Charles Lloyd Quartet – Rabo de Nube

Charles Lloyd – tenor saxofon, altová flétna, tárogató, Jason Moran – piano, Reuben Rogers – kontrabas, Eric Harland – bicí. Nahráno: live, 24. 4. 2007, Theater Basel. Vydáno 2008. TT: 75:05. 1 CD ECM Records 2053 (distribuce 2 HP Production).

I bez daru prorocké vize lze směle předpokládat, že v době sumarizace a hodnocení nejlepších nahrávek roku 2008 zaujme recenzované album v žebříčcích popřední místo. Význam nahrávky spočívá kromě fascinující hudby též v několika vnějších okolnostech. Rabo de Nube vyšlo v týdnu, kdy se Charles Lloyd dožil sedmdesátin, a tak je též připomínkou vkladu jeho dlouholetého působení.

Pro generaci československých pamětníků jméno Lloyd asociuje děje téměř neskutečné. V roce 1967 jsme v Praze mohli vidět kvarteto, které (ještě před Davisem) na megafestivalech zasáhlo jazzové i rockové publikum a které s LP Forest Flower jako první v jazzové sféře přesáhlo prodej milionu desek. Více než samotný Lloyd v paměti zůstává onen neskutečný pocit z hudby především Keitha Jarretta a Jacka DeJohnetta. Ten strhující dojem, potvrzen a znásoben pozdějšími událostmi, byl přítomen již tehdy v Lucerně, kde v dobové izolaci a dohánění, jsme se najednou ocitli v budoucnosti. Přítomný Bernt Rosengren (švédský saxofonista, špička evropské scény) si po prvním Jarrettově chorusu konsternovaně povzdechl: „Je to neuvěřitelné – ten člověk najednou změnil jazzové piano“.

V 70. letech působil Lloyd spíše v ústraní a k výraznějšímu novému zaangažování ho motivovalo objevení partnerů (nejčastější pianistů) se kterými cítil možnost dosáhnutí nových výšin svého výrazu; připomeňme jeho nahrávky s Petruccianim, Stensonem, Mehldauem, Allenovou a své coltraneovské kořeny podtrhl díky společnému hraní s McCoy Tynerem a Elvinem Jonesem.

Kvarteto s Jasonem Moranem znamená nový Lloydův vrchol. Album tvoří 5 původních titulů leadera a závěr patří titulní skladbě od kontroverzního kubánského písničkáře Silvia Rodrigueze (kubánská emigrace ho považuje za apologeta revolučního krveprolívání a na druhé straně například ve Venezuele nechtějí šířit jeho písně jako příliš amerikanizované). Tato víceznačnost Lloydovi zřejmě učarovala; v minulosti ji v (post)coltraneovské baladové stylizaci již vícekrát uvedl. Všechny skladby zde charakterizuje atypické porozumění a anticipace vzájemných ideí Morana a Lloyda. Jejich improvizace nejsou jenom tradičními řetězci více či méně inspirovaných sledů chorusů. Komunikace je zbavena balastu; monkovský fragmentární přístup dovedli k ještě konsekventnější podobě, jsou mistry střídaní kontrastních nálad, které jsou zároveň neočekávané i přísně logické. Na desce se to nejvýrazněji projevilo ve dvou skladbách přímo vycházejících z Monka. Jedna z nejzdařilejších nahrávek La Colline de Monk j e postavená na krátkých citacích úryvků z Epistrophy, které jsou převedeny do nových souvislostí. Tato část – pouze v duu – patří k tomu nejzajímavějšímu na desce. Navzdory perfektní a skvěle nasnímané rytmice si Lloyd a Moran vystačí sami, a snad i proto v současnosti pokračují ve své spolupráci na zájezdech. Další dominantou, již v kvartetu, je Sweet Georgia Bright; což je kombinace Sweet Georgia Brown a Monkovy stylizace této písně Bright Mississippi.

Lloyd kromě tenorsaxofonu předvádí své umění i na dalších nástrojích. Vzpomínku na někdejšího spolužáka a skvělého trumpetistu Bookera Littlea realizoval na altové flétně ve snímku Booker‘s Garden a starobylou tradici maďarského nástroje tárogató oživil ve skladbě Ramanujan. I když Lloyd nikdy nehrál lépe (a navíc jeho saxofon je krásně ozvučen), historie se opakuje v tom, že nejvíce pozornosti si vydobyl opět pianista. Díky tomuto albumu svět jazzu může Morana překlasifikovat z mladého talentu do úzké špičky toho nejlepšího, co v současnosti jazzové piano může nabídnout.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: