tak jako R&B ze šedesátých let. Ale v současném rocku se mi toho zas tak moc nelíbí, protože tomu chybí ten „roll“ – to oni moc neumějí, chápeš? Mám moc rád AC/DC, protože ti to umí valit (roll), mají rytmus, znají blues a hrajou opravdu spolu. Ale hodně rockové muziky, kterou zaslechnu, mně moc nesedí, něco mi tam chybí. Mám rád ZZ Top, ti umí rockovat. Nebo Led Zeppelin – zbožňuju jejich bubeníka, basáka a kytaristu, ale zpěvák je otřesný. Stejné je to s Rolling Stones, taky je mám rád, ale jenom kdyby tam nebyl ten zpěvák, ten je úplně absurdně umělý. To nesnesu, ale zbožňuju Keithe (Richardse), to je velký muzikant. Ale ten zpěvák je tak neautentický, až mě to skoro uráží.

Kdesi jsi na téma jazzového sólování prohlásil „Osvobodit se k čemu? Abych hrál otřesná sóla, která ani já nechci poslouchat?“ Jaký je vlastně tvůj pohled na jazzové sólování? Jak podle tebe vypadá dobré jazzové sólo? Louis Armstrong, Dexter Gordon, Thelonious Monk… chápeš co chci říct? My jsme začínali v době, kdy jazz dospěl do stádia, kdy se v sólování dávala přednost něčemu, pro co jsem osobně neměl žádné vlohy ani náklonnost. Já prostě nemám moc rád lineární kytarová sóla. Nemám rád, když kytara hraje přes bicí a není rytmická, prostě mě to nebaví. Na druhou stranu si rád poslechnu zmíněného Dextera nebo Wese Montgomeryho, ale osobně se nechci zapojit do jazzových závodů ve zbrojení, jestli mi rozumíš. Nechci se cítit, jako že musím hrát rychleji a jít harmonicky do bůhvíjaké hloubky. Kytara není vertikální nástroj jako dechy, je to horizontální nástroj. K vertikalitě se musí přidat rytmus, a kontrapunkt hraje u kytary taky velkou roli. Hrozně rád hraju souběžně tu basovou linku, tenhle přístup mně prostě vyhovuje a je to definitivně nelineární záležitost. A navíc jsem přesvědčen, že v lineárním přístupu to nejlepší už bylo řečeno. Po Armstrongovi, Lesteru Youngovi nebo Rollinsovi už není možné jít někam moc dál a hlavně já osobně nemám chuť jít takovou cestou, já si z toho chci vzít to nejlepší a maximálně to zužitkovat v horizontálním přístupu.

Často používáš poměrně netradiční nástrojové kombinace, zejména pro jazzového kytaristu – hraješ jen s bicími, s vibrafonem, s trombonem a bastrumpetou, nebo s foukací harmonikou či s melodikou. Co tě k tomu vede? Jednoduše nechci mít zvukově ten standardní jazzový zvuk, víš co myslím? Mám rád jazzovou souhru, intenzitu a nadhled, ale nechci znít konvenčně jazzově. Ten zvuk musí spíš být součástí jakési skládačky. Souvisí to opravdu i s tím, že jsem od začátku hrál s těmi basovými strunami, což svým způsobem znamená, že prostor, který vzniká mezi bicími a tím, co hraju já, odpovídá tomu, co hrají normálně dechové nástroje. Takhle vzniká napětí, které hledám. Samozřejmě hraju také s hráči na dechové nástroje, ale většinou nehledám tenorsaxofonistu jako takového, hledám někoho, kdo je unikátní – proto hraju s lidmi jako je (trombonista) Curtis Fowlkes nebo (trumpetista) Ron Miles anebo používám basovou trubku.

Když jsi jel na turné s materiálem z tvé předchozí desky „Gentlemen, I neglected to inform you…“, měl jsi v plánu vystupovat s místními dechovými sekcemi. Jak to dopadlo? Bylo to těžké. Hráli jsme takhle v Srbsku a to bylo fajn, ale osobně jsem se nemohl tolik věnovat svému hraní, protože jsem musel řídit tu skupinu, ohlašovat nástupy dechů atd. Takže to nebyla zas taková zábava, i když ten zvuk byl dobrý. V současnosti mě ale opravdu baví hrát sólo nebo v duu, tomu se teď hodlám nějaký čas věnovat. Ve Státech taky někdy vystupuju se stepovým tanečníkem, když si můžu finančně dovolit třetího člověka k bubeníkovi.

Všimnul jsem si, že pravidelně vystupuješ s několika různými bubeníky – vedle Scotta Amendoly např. s Ericem Kalbem a s dalšími. Co tě k tomu vede? Je to otázka časové disponibility, anebo jde o promyšlenou volbu určitého stylu pro specifickou hudbu? Je to tak, že každý z nich musí mít dobrý groove, ale každý z nich má odlišný typ groovu. Např. Eric Kalb hraje „in the pocket“, vychází z groovu ve stylu Clyde Stubberfielda (bubeník Jamese Browna) nebo Joe Duka (spoluhráč Jacka McDuffa), ale samozřejmě taky umí improvizovat a já mu říkám „hraj to, jak to cítíš ty, s tvým vlastním zvukem“ a hraju s ním moc rád. Scott Amendola zase vychází z jiné tradice, z volnějšího jazzového rytmu, jeho groove je bližší stylu Billyho Higginse, dá-li se to tak říct. Jeho styl mám také rád, má velmi tvůrčí, místy skoro kompoziční přístup. A když hraju s Adamem Cruzem, i ten má svůj osobitý feeling, podobné je to s Dereckem Phillipsem. A každému z nich říkám: hraj svůj styl, podle svého feelingu.

A co Bobby Previte? Pořád spolu hráváte? Jasně, čas od času spolu hrajeme. Hraju s ním rád a hodně se od něj učím, protože to je skvělý skladatel.

A co jeho skupina „Coalition of the willing“? To bylo jen jedno turné, kde jsem hrál na šestistrunnou kytaru, což nedělám tak často. No vlastně jsem hrál na šestistrunku a taky na basu v jedné nebo dvou skladbách.

Když je řeč o strunách, všichni jsme zaregistrovali, že jsi před časem přešel z osmistrunné na sedmistrunnou kytaru – je to natrvalo? Myslím, že ano. Stalo se to zhruba před třemi čtyřmi lety vlastně náhodou, jeden večer mi ta horní struna praskla, dohrál jsem bez ní a najednou zjistil, jak se mně bez ní lépe hraje. Zjistil jsem, že bez té struny můžu zahrát víc hudby. A hudba bez oné struny zněla výrazněji, byla věrnější zvuku nástroje. A taky mně to umožňuje ladit kytaru trochu jinak, čímž se můžu dostat dál od koncepce kytary s basou k něčemu vlastnímu, což mě o to víc zajímá.

Vraťme se ještě na chvilku k současnému stavu nahrávacího průmyslu. Jak vlastně v tvém případě proběhl přechod od relativně velké nahrávací společnosti jako byla Blue Note, přes nezávislou Rope-a-Dope až k tomu, že si své desky produkuješ a vydáváš sám? Snadno. Co pro ně může udělat někdo jako já a co oni mohou udělat pro mě? Nic. Nemůžou pro mě udělat nic a já nemůžu udělat nic pro ně. Ekonomicky to prostě nedává žádný smysl a já nechci být součástí něčeho takového. Ekonomicky dává větší smysl vydávat si svoje vlastní desky, prodat míň kusů, ale vydělat víc peněz. Já stejně nikdy nevydělávám peníze kvůli penězům, ale abych financoval další desku. A takhle to bylo v mém případě i u Blue Note, nikdy jsem tam nevydělal žádné peníze. Pořád jsem jim vlastně spíš nějaké peníze dlužil, pořád jsem jezdil na turné a jejich náklady byly vysoké – za studio, nahrávání i podporu turné. Nakonec jsem prostě žádné peníze nevydělal, i když jsem prodával desetkrát víc desek než dnes. Jediné, v čem to dávalo smysl, bylo z hlediska mé kariéry, to mi samozřejmě pomohlo a za to jsem jim vděčný. I když je pravda, že jsem taky vydělal nějaké peníze za autorská práva, ale zas tak moc to nebylo. Peníze vždycky pocházely spíš z turné.

Když už mluvíš o deskách, nemáš obavy ze zmizení fyzických nosičů? V žádném případě, naopak. Produkce se čím dál víc zlevňuje, takže dokud můžu publikovat nové nahrávky, aby lidé měli o čem mluvit a já mohl hrát na turné, je to v pohodě. A navíc, co si budeme povídat, cédéčka nejsou ničím jiným, než kusem škváry, jsou to jen krámy, kterých jsou plná smetiště. Dokonalým vyústěním digitální éry je skončit v digitálním prostoru. Existují jiné způsoby jak zpeněžit nahrávky – lidé mohou platit za přístup k hudbě, anebo když půjde o stahování zadarmo, půjdou příjmy z reklamy nebo jinak.

A co zvuková kvalita? Obálky a doprovodné texty? To je fuk – můžeš to elektronicky vydávat v té nejlepší kvalitě, opravdu jsem v tomhle byznysu tak dlouho, že mně je to úplně jedno. My teď dokonce plánujeme vydávat něco na vinylu pro ty, kteří chtějí držet v ruce něco pevného. Ale pokud jde o mě, nejdůležitější je živý zážitek. Jde o to, aby lidé přišli na koncert a tak to vždycky bylo. A příštích deset let to bude těžké jen do té doby než zestárneme a lidé si to budou chtít užít jako „hudbu starších lidí“– my budeme mít lepší postavení a snad i větší koncerty. Příštích deset let se prostě jen budeme držet, dokud se to nezmění, tak to v byznysu chodí, vždycky to tak bylo.

Nebojíš se toho, že v době neomezené digitální nabídky lidé prostě nenajdou tvoji hudbu, prostě na ni v té digitální záplavě nenarazí? Ano, ale s tím se nedá skoro nic dělat. Můžeš proti tomu hlasitě protestovat od rána do večera, ale co s tím naděláš? 99 % hudby je prostě škvára, protože každý může něco vydat a většina z toho je bezcenná. Jedno procento vydávané hudby stojí za to a jediné, co s tím můžeš dělat, je hrát dobrou hudbu. To je jediná zbraň, kterou máš.

A jak teda ty sám nacházíš novou muziku? Dřív lidi poslouchali rádio, nebo si vybírali z katalogu své oblíbené nahrávací společnosti. Jak objevuješ něco nového? Kupuješ si desky? Musím se přiznat, že ani moc ne – poslouchám hudbu svých kamarádů a starou muziku, protože proč bych poslouchal hudbu dvacetiletých lidí, se kterými nemám nic společného? Nechce se mně předstírat, že mám rád nějakou hudbu jen proto, že je v módě, abych vypadal v obraze, to je stupidní. Nemám rád akademický jazz se spoustou nepravidelných rytmů a fintiček, který zní jak indická hudba – prostě takovou hudbu nemám rád. Můžu si poslechnout staré nahrávky, nebo zapátrat na You Tube, ale prostě nemám rád nový jazz, nic mě na něm nevzrušuje. Byl bych rád, kdyby to bylo jinak, ale taky už nejsem ve věku, kdy bych tolik lítal po večerech – už nemám ten věk, mám rodinu, děti, zodpovědnost. Občas mně dají nějakou hudbu kamarádi, abych si to poslechl. Ale před lety jsem přestal projíždět You Tube a My Space a hledat novou hudbu, byla to pro mě ztráta času.

Sdílet článek: