středa, 7. červenec 2004

Český jazz na cestách

Napsal(a) 

Český jazz na cestách Český jazz na cestách
Když se řekne "čeští jazzmani v zahraničí" napadnou nás, stejně jako redakci polského jazzového časopisu Jazz Forum, která letošní březnové číslo věnovala českému jazzu(!), nejprve ta největší jména: George Mraz, Miroslav Vitouš, Jan Hammer. Pak Rudy Linka, Laco Deczi, ti všichni působící ve Spojených státech. Jazz Forum připojilo ještě rozhovor s Josefem Škvoreckým. Na obálce je sice slavnější Vitouš, nicméně jestli někdo Poláky v poslední době přivedl k zájmu o náš jazz, byl to kontrabasista Jaromír Honzák (též interviewovaný), kapelník česko-polského souboru, čerstvý laureát Ceny Harmonie za album Present Past.

Honzák v Polsku samozřejmě hrává a držme palce, aby se mu podařilo zapůsobit i jinde za hranicemi, neboť jeho hudba tu sílu má. Ostatně Cenu Harmonie si nemohl převzít, neboť v té době účinkoval na jazzovém festivalu v Tel Avivu, kde se též představili Jana Koubková Quartet, Robert Balzar Trio a Emil Viklický Trio.

Uchytit se na mezinárodní jazzové scéně, klubové či festivalové, není bez dlouhodobě pěstovaných osobních kontaktů lehké. Souborů je mnoho, úroveň vysoká. Výjezdům mnoha našich hudebníků napomohla jednorázově oslava vstupu do Evropské unie. Například Emil Viklický přicestoval do Tel Avivu z Dublinu a letěl hned do Stockholmu, kde se potkal s Bandem Petera Lipy. A František Kop Quartet oslavoval přijetí paradoxně v Číně. Na evropských pódiích účinkuje častěji Milan Svoboda, ve spolupráci s rakouským saxofonistou Sigi Finkelem, s kvartetem či Kontrabandem (ten hrál 2. dubna v Jazzstudiu v Nurnbergu před Dave Holland Quintetem na hlavním koncertě třídenního festivalu!), evropská turné hlásí již pravidelně trio Darko Jurkovič (chorvatský kytarista) - František Uhlíř - Jaromír Helešic, zájem je o v Praze žijící polsko-kubánskou zpěvačku Yvonne Sanchez a vynikající klavírní trio Roberta Balzara (momentálně ovšem ve službách Dana Bárty) a ostatní čeští jazzmani vyjíždějí asi nejčastěji na pozvání různých českých center. V evropské síti jazzklubů se za poslední léta zabydlel Jiří Stivín. V produkci kontrabasisty Aliho Hauranda Stivín vystupuje v duu či v triu ještě s bubeníkem Danielem Humairem, případně v dalších mezinárodních sestavách.

Jazz Forum se zmiňuje i o triích Josefa Vejvody, Najponka či Davida Dorůžky. O Dorůžkově návratu z USA jsme již psali. Vypravme se pro zajímavost na návštěvu k dalším českým jazzovým hudebníkům, kteří v zahraničí našli či hledají svá útočistě.

KAREL RŮŽIČKA JR.

NEW YORK 7 LET

Saxofonista, jenž vtrhl díky své nezměrné vitalitě a velkému talentu na českou scénu už jako teenager. Vyhrál se záhy v živelného, stylově všežravého improvizátora, kterého bylo těžké "sundat z pódia". Syn skladatele a pianisty Karla Růžičky začínal v kvartetu Black Base Band, posléze Four Faces s pianistou Stanislavem Máchou, kontrabasistou Petrem Dvorským a bubeníkem Jiřím Slavíčkem. U Cube-Metier vydal ještě doma debut You Know What I Mean. Jeho vytáhlá postava je známa i publiku J.A.R., s nimiž střihával funky. Praha mu byla malá, vlastně vždy mířil výš.

Jaké byly začátky v Mekce jazzu? Těžký. Ale díky tomu, že jsem od pianisty Charlese Blenziga dostal lano do jeho kvartetu, měl jsem příležitost poznat hodně muzikantů ve slavném klubu Blue Note. Hráli jsme tam každou sobotu a neděli v noci, po dobu dvou let. Lidi jako Mike Brecker, Chick Corea a Elvin Jones si nás po svém koncertě přicházeli poslechnout a líbilo se jim, co děláme. Také jsem v té době začal hrát se svým triem, kde se střídají basisté Dennis Irwin, Eric Revis, Chris Berger a bubeníci Steve Hass, Terreon Gully, Rodney Green a Joe Strasser.

Tvá nejzásadnější setkání, angažmá nebo zážitky? Nejzásadnější je, že jsem měl od začátku možnost se setkat se svými vzory, jako jsou Mike Brecker, Joe Lovano, Branford Marsalis, Kenny Garrett, Chick Corea, Elvin Jones a další. Například jednou po gigu v Blue Note mi Mike Brecker zavolal, jak se mu líbilo moje hraní, a asi hodinu jsme se bavili o saxofonu, kompozici a tak dále. Tomu říkám inspirace. Od mé rezidence v Blue Note se odvinula spolupráce s muzikanty jako Ravi Coltrane, Joe Locke, Jeff Tain Watts, Ron Affif, Bruce Barth, Mingus Big Band a další. S Ravim jsme udělali několik domácích nahrávek a máme v plánu natočit CD. Mezi moje nejzajímavější zážitky rozhodně také patří turné s projektem saxofonisty Freda Ho. Jednalo se o divadelní produkci spojující jazzovou hudbu a čínské bojové umění Kung Fu. Hráli jsme v divadlech a auditoriích ve 33 městech na západním a východním pobřeží a středozápadě USA.

Co se týče cestování, minulý listopad jsme s mojí přítelkyní navštívili její rodinu v Mississippi, od její sestřenky v Memhisu jsme si půjčili dříp a vydali se dolů po Blues Highway. Zastavili jsme se v rodišti Muddyho Waterse v Clarksdaleu a mně se moc líbilo v New Orleans.

Hráváš v některém klubu pravidelně? Kde tě najde český turista? Hraju s mým triem nebo kvartetem a funk-fusion kapelou Front Burner. Tento týden například v Nu Blu a v klubu Tonic, který vlastní John Zorn. Hrávám taky v klubech 55 Bar, Smoke nebo Fat Cat. Všechna ta místa jsou uvedena v časopisech Time Out New York a Village Voice.

Nepochybuju o tom, že je těžké se v New Yorku uchytit. Je to v dnešní přesycenosti toho města hudebníky ještě vůbec možné? Možné to je, ale člověk musí být schopen hrát nejen jazz. Jenom malé procento muzikantů se tu uživí pouze jazzem. Já osobně mám rád kromě jazzu brazilskou hudbu, funk, hip hop, blues, salsu. Každá muzika má svůj šarm. Jazz je ovšem nejblíže mému srdci. Je důležité mít víru, být vytrvalý a mít určitou houževnatost.

Je těžké přežít finančně? Jaký životní styl vedeš? No, není to jednoduché, zvláště po 11. září 2001 se spousta klubů zavřela, a kdybych se fixoval jen na hraní v klubech, asi bych už byl nějakou dobu zpátky v Praze. Na druhou stranu, pokud se člověk dívá kolem sebe, možností, jak se uživit muzikou, je stále dost. Čas od času dělám nějakou televizní reklamu nebo soukromou párty a taky trochu učím. Jsem členem muzikantské unie a díky tomu můžu někdy hrát Broadway shows a tak dále. Ale nic stálého teď momentálně nemám. Taky někdy píšu muziku na zakázku.

Ty sám jsi studoval, či chceš ještě studovat? Už několik let studuji u Boba Mintzera, ať už osobně, nebo na dálku. Myslím, že je velmi důležité se vzdělávat, ať už ve škole, nebo jako za starých časů hraním s co nejvíce muzikanty. Prvních několik let jsem investoval všechny peníze do studijních materiálů, transkripcí sól a soukromých lekcí.

Jakou hudbu momentálně nejvíc posloucháš? To by bylo na další rozhovor. Miles, Monk, Trane, Mingus, Rachmaninov, Debussy, Ravel, Gilberto Gil, Milton Nascimento, Wayne Shorter - mimochodem jeho nejnovější CD Alegría je naprosto úžasné. Prince má nové album Musicology, OutKast jsou super hip hop/R&B kapela, samozřejmě Sting... seznam by mohl pokračovat donekonečna.

Harmonie referovala o tvých listopadových zdravotních potížích, kdy ti srdeční chlopeň napadl virus. Cítíš se zdráv? Ano a děkuji za to Bohu, své přítelkyni Jennifer a doktorům. Mnohem víc si teď vážím zdraví a taky času. Některé věci jsou ztráta času, takže je důležité mít priority.

Které to jsou? Ustavičně se zlepšovat. Být produktivní, dokončit nové CD a hrát ho v klubech. A přichystat další projekt.

Album, o kterém mluvíš, jsi natáčel v New Yorku v produkci Cube-Metier. Jaké bude a myslíš, že nám ho představíš i koncertně? Asi nebudu předbíhat událostem a nechám to na posluchači samotném. Můžu říct, že pracovat s muzikanty jako Jirka Mráz, Bruce Barth a Brandon Lewis je fantazie. Určitě bych rád přijel, hrál v Čechách a udělal koncertní turné po Evropě, nejlépe se stejnými muzikanty. Ale nejdřív musím mít v ruce hotový produkt. Nahráli jsme většinou moje skladby z různých období, jedna z nich byla napsaná v den natáčení a první písničku na tom CD, One for George, jsem napsal v roce 1992. Jirka a Bruce mají po jedné skladbě. Udělali jsme prakticky všechno na jeden, maximálně dva pokusy, s minimálním zkoušením. Samozřejme, že dneska už bych to zas udělal úplně jinak, ale tak už to s muzikou bývá. Pokud jde o spontánnost, tak té je tam hodně.

Kdy se chystáš do Prahy? Zatím nevím, možná kolem Vánoc.

Český jazz na cestách Český jazz na cestách

PATRICK A BEATA HLAVENKOVI

AMHERST 3 ROKY

Manželé Hlavenkovi původem z Třince spustili v roce 2000 v Praze svůj kvartet Power Of Jazz, v němž autorsky velmi volně navazovali na fusion typu Pata Methenyho či Yellowjackets. Frontmanem kapely byl kytarista Patrik a Beata se záhy stala žádanou pianistkou a především hráčkou na Fender piano i v dalších souborech. Jen co se zabydleli v klubech, odjeli studovat do USA.

V Amherstu na University of Massachusetts studujete obor Jazzová kompozice a aranžování. V čem myslíte, že vás, z muzikantského hlediska, tamní pobyt nejvíce změnil?

Patrik: Když se člověk dostane do nového prostředí, vždy se mu rozšíří obzory - určitě jsme hudebně více otevření. A také se ti jinde než v USA dost těžko naskytne příležitost privátně studovat s lidmi jako Kurt Rosenwinkel nebo Ben Monder.

Beata: Jen pro upřesnění - já jsem tento rok vlastně studovala klasickou kompozici. A pobyt mě nejvíc změnil v oblasti motivace. Člověk se tady naučí víc pracovat a taky jít za svým cílem. Celkově tomu taky pomáhá pozitivnější atmosféra, co se týče podpory a nejen verbálního povzbuzení. Taky pro mě bylo důležité si uvědomit, že všechny jazzové hvězdy byly obyčejní lidé, kteří mimo to, že měli talent, hodně makali. A že nikdy není nic ztraceno, že se člověk rozhodně nesmí nechat ovlivnit předsudky. Nevím, jestli mi rozumíš, ale myslím to tak, že když je tady někomu dvacet a ještě nehraje úplně super, tak se v něm vidí velký potenciál, místo: "No, nehraje moc dobře."

Našli jste si tam spoluhráče podle svého hudebního vkusu, nebo jste se tamní situaci přizpůsobili a jak?

Patrik: Vždycky jsme se snažili dělat progresivní muziku, a tak musím říct, že to v oblasti hledání spoluhráčů nebylo úplně jednoduché. Univerzitní prostředí, ve kterém jsme studovali, má trochu nádech periferie, a tak jsou tu muzikanti - mluvím hlavně o studentech - orientovaní spíše tradičně. Přesto nás to hodně obohatilo. Seznámili jsme se s bubeníkem Bobem Wienerem, který je o generaci starší a začínal v sedmdesátých letech v Bostonu, s lidmi jako Pastorius, Frisell, Metheny. S ním se nám spolupracuje výborně.

Beata: Už jenom možnost psát bigbandovou muziku a posléze ji slyšet, je hodně dobrá zkušenost. Měli jsme možnost psát pro "studio orchestra" formát, který kombinuje big band s dřevěnými dechovými nástroji a smyčci. Teď jsem dopsala saxofonový oktet, který spojuje klasický a jazový kvartet. K tomu mě taky inspirovala obrovská tradice jak jazzového, tak klasického saxofonu v americkém školství. Tyto zkušenosti a možnosti jsou prostě k nezaplacení.

Je vaše studium provázeno pravidelnou možností hrát pro veřejnost, v jazzklubech či podobně?

Patrik: Měli jsme hodně školních koncertů především s bigbandem - to byla skvělá zkušenost, protože jsme měli možnost psát a aranžovat muziku, a pak si ji nechat zahrát na slušné úrovni, no a mimo školu jsme hráli spíše v malých partách. Ale jak už jsem řekl, je to spíše maloměstská oblast, a tak i těch možností ke hraní je méně než v Bostonu nebo New Yorku.

Beata: Zahrála jsem si v okolí s pár dobrými muzikanty, jako je kytarista Tim Miller, kontrabasista Vishnu Wood (nahrál desku s Alice Coltrane), saxofonista Adam Kolker (dlouholetý člen Ray Barreto Group), zajamovala jsem si s Danilo Perezem, Stevem Davisem nebo Nathem Reevesem, prostě jsem dostala možnost se potkat s takovými muzikanty a nechat se inspirovat a nakopnout. Taky jsme se oba dva nezávisle dostali minulý rok na "Betty Carter Jazz Ahead", desetidenní rezidenci do Kennedyho Centra ve Washightonu D.C., kde byl třeba Curtis Fuller a my jsme tam mohli představit svoji muziku.

Co vás teď nejvíc baví za hudbu?

Patrik: Hodně ujíždím na Maria Schneider Orchestra - Rich Perry a Rick Margitza - no strašná jízda. Už se nemůžu dočkat její nové desky, která by měla v brzké době vyjít. Taky hrozně rád poslouchám Davisův druhý kvintet a muziku Waynea Shortera. No a pak klasicky - Mehldau, Rosenwinkel, Turner, Monder.

Beata: Teď mě momentálně dostal Bartók svojí Hudbou pro smyčce, perkuse a celestu. Jinak miluji vše od Marii Schneider, Ingrid Jensen, Geofreyho Keezera, Diany Reeves, z hip hopu třeba The Roots.

Právě se chystáte na léto domů a chcete tu uvést v život skupinu S'aight. O co se jedná?

Oba: Je to spíše projekt než kapela, protože v srpnu zase odjíždíme. Jde o naši autorskou tvorbu z posledních dvou nebo tří let a také o muzikanty, se kterými jsme během této doby v Čechách spolupracovali. Loni jsme si říkali, že by bylo logické dát tomu nějaký oficiální tvar, a tak jsme přišli s nápadem udělat šňůru koncertů, která proběhne v druhé polovině června a v jejímž závěru natočíme desku. Snažíme se také zprovoznit webové stránky, kde budou informace o nás, data koncertů a později i nějaké hudební ukázky - adresa bude www.bp-music.com.

Na co se domů těšíte?

Oba: Na hraní vlastní hudby se skvělými muzikanty, na Míru Honzáka, Dano Šoltise, Rosťu Fraše a Vlastíka Šmídu - co více si umělec může přát?

Český jazz na cestách Český jazz na cestách
PETR ZELENKA

PAŘÍŽ 1 ROK

Kytarista, jehož přes zeď slyšel cvičit jeho soused, bubeník Martin Šulc, a tím ho objevil pro pražský jazz. Především pro svůj rychlopalný bebopový styl se stal Zelenka okamžitě zpestřením každého koncertu či jamu, jehož se účastnil. Debutem Mafiosi (Cube-Metier) pak nastínil svou další, jazzově otevřenější cestu.

Co tě přimělo odjet právě do Paříže? Paříž mě lákala několik let, byl jsem tu dvakrát jako turista a líbila se mi atmosféra města, je tu něco nadčasově magického. Navíc jsem se chtěl naučit francouzsky a chtěl jsem zkusit žít nějakou dobu v cizině.

Našel sis spoluhráče podle svého bebopového vkusu, nebo ses tamní scéně přizpůsobil a jak? Daří se ti hrát vlastní hudbu? Nevím nic o svém bebopovém vkusu, pravděpodobně máš na mysli období, kdy jsem bebop dost poslouchal a studoval, ale nikdy jsem nezůstal u jednoho stylu. Fakt je, že se rád zabývám celou jazzovou tradicí. Tady hraju s muzikanty, kteří jsou na tom podobně, kteří mají rádi jak bebop, tak vše, co bylo předtím a potom, a kteří se snaží k tomu všemu přidat ještě něco navíc, snad najít vlastní zvuk, styl, kousek po kousku. To je dlouhá cesta.

Je nějaké místo, kde tě lze slyšet hrát? Teď bohužel vůbec nehraju na veřejnosti, takže mě tu nikdo slyšet nemůže.

Když porovnáš Paříž s Prahou z pohledu jazzového hudebníka, v čem vidíš zásadní rozdíly? Klubů a muzikantů je tu víc než v Praze, úroveň je tím pádem vyšší. Je tu hodně jazzových škol, velká žánrová rozličnost. Na detailnější analýzu by bylo potřeba mnoho stránek, a ani se k tomu necítím být kompetentní.

Za ideálních podmínek tam chceš zůstat, nebo je to jen pobyt? Kdy se chystáš do Prahy? Zatím tu chci ještě zůstat, je to pro mě velmi inspirativní, ale nedokážu říct dokdy.

Učíš či studuješ? Hodně učím. Studium na škole mě neláká.

Je těžké finančně přežít? Pro tebe a tvé francouzské přátele - hudebníky? Pro muzikanta je těžké tady finančně vyjít. Málokdo má to štěstí, aby dělal jen to. Výborný kompromis je učení, to dělám rád.

Co nejvíc posloucháš? Teď zrovna dost kytaristy - Petra Bernsteina, Jima Halla. Dá se toho od nich tolik naučit! Jinak Brada Mehldaua, Pata Methenyho. Spoustu věcí, stále se to mění a přelévá někam jinam. Zdejší kytarista brazilského původu Nelson Veras mě nalákal na indickou hudbu. Je to pro mě objev, co se týče rytmů, jde to hrozně daleko. Taky brazilská hudba je zajímavá: Egberto Gismonti atd.

Co je pro tebe momentálně osobní prioritou? Vydělat si peníze a splatit dluhy. Rozvíjet se, naučit se dát hudbě volný průchod, spoustu věcí.

Český jazz na cestách Český jazz na cestách
PETR KRÁL

NĚMECKO 21 LET

Petr Král, tenorsaxofonista, skladatel a aranžér, původem z Teplic v Čechách, patří k českým jazzmanům - emigrantům. Saxofonová opora legendární Jazz Celluly Laca Decziho, od roku 1969 člen JOČRu a TOČRu pod vedením Karla Krautgartnera a spolupracovník celé řady našich tehdejších vynikajících muzikantů, se rozhodl pro život ve Spolkové Republice Německo roku 1983, ve svých 36 letech.Udržujete kontakty s bývalým domovem? Ano, jak rodinné, tak i muzikantské. V poslední době třeba s triem Karla Růžičky. Hráli jsme spolu v jazzklubu U Staré paní v Praze nebo v Ambergu při Böhmisch-Bayerische Begegnungen, což nahrával i bavorský rozhlas.

Jakou muziku hrajete v současnosti? Poslední dobou hraju častěji jazz, ponejvíce standardy, ale nic avantgardního, bohužel. V době, kdy jsem se musel především starat o uživení rodiny a děti tehdy studovaly, jsem vzal angažmá v legendárním orchestru Hugo Strassera, kde jsem hrál druhého tenora s povinností flétny a pikoly. Musel jsem se rychle naučit na pikolu a ještě taky vylepšit flétnu. V roce 1995 jsme dělali velice zajímavý projekt s Jazzovým Symfonickým Big Bandem bavorského rozhlasu, ale bohužel, trvalo to jen necelé tři roky, protože velcí bossové nechtěli už tento projekt nadále financovat. Absolvoval jsem také několik koncertů po Bavorsku, mimo jiné např. i s Jamesem Morrisonem. Už zase pět let cvičím na housle, na které jsem na konzervatoři začínal, a věnuji se jak jazzu, tak klasice. Je to obtížné spojit, ale stále mne to ještě drží. I když už osm let vyučuji a na housle mi zbývá málo času.

Co vaše skladatelské a aranžérské ambice? Komponování a aranžování se v poslední době věnuji velice zřídka. Občas dělám transkripce nebo sem tam nějaké aranžmá pro bigband. Nápady na projekty bych sice měl, ale produkci jsem udělal zatím jen jednu - CD Windmill. Člověk buď má vlastní kapitál, nebo jeho jméno musí být pojem. Všechno chce svůj čas a my tehdy, když jsme měli sílu podat perfektní výkon a udělat si jméno ve světě, jsme k tomu nedostali možnost. Když už pak člověk dosáhne určitého věku, docílit něčeho takového je téměř nemožné.

Na ostravské konzervatoři jste studoval housle, ale už tehdy jste tajně hrál na saxofon v Tanečním a jazzovém orchestru klubu Slezan ve Frýdku-Místku, kde tehdy působil jako aranžér Zdeněk Novák. S Radkem Pobořilem jste hrával v divadle Pod okapem a do Prahy jste se dostal do vojenského AUSu. V rámci Mezinárodního jazzového festivalu Praha 1967 se konala interpretační soutěž pro mladé jazzové talenty, kde jste dostal třetí cenu. Jak na to vzpomínáte? Soutěže jsme se zúčastnili s naším souborem ve složení: Rudolf Březina, Jaroslav Jakubovič, Radek Pobořil, Vladimír Figar, bubeník Berka, Petr Marcol na basu a já, a obdrželi jsme cenu nejen jako septet, ale Březina, Jakubovič a já i jako sólisté. Soutěž probíhala ve Studiu A v Karlíně a v porotě tenkrát zasedli pánové Krautgartner, Ulrich, Kubernát, Pikart, Hulan, Velebný, Dominák a další. Pro mne to byl obrovský zážitek, vidět tyto lidi z blízka, neboť už jako jedenáctiletý kluk jsem se zajímal o jazz a poslouchal ho v rádiu. Mimochodem Jarda Jakubovič se v té době snažil navštívit svoji matku, která žila v Izraeli. Dostal povolení, odjel a nevrátil se. Pro nás to byla ztráta, protože se nám s Jardou velice dobře hrálo. Od té doby jsem ho už nikdy neviděl.

Další významnou etapou vaší hudební dráhy byla Jazz Cellula. Na té soutěži byl i Laco Deczi, který v té době v Praze přespával, kde se dalo, a shodou okolností tam spal za oponou. Moje soutěžní hraní ho údajně probudilo. Přišel za mnou a říkal mi, že hraju podobně jako Stan Getz, čemuž jsem se musel zasmát, protože mi nesmírně zalichotil. V Cellule hrál tehdy na tenora Evžen Jegorov, který mi svoje místo v Cellule ochotně nabídl s tím, že má stejně málo času, protože už byl v té době zaměstnaný u Ferdinanda Havlíka v Semaforu a také u filmu. A tak se vytvořila nová Cellula, kde hrál Rudolf Dašek na kytaru, Jiří Černý na bicí, Petr Greifoner na basu, Laco na trumpetu a já. V tomto obsazení jsme hráli v klubech, a dokonce jsme se dostali i na západ. V Cellule panovala velice tvůrčí atmosféra, nejvíc jsme psali, když se měla točit nějaká LP deska. Z mých věcí vzpomínám na skladbu Pietoso , kterou jsme napsali s Lacem, Voda na mlýn, Zmoklá voda, Mořské vlny, Palma , nebo skladbu Plavala husička , kterou jsem ovšem už hrál s kvintetem Karla Růžičky. Poprvé jsem se s ním setkal při natáčení LP Pietoso a od té doby jsem s jeho kvintetem často natáčel pro Čs. rozhlas Praha. Tehdy tam hrál Jiří Válek flétnu, Vincenc Kummer basu, Vladimír Žižka bicí, Karel Růžička a já.

Od roku 1969 jste se stal členem JOČRu a TOČRu. Krautgartner odjel v srpnu 1968 do zahraničí a všichni věděli, že už se nevrátí. JOČR zatím převzal šéf TOČRu Josef Vobruba a Milan Ulrich mi tedy nabídnul spolupráci. Tak jsem se dostal do rozhlasu a moc mne to tam bavilo. Hrál jsem v sekci vnitřní hlasy a občas i sólo chorusy, kterých postupně přibývalo. Na nahrávkách je to všechno velice dobře slyšet. Často jsme natáčeli projekty Karla Velebného, Luďka Hulana a tehdejších skladatelů nové tvorby.

Jak to pokračovalo v Cellule? Časy se měnily stejně jako obsazení, a tak později byli do kapely přijati Josef Vejvoda na bicí, Petr Kořínek na basu a Zdeněk Dvořák na kytaru. Jednou jsme s Deczim při toulkách po pražských vinárnách a hospůdkách potkali mého známého z divadla Pod Okapem Tomáše Slámu. Ten byl tehdy činný v mládežnickém klubu v Řeznické ulici. Slovo dalo slovo a my jsme v tom klubu začali pravidelně hrát. I když jsme byli všichni jazzově založení, měli jsme ještě celou řadu dalších aktivit, abychom se uživili. Dost často se nám křížily termíny, ale Laco, Zdeněk Dvořák a já jsme byli Cellule věrní a měli ji ve svém osobním žebříčku na prvním místě. Hnacím motorem kapely byl Laco. Vyjednával nahrávání LP pro Supraphon a Panton i vystoupení v zahraničních klubech. Dostali jsme se s Cellulou na festivaly do Polska, tehdejšího západního Německa nebo třeba na Slovensko. Což se v té době začalo silně nelíbit našemu tehdejšímu šéfovi v rozhlase, Josefu Vobrubovi. Ale malé party vznikaly, ať se mu to líbilo či nikoliv. Jen jsme čekali, kdo založí nejmenší partu, eintet. V letech 1978 - 81 jsem měl také angažmá u Gustava Broma v Brně, což jsem vedle TOČRu mohl a bylo mi dovoleno. Pokud to takhle pro mne všechno klapalo, bylo to dobré, ale jak již bylo řečeno, doba i lidé se měnili a začalo přituhovat. Jazzu bylo čím dál méně, komerce více a více, navíc zemřel Josef Vobruba, přišel Felix Slováček a všechno se začalo hrozně měnit.

Pak už přišla doba vaší emigrace, jak k ní došlo? Musel jsem sehnat povolení, abych mohl vycestovat na dovolenou do zahraničí. Zázrak se konal a my jsme mohli jet v létě roku 1983 do západního Německa. Tím pro mne začala zcela nová éra. Z počátku jsem měl veliké štěstí, že jsem se uvedl v tehdejším Big Bandu WDR v Kolíně nad Rýnem. Bylo to pro mne dost silné kafe, sedět u prvního pultu tenora, kde hráli takoví borci jako Sal Nistico, Karl Drevo nebo Winton Gayner. V kapele se mi líbilo i proto, že jsme měli velice zajímavé projekty se světoznámými muzikanty. Aranže tenkrát pro nás psal Francy Boland. Byla to pohádka, která však pro mne brzy skončila, protože angažovali jednoho čerstvě vystudovaného saxofonistu z Berklee School. Muzikou jsem se tedy mohl živit, ale když nejste znám, musíte se postavit do řady a trpělivě čekat, až něco kloudného přijde. V Mnichově mi hodně pomohl s novými kontakty Dusko Goykowich, za což jsem mu dodnes vděčný, protože od té doby stále, až dodnes, hraju. Přijel jsem tehdy do Mnichova vlakem s tenorem a stovkou v kapse, ale na podzim jsem se odstěhoval do svého nynějšího bydliště, kde bydlíme už 18 let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.