středa, 2. květen 2012

Cesty za jazzem za normalizace

Napsal(a) 

Cesty za jazzem za normalizace, foto © Urve Kuusik Cesty za jazzem za normalizacefoto: © Urve Kuusik

V říjnu 1983 vystoupil na Jazz Jamboree ve Varšavě Miles Davis se svou kapelou. Pro tehdy pětadvacetiletého Františka Kučeru, trumpetistu operetního orchestru divadla JKT v Plzni (a dnes mimo jiné jednu z opor skupiny Limbo), to byla výzva.

Jako člen Jazzové sekce si s několika dalšími Davisovými fanoušky objednal zájezd do Polska včetně vstupenek na celý festival a těšil se, že se mu splní velký sen. „Zaplatil jsem zálohu, jenže kvůli aktuálním nepokojům v Polsku se nakonec organizovaný zájezd nekonal,“ vzpomíná Kučera a pokračuje: „Zavolal mi ale nějaký člověk, který se podílel na organizaci, a řekl mi, že jestli chci do Varšavy přece jen jet, mám si vyřídit výjezdní doložku do NDR a cestovat vlakem přes Berlín. Na německo-polských hranicích prý nebudu mít problém. Bylo to dilema. Váhal jsem, ale tušil jsem, že když tam nepojedu, Milese do smrti neuvidím. Nakonec tedy zvítězila muzikantská fanatičnost a obrovská touha tuhle muziku slyšet naživo. Půjčil jsem si peníze, sehnal si v rychlosti doložku a jízdenky.“

DO VARŠAVY PŘES BERLÍN

V divadle si domluvil záskok a po osmnáctihodinové jízdě z Plzně přes Prahu a Berlín přijel v pátek, krátce po 19. hodině, do Varšavy. „Hotel, ve kterém jsem byl ubytován, stojí hned vedle haly, kde se konal festival, ale lidé, kteří pro mě měli lístky, už byli uvnitř. Přišel jsem tedy o první koncert, na němž byl hlavní hvězdou tehdy vycházející Wynton Marsalis,“ líčí. Balíček vstupenek na zbylý víkendový program však už v pořádku získal a pak už si jen vychutnával hvězdy typu Jacka DeJohnetta, a především vysněného Milese: „Do smrti si budu pamatovat tu sestavu. Fantastický zážitek. Vrátil jsem se jakoby rozsvícený.“ Doma jej však čekalo nepříjemné překvapení, protože kolega na domluvený záskok zapomněl. Z hrozící výpovědi nakonec sešlo, trestem bylo „pouze“ snížení platu o deset procent po dobu dvou měsíců. Na památku Františku Kučerovi zůstalo úřední lejstro se slovy: „Závažným způsobem jste porušil řádné povinnosti pracovníka, že jste bez řádně podepsané dovolenky opustil území ČSSR (Polsko) bez souhlasu organizace a bez souhlasu svých nadřízených. Tím jste nebyl k dostižení 24. 10. 1983 při představení Pan společník řádí.“ Trumpetista s úsměvem uzavírá: „Nakonec se mi tedy výlet prodražil, ale ten zážitek za to stál.“

V době, kdy můžeme naživo vidět téměř libovolného hudebníka ze světové špičky, mohou zvláště mladším hudebním fanouškům podobné historky znít téměř jako sci-fi. Přesto byly běžné ještě před necelými třiceti lety. Kvalitních koncertů v rámci republiky bylo mnohem méně než dnes. Skvěle obsazené Bratislavské jazzové dny byly jednou z mála událostí, kde mohl našinec slyšet naživo světové hvězdy. Fotograf Juraj Zborovjan například vzpomíná na koncert Bobbyho McFerrina, který v Bratislavě vystoupil „díky úžasnému dramaturgickému nosu Petra Lipy“ v roce 1986. Jaromír Honzák jel do Bratislavy se zájezdem na duo Chick Corea & Gary Burton. „Pamatuji se na ten pocit velkého svátku, když jsem se po dlouhé cestě autobusem, který vyjížděl časně ráno, najednou ocitl v obrovském sále a uvědomoval jsem si, že Corea a Burton jsou fyzicky přítomní ve stejné místnosti a dýchají společný vzduch s námi posluchači,“ vybavuje si po letech.

Cesty za jazzem za normalizace, foto Jazz Boo Cesty za jazzem za normalizacefoto: Jazz Boo
I při cestách po vlasti však zažívali čeští milovníci hudby mnohá dobrodružství. Jaroslav Foršt , dnes manažer několika bluesových hudebníků, vzpomíná: „Jednou jsme jeli na jazzový festival do Kroměříže. Hrálo tam Free Jazz Trio Olomouc a švédští, hodně vlasatí The Splash, takový jazzrock, dnes bychom řekli třeba crossover. Kamarád nám dávno dopředu zakoupil vstupenky, byli jsme natěšení – a nepustili nás dovnitř z důvodu nevhodného oblečení! A to jsme se snažili nemít vytahané svetry, pokud možno slušné manšestrové kalhoty, čistý svetr nebo manšestrové sako! Dodnes vzpomínám na starou ředitelku festivalu, která nám přišla v příšerných večerních šatech po našich protestech oznámit, že takhle ne! Rychle jsme běželi ke známým, velký výběr nebyl, já jsem si místo svetru vzal od kamaráda pyžamo (košile měl jen dvě) a sako. A představte si, ono to prošlo!“

DO SOPOT NA VALNÍKU

Hudební publicista Jiří Starý absolvoval svůj první zahraniční zájezd za jazzem v roce 1979 coby svatební cestu. „Týdenní pobyt ve Varšavě jsme strávili s manželkou u našich známých,“ vypráví, „přes den jsme procházeli městem a večery trávili na akcích právě probíhajícího festivalu Jazz Jamboree. Byli jsme mladí, zamilovaní a šťastní. Na další jazzové koncerty do Polska, Maďarska, NDR a Sovětského svazu jsem jezdil buď sám, anebo ve společnosti blízkých přátel. Nikam jinam jsem se coby nestraník, a tudíž podezřelý živel nedostal, i když bych pochopitelně docela rád. Jezdil jsem všelijak – většinou stopem, častokrát vlakem nebo autobusem a párkrát i letadlem. Do polských Sopot jsem se trmácel tři dny a dvě noci a vzpomínám si, že část cesty jsem absolvoval i na valníku kodrcajícího se traktoru. Zpátky k hranicím Československa mě naštěstí z Gdaňsku dovezl na jeden zátah kamion. Hraniční přechod do Českého Těšína jsem absolvoval pěšky.“ Za největší zážitky Jiří Starý považuje už zmíněné vystoupení Milese Davise ve Varšavě v roce 1983 a poté jeho „fantastický koncert v Budapešti, který se uskutečnil 16. listopadu 1989“.

Davisovo vystoupení ve Varšavě považuje za klíčové také Gabriel Kövér , který s košickým Fonoklubem pořádá zájezdy za jazzem už více než 40 let. „Nezapomenutelné! I když plnou hloubku té muziky jsme pochopili až po vícenásobném poslechu z desek,“ přiznává. Oba Davisovy koncerty v našem sousedství zažil také slovenský jazzový publicista a fotograf Patrick Španko , k jehož dalším vrcholným zážitkům patřily koncerty Jacka DeJohnetta, Lestera Bowieho nebo Bobbyho McFerrina na Bratislavských jazzových dnech. Španko jako publicista mimochodem jezdil v letech 1979–1989 téměř každý rok na Jazz Jamboree do Varšavy. „Tam jsem měl přehlídku světového i polského jazzu pěkně pohromadě,“ vysvětluje.

Cesty za jazzem za normalizace, foto Art of Groove Cesty za jazzem za normalizacefoto: Art of Groove
SE SVAZÁKY DO POLSKA

Na svou první „velkou výpravu do zahraničí“ , také na Jazz Jamboree do Varšavy, vzpomíná Jaroslav Foršt : „Poprvé nás jelo asi pět z Přelouče společně s Pražáky vlakem. Zájezd pořádal tehdy tuším Petr Pylypov. Jelikož jsme byli aktivní, tak jsme příští rok vymysleli opravdu velikou akci. Jeden z nás pracoval v přeloučské Tesle a přesvědčil tamní svazáky, že by se měl uspořádat kulturní zájezd do bratrského Polska. Psal se rok 1978, zájezd zařídila Tesla a zarezervovala vstupenky a ubytování, samotní svazáci se na něj nehrnuli. Kdo taky z běžných svazáků, odkojených diskotékami s českým normalizačním popem, věděl něco o jazzu. Byl to fantaskní pohled na autobus plný vlasatců v zelených hábitech a džínových bundách. Jediným cizím elementem byl svazácký průvodce, kterého jsme však rázně zpacifikovali ještě na českém území. Kamarád, který vše spískal, prožíval horké chvíle a hrozil mu tvrdý postih. Vše se nakonec zachránilo tím, že přes pražské kamarády se podařil propašovat do Mladého světa článek, jak jsou aktivní svazáci v přeloučské Tesle a jak neotřelé aktivity vyvíjejí. Polsko bylo pro nás tehdy zcela kulturně svobodnou zemí a jazz pro nás byla nejen hudba, ale i výstavy, posezení v klubu Stodola či Jazz Akwarium. To, že v Sale kongresowe hrály naprosté světové špičky, bylo samozřejmostí. Takže, ač většinou jazzově nezaložení, jsme nacházeli k této muzice vztah. Tím pádem jsme pak občas zavítali do Polské kultury a nakoupili pár skvělých desek, bez ohledu na to, zda to byla Anawa, Niemen, rock či jazz.“

Jakkoli například podle Patricka Španka nebylo složité do sousedního Polska vyjet („Až na ty potupné prohlídky na hranicích... “), v roce 1979 se na Jazz Jamboree do Varšavy nepodařilo vycestovat hudebnici a skladatelce Dadě Klementové a jejím přátelům z okruhu jazzového klubu U tří kohoutů v Brně. „Vybírala jsem tenkrát po 100 Kčs zálohu od všech přihlášených, zájezd pořádala tehdejší Cestovní kancelář mládeže. Asi dva týdny před odjezdem jsme se dozvěděli, že zájezd je zrušen a do Polska nás nepustí. Proč tomu tak bylo, dodnes nevíme. Ale tenkrát prohlásil Jan Beránek, že tu stovku zpátky nechce, ať za ni pořídím nějaký jiný výlet. Tehdy jsem založila CKK Slatina – fiktivní cestovní kancelář – a vymyslela První výlet do neZnáma. A tak jsme si akce s přáteli vymýšleli navzájem sami, když bylo tolik problémů s výjezdy do zahraničí.“ V roce 1980 se však Klementové podařilo do Polska vycestovat, konkrétně do Zabrze na Chicka Coreu a Garyho Burtona („Dokonale zvládnutá technika hry na nástroj, dokonalá souhra. Celkový dojem ten, že si ti dva jen tak hrají s neuvěřitelnou lehkostí. Pánové vystupovali ve velice ležérním oblečení, Chick Corea měl snad na sobě jakési sandály a manšestráky. Čišela z nich radost ze vzájemné komunikace a nikdo z diváků určitě neřešil, že by snad měli vystupovat v oblecích.“ ).

Určité problémy s cestami do spřáteleného zahraničí popisuje i Jiří Starý : „Na individuální zájezdy do Polska v 80. letech bylo zapotřebí sehnat si osobní pozvání a do Maďarska zase vyřídit výjezdní doložku. Na hranicích jsem se ovšem vždycky až do poslední chvíle strachoval o to, jestli mne nakonec do spřátelené země pustí, nebo ne. Dvakrát jsem se přes hranice do Polska a do Maďarska na první pokus nedostal, a musel jsem to proto zkusit jinudy.“ Gabriel Kövér dodává: „Až tak nemožné cestovat do Maďarska a Polska nebylo. Problém mohl být jen s celníky. Jednou si kamarád při cestě zpět koupil asi pět šampónů na vlasy. Jen tak, kvůli změně. Tři šampóny mu celníci zabavili, dva pustili. Smáli jsme se tomu půl roku a vzpomínáme na to dodnes.“

Juraj Zborovjan vnímá jako klíčovou a pro svůj další zájem o jazz určující svou první cestu na Debreceni Jazznapok v první polovině 80. let: „Vzal jsem spolužáka z gymplu, který uměl maďarsky, sedli jsme na vlak a jeli se starými bardy z košického Divadla hudby na jih Maďarska. Byl to úžasný zážitek, ze kterého si ale už moc nepamatuju – kromě Stivína na lahve, úžasného Japonce za bicími, nějakého kytaristu tuším z východního Německa, který hrál na akustiku jako Jordan, a Pegeho na kontrabas.“

Cesty za jazzem za normalizace, foto Andrew Lepley Cesty za jazzem za normalizacefoto: Andrew Lepley
NEDOSAŽITELNÝ ZÁPAD

Mezi šťastlivce, kterým se podařilo vycestovat i do „kapitalistického“ zahraničí, patřil klávesista Jan Hála . „Otci se podařilo za úplatek opakovaně získat devizový příslib, takže díky tomu se nám s bratrem podařilo vycestovat do Montreux,“ vzpomíná a líčí: „Festival byl pro nás šok. Obrovské kasino, kde byl každý večer více než čtyřhodinový koncert tří nebo čtyř kapel. Při přestávkách člověk vyrazil po kasinu, kde si mohl zahrát ruletu (také jsem to symbolicky zkusil), ale hlavně tam bylo možno zakoupit množství nám tehdy nedosažitelných LP desek. Bohužel naše fondy byly poddimenzované, takže jsme víc koukali, než nakupovali.“ Celkově byli bratři Hálové ve Švýcarsku třikrát – v letech 1975–1977. Měli možnost vidět například Oscara Petersona, Dizzyho Gillespieho, Ellu Fitzgerald, Charlese Minguse, Weather Report, Sun Ra a mnoho dalších.

Ještě větší možnosti měli samozřejmě Češi (a Slováci), kteří republiku opustili. Jedním z nich byl Oskar Petr , který emigroval v roce 1979, a – jak říká – „od té doby viděl každého: mnohokrát Franka Zappu, Davida Bowieho, Chicka Coreu, Weather Report i Milese Davise“. Velmi blízko se ke světovým jazzmanům dostal Martin Kratochvíl , který v letech 1976–1977 studoval v Bostonu na Berklee College Of Music: „Někteří hráli přímo ve škole (Keith Jarrett, Joe Pass, Joe Zawinul) a bylo možné s nimi promluvit, někdy si i zahrát. U Garyho Burtona a Michaela Gibbse jsem studoval kompozici a improvizaci a přes ně jsem poznal mnoho známých muzikantů i kapel.“ Kratochvíl, který měl možnost vidět naživo další světové hvězdy i díky zahraničním výjezdům své kapely Jazz Q, zmiňuje ještě jeden důležitý detail „koncertního chování“ českých fanoušků. Oč méně mělo publikum příležitostí navštěvovat koncerty zahraničních hvězd, o to více si vážilo – někdy až nekriticky – domácích hudebníků. „Někdy to překračovalo limity,“ vybavuje si Kratochvíl, „třeba když se na našem koncertě v Lucerně přidusilo několik lidí u pódia, nebo když nám dav lidí, na které se nedostaly lístky a které hnala policie z pasáže Lucerna, převrátil auto.“

V dnešní době je nabídka koncertů tak obrovská, že i na někdejší velké hvězdy přijde minimum diváků. Slávek Jíša , který jezdil po Evropě s polskou skupinou SBB, porovnává: „V Brně jsem například uváděl koncert SBB na Velodromu. Tenkrát na ně chodily tisíce posluchačů a dnes, v době internetu, na ně přijde do klubu padesát lidí. To je smutné. Internet zničil kulturu.“ Jaroslav Foršt tvrdí, že v době normalizace „návštěvníci koncertů drželi více pospolu, možno říct, že si v mnohém pomáhali či vyšli vstříc. Ale bylo to asi dané vedlejšími aspekty a tou nesvobodou a tlaky kolem“. Dada Klementová v hodnocení není zdaleka tak radikální. Všímá si sice, že „teď je ve všem víc reklamy, peněz a sponzorů a na koncertech jsou rezervována přední místa pro prominenty“, ale dodává: „Když jdu na koncert, který mě zajímá, potkávám tam spoustu lidí se stejným zájmem a to nás spojuje stejně teď jako tenkrát.“ Podle Gabriela Kövéra měly v minulosti cesty na koncerty „příchuť exkluzivity, výjimečnosti, věci, která se podaří jen jednou za čas. Dnes je to záležitost rozhodnutí, času a financí. A za muzikou cestují už jen ti, které to opravdu zajímá a baví. A tak je to lepší“.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.