pondělí, 1. září 2003

Brad Mehldau o largu a triu

Napsal(a) 

Brad Mehldau o largu a triu Brad Mehldau o largu a triu
Americkému pianistovi Bradu Mehldauovi nezůstává HARMONIE nic dlužna, jeho jméno se na našich stránkách vyskytuje velmi často. Není divu, jde nejen o jednoho nejvážnějších jazzových tvůrců dneška, který s velkým ponorem do matérie spojuje světy jazzu a klasické hudby, ale i o autoritativního filozofujícího hudebníka, který kolem sebe šíří bezmála aureolu kultu. Následující interview nám poskytla redakce hudební a divadelní tvorby ČT Brno. Odkud pochází myšlenka na vznik vaší poslední nahrávky Largo?

Byl to pro mě nový projekt a většinou vzešel ze spolupráce s producentem Johnem Brienem. Slyšel jsem ho poprvé, když jsem se dostal do Los Angeles. Stalo se to v klubu Largo a on byl jako muzikant zcela obdivuhodný, má tam pravidelné koncerty každý pátek. Všechny ty věci, které tak kreativně uplatňoval ve své hudbě: přístup k instrumentaci, zvukovosti, kompozici, ke hře na piano, k aranžování, všechno, co jsem slyšel v jeho skladbách, mě absolutně uchvátilo. A především jsem se do jeho hudby zamiloval jako muzikant. Za pár let jsem objevil několik nahrávek, které produkoval, a ty jsem si taky oblíbil - to byli skladatelé jako Fiona Apple a další. Uchvátil mě celý jeho hudební svět, takže jsem s ním chtěl pracovat.

Budete pokračovat v tomto duchu i na vašich dalších deskách?

Rád bych takto pokračoval, ale asi ne přímo v této linii, protože to pro mě byl velký projekt, navíc poněkud nákladný. Ale pokud budu mít znovu příležitost spolupracovat s Johnem a natočit takto produkovanou desku, nebudu váhat.

Podle jakého klíče si vybíráte skladby, které upravujete?

Nejdřív musí existovat okamžité emocionální spojení se skladbou, kterou chci upravit. Musím si ten kus oblíbit a musí mi dát pozitivní impuls. Většina věcí, které s triem hrajeme, jsou třeba populární písničky, které znám z dětství - jako například ty dvě od Beatles na Largu. Se spoustou z nich jsem vyrostl a myslím, že s hudbou je to tak, že pokud jste hodně mladí a něco na vás hodně zapůsobí, zanechá to ve vás stopu, která ovlivní i to, jak myslíte o hudbě a co vás na ní zajímá. Protože to byla ta první věc, něco jako primární zkušenost. Takže když hrajeme tyto skladby s triem, je to vlastně zajímavý způsob, jak spojit můj celý život, jak spojit způsob, který využíváme s Jorgem a Larrym nebo s těmi, se kterými jsme dělali Largo, s něčím starším, poznaným z mého dřívějšího života. Skladba Exit music je tedy svým způsobem výjimka - kapelu Radiohead jsem objevil relativně nedávno.

Co jste poslouchal, když jste začínal?

Tak trochu všechno, ale ne všechno najednou. Můj první zážitek z akustického jazzu byl Oscar Peterson. Kamarád mého otce přinesl jeho klavírní nahrávku a řekl: Ty jsi pianista, poslechni si tohle. A pro mě to byl absolutní objev, slyšet hrát někoho na klavír s takovou technikou a virtuozitou, kterou si spojuji s lidmi jako byl Rubinstein nebo Horowitz, klasicky vzdělanými klavíristy. Takže jeho virtuozita na mě, jako na malého jedenáctiletého kluka, který se chce naučit všechny ty věci, udělala veliký dojem. Taky tam byl ten swingující element a blues, a ty ke mně promlouvaly zase jinak. A samozřejmě aspekt improvizace, který je dnes tak důležitý pro jazz, jaký hraju. Věděl jsem, že ty věci nebyly napsané. Zajímalo mě, jak to dělá.

Snažíte se více vypisovat aranžmá a kompozice nebo necháváte hudební strukturu více otevřenou?

Liší se to kompozice od kompozice. Některé skladby se snažím vypsat co nejméně, to je spíše soustavná práce posledních let od doby, kdy jsem s těmito dvěma konkrétními hudebníky. Jsem schopen pro ně psát méně a méně, protože se tak dobře známe. Nemusím vypisovat tolik hudebních informací na papír, protože vím, že to záleží na jejich interpretaci a na tom, kolik do toho vloží ze svých hudebních osobností. V některých skladbách vypíšu notu po notě, jinde to slouží spíše jako specifický návod, ale má to vždy přesnou formu a strukturu. Je to takový výchozí bod, od kterého začínáme, i když není nic vypsáno.

S Larrym Grenadierem a Jorgem Rossym hrajete již od poloviny devadesátých let. Jak je pro vás důležité udržet trio v tomto obsazení pohromadě?

Myslím, že je to otázka temperamentu. Někteří z mých oblíbených velkých muzikantů rádi mění skupinu každý rok jako třeba Herbie Hancock nebo John Scofield. Určitě je na tom něco skvělého, ale pro mne je to otázka vlastních preferencí. Osobně chci, abych měl naprostý komfort s muzikanty, se kterými hraji. A to neznamená pouze jistotu, ale taky více šancí pro nás všechny to dotáhnout společně dál. Známe se tak dobře, že je to jako jakási hudební důvěra, přátelství. Takže například před tímto turné jsme spolu tři měsíce nehráli. Na prvním koncertě v Berlíně před čtyřmi dny jsme začali přesně tam, kde jsme přestali naposledy a už se to za těch pár dnů vyvíjí. Je to pouze mezi námi třemi. Směřuji k tomu, abych tento stav spíše bránil, zachoval a nezkazil ho.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.