sobota, 5. září 2009

Branford Marsalis - Metamorphosen

Napsal(a) 

Branford Marsalis - Metamorphosen Branford Marsalis - Metamorphosen

Joey Calderazzo – piano, Branford Marsalis – saxofony, Eric Revis – basa, Jeff „Tain“ Watts – bicí. Nahráno: New York 8/2008. Vydáno 2009. TT: 61:06. 1 CD Marsalis Music 4600110 (distribuce Universal).

Hodně času uplynulo od chvíle, kdy otec Ellis Marsalis deskou Fathers & Sons oficiálně postrčil své syny na dráhu jazzových hudebníků. Starší Branford Marsalis (1960) byl od té doby paradoxně poněkud zastiňován o něco populárnějším bratrem Wyntonem, jehož obojživelná trubka brázdí úspěšně vody jazzové i artificiální hudby, a to na nejvyšší možné úrovni. Pokud jde o stylovou všestrannost, ani Branford nezůstal dlouho pozadu, když v červnu 1985 natočil jako klasický sopránsaxofonista drobnosti mistrů – Romances for Saxophone (Debussy, Fauré, Rachmaninov, Stravinskij, Villa-Lobos, Satie, Ravel ad.) a v březnu 2000 pak Creation , obsahující koncertní skladby Erika Satieho a jeho vrstevníků a přátel – Clauda Debussyho a Maurice Ravela, dále Daria Milhauda, Gabriela Faurého a Jacquese Iberta – to vše na sopránový a altový saxofon. To už ale měl za sebou cenné zkušenosti v oblasti moderního jazzu, když jako dvacetiletý hrál alt a baryton s Artem Blakeym, o rok později na Wyntonově prvním albu a v září 1983 jej přizval Miles Davis ke spolupráci na desce Decoy .

Po tak významné účasti nás už neudiví další Branfordova působiště – kapely Bobbyho Hutchersona, Dizzyho Gillespieho, především ale dlouhodobé svazky se Stingem a Bélou Fleckem. Věru obdivuhodný stylový záběr, přesahující běžnou praxi jazzového hudebníka. Jazzové fanoušky si Branford udržuje soustavnou prací svého kvarteta, jehož obsazení je dlouhodobě vzácně stabilní. I když jde o umělce, který si nemusel stěžovat na nepřízeň vydavatelů a jeho první dvě dekády na značce Columbia dala sběratelům obrovské množství hudby, roku 2001 vzal Branford věci do vlastních rukou a na svém labelu Marsalis Music vydává jak svoji další tvorbu, tak alba jiných (Doug Wamble, Harry Connick, Claudia Acuna, k jejichž zpěvu dodá tu saxofon, jinde tamburínu).

Zatím poslední v řadě, již desáté, dostalo název v němčině, který netřeba překládat: Metamorphosen . Marsalis a jeho druhové, brilantní klavírista Joey Calderazzo , basista Eric Revis a bubeník Jeff Tain Watts se skutečně proměňují skladbu od skladby, až na jedinou z vlastní dílny. Po nekompromisně jazzové úvodní, The Return of the Jitney Man , hrané Branfordem na tenora, následuje kontrastní, až poněkud líbivá The Blossom of Parting na sopránku. Typu opět spíš ornettovského je jediná leaderova novinka, Jabberwocky , hraná na 20 let zanedbávanou altku, vystřídaná lyrickým sopránsaxofonem v Abe Vigoda . Marně bychom zde čekali jinak tak nezbytný element, jakým je improvizace. Tři navlas stejné sloky této balady mají nicméně kouzelný účinek. Teprve pak přichází dvojice spřízněných kompozic, jedné klasické – Monkovy Rhythm-a-ning a v podobném duchu napsané a hrané pocty velikánovi poválečného jazzu, Revisovy Sphere , připomínající jeho přezdívku. Deska pak spěje ke konci předčasným Calderazzovým loučením The Last Goodbye , nedoprovázenou velkou Revisovou kadencí And then, He Was Gone a finále tvoří Wattsova nejdelší skladba nahrávky, Samo , ukázka mistrovství poznenáhlé gradace s mnohokrát repetovaným motivem.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.