úterý, 27. červenec 2010

Bobby McFerrin - Když v hudbě běhají antilopy

Napsal(a) 

Botswana, Afrika. Maličká slaměná vesnička podél vyprahlých stezek, po kterých tančí oblaka prachu, je posledním místem, kde se zastavil uznávaný cellista Yo-Yo Ma. Sloní koupel při zlatavém východu obrovitého žhavého slunce, zákoutí lemovaná nosorožci a gepardy, tu tlumený sykot vodopádů, tam zase „dno vyschlého řečiště, vystlané obrovitým mořem neschůdných a mlčenlivých keřů,“ jak o těch končinách svého času napsal Henry Haggard. Však i virtuózní hráč na cello tenhle kraj vnímal s přirozeným šarmem evropského intelektuála.

A už by byl odjel, kdyby jeho průvodce nemusel místním vysvětlovat, že Yo-Yo Ma jim na cello nezahraje, poněvadž má za chvíli koncertovat o pár desítek kilometrů níž po řece. Proč na jeho hudbu musíme čekat, divili se místní. Pojem koncertního vystoupení jim byl zcela neznámý, vždyť hudbou slavili vše od porodu a sklizně až po lov nebo smrt. Když se cellista vrátil do USA, svěřil se s tou podivuhodnou historkou svému příteli, tehdy již uznávanému zpěvákovi Bobby McFerrinovi, a patrně tím tak nastartoval velmi důležitou proměnu jeho hudebního vnímání; proměnu tak zásadní, že její důsledky budou patrné i těm, kteří se na McFerrinovo letošní vystoupení přijdou podívat 21. dubna do pražského Obecního domu a 22. dubna do Kongresového centra.

Píše se začátek devadesátých let a na krátko ostříhaného snědého muže s kulatými okuláry a soustředěným pohledem by na rušném newyorském bulváru ještě před nedávnem nikdo nepoznal. Čerstvý čtyřicátník Bobby McFerrin si už ale procházky na veřejnosti musí odpustit; nečekaný úspěch hitového singlu Don’t Worry, Be Happy ho katapultoval na příčky celosvětových hitparád a vedle tří ocenění Grammy jej zaopatřil publicitou popové hvězdy. McFerrin ovšem o podobný statut neusiluje. Všechno si v hlavě nechá rozležet a nakonec rezignuje na přání vydavatelů, toužících po pokračování úspěšného alba Simple Pleasures (1988), a přímo se zařekne, že cestou středního proudu jít nehodlá. Touhle dobou ho už totiž daleko víc baví improvizovaná vystupení s dvanáctičlennou vokální skupinou Voicestra nebo duety s jazzovým pianistou Chickem Coreou, které brzy nato vyvrcholí albem Play (1991) a jejichž forma McFerrina inspiruje právě k setkání s Yo-Yo Maem, jež o rok později zase kulminuje společnou deskou Hush. Okouzlen tím, jak snadno si dovede hudebně porozumět s klasicky vyškoleným instrumentalistou, se McFerrin rozhodne soustředit na evropskou klasickou hudbu.

Frontmanem poprvé

Vztah k ní přitom měl již od narození: Robert McFerrin starší byl prvním černošským sólistou newyorské Metropolitní opery, maminka Sarah zpěv učila na vysoké škole a dohromady společně vedli pěvecký sbor v kostele. Robert Jr. neboli Bobby se v mládí přimknul ke klarinetu, později jej vyměnil za klavír a na jihokalifornské Cerritos College vystudoval skladbu a instrumentaci. Ještě v jinošských letech si založil vokální kvartet pod pseudonymem Bobby Mack, ale čím dál víc ho lákala hudba s jazzovými kořeny; však byl od mládí vystaven vlivu Counta Basieho, Joe Williamse i gospelové hudby a někdy ve svých pětadvaceti se proto rozhodl zkusit dráhu barového pianisty v New Orleans.

Během těchto sedmi měsíců ještě de facto studentského života přišlo zásadní setkání s hudebníky z Astral Projectu, takzvaného „voodoo bebopového kvartetu“ saxofonisty Tonyho Dagradiho. Hosty si na pódium často nebrali a koho Dagradi neznal, s tím se sblížit nechtěl. Jeho kapela se ale jednou zastavila na drink právě v baru, kde tu noc vyhrával průměrný a neznámý klavírista McFerrin Jr., jenž svá instrumentální čísla tehdy právě začal prokládat zpívanými standardy typu Misty nebo Green Dolphin Street. Dagradi se zahleděl do sklenky, zaposlouchal do neobvyklého, technicky bravurního hlasu na pódiu, a druhý den už McFerrinovi na stole zvonil telefon, aby si s Astral Project večer přišel zazpívat. Z nesmělé nabídky se stalo debutové angažmá na pozici zpěváka, na něž McFerrin ostatně dodnes vzpomíná s láskou; poprvé se dostal do pozice frontmana.

Zpěvákem na minutu přesně

Námluvy s neworleanským kvartetem trvaly pár měsíců, po nich následovalo turné s jazzovým zpěvákem Jonem Hendricksem a další zhruba rok hraní po barech. McFerrin dnes ovšem tvrdí, že již tehdy byl skálopevně přesvědčený o tom, že musí začít zpívat. „Rozhodl jsem se přesně 11. ledna roku 1977 mezi dvanáctou hodinou a půl jednou odpoledne,“ říká s dylanovskou ironií. „Živil jsem se jako klavírista taneční fakulty na univerzitě v Utahu. Ve dvanáct dopoledne jsem jako obvykle šel domů na oběd a než jsem tam v půl jedné dorazil, už jsem byl rozhodnutý.“

Od té čarovné půlhodiny přestal poslouchat zpěváky, aby se mimoděk nenechal ovlivnit, posléze přestal úplně chodit na všechny koncerty a několik týdnů jen poslouchal sebe sama z magnetofonových nahrávek. Vzhledem k volbě nástroje mezi jeho oblíbené hudebníky patřili především klavíristé Hancock, Corea nebo Jarrett a právě po věhlasných sólových koncertech posledního jmenovaného McFerrin přejal svůj nový styl vystupování. Tedy přijít na pódium bez připraveného programu, posadit se a na místě začít s totální improvizací.

Během dalších let tuto neobvyklou disciplínu rozvinul natolik, až si jej na přelomu dekády všiml slavný černošský komik Bill Cosby a pozval ho na renomovaný festival Playboy Jazz. Karty se konečně začaly obracet v McFerrinův prospěch: zatímco první roky musel své sólové koncerty ohlašovat jako turné s kapelou, protože jinak je pořadatelé hromadně rušili, po Cosbyho doporučení nebo častém účinkování ve výtečném pořadu Prairie Home Companion humoristy a literáta Garrisona Keillora už publikum zpěvákovi fandilo. V roce 1982 pak přišlo eponymní debutové CD, které McFerrin překvapivě natočil s kapelou; blýskl se na něm duetem s bubeníkem H. B. Bennettem, písničkami v doprovodu klavíristy Victora Feldmana nebo neobvyklým podáním vanmorrisonovky Moondance. V této fázi ovšem do našeho příběhu vstupuje další klíčová postava.

Osudová manažerka

McFerrin totiž za svůj úspěch vděčí především manažerce Lindě Goldsteinové, se kterou se poprvé seznámil v roce 1980 a s níž od té doby úzce spolupracuje. O dva roky mladší majitelka nezávislé produkční společnosti po studiích na Berklee zpívala v kapele pianisty Marka Levina a zkoušela psát slova k jazzovým standardům; text k skladbě Inner Urge se jejímu idolu Joe Hendersonovi líbil natolik, že se jej manažerka koncem sedmdesátých let dokonce ujala. O renomovaném saxofonistovi s účastí na více než stovce desek se sice mluvilo na každém kroku, naživo přesto vystupoval málo a pouze tam, odkud mu zavolali. Goldsteinová, tehdy spíš fanynka bez opravdových manažerských zkušeností, za ním přišla s ambiciózním nápadem udělat velké turné po Spojených státech. Henderson se zakuckal, věnoval jí mapu USA s podpisem a že prý se nechá překvapit. Jenže po několika bezesných nocích, strávených s kalkulačkou a propočítáváním cen za cestovné a výtěžků z útraty na baru mu Goldsteinová turné opravdu vymyslela – a do týdne měl saxofonista diář plný termínů.

Když se společně zastavili v San Franciscu, ozval se jí na doporučení McFerrin, na nějž právě začala doléhat tíže manažerské práce, a požádal ji, zda by pro něj nechtěla pracovat. „Nejprve jsem se zdráhala; slyšela jsem jeden koncert, kde akorát prvoplánově scatoval bebop, a nic zvláštního jsem na něm neviděla,“ vzpomíná Goldsteinová. Přesto přišla na jedno z McFerrinových prvních a capella vystoupení, vycítila potenciál a rozhodla se tomu pomoci. Kolegové z branže ji měli za naivku: vždyť ta sólová improvizace se sestávala stále převážně ze scatu a představa, že z toho bude komerční úspěch, se zdála bláhová. Stejně jako první měsíce jejich společné spolupráce, kdy se manažerka musela drasticky zadlužit, aby zpěvákovi a jeho rodině zaplatila letenky na turné.

Vždyť mu zničíš kariéru...

Instinkt ji vedl k tomu, aby McFerrina donutila eponymní CD natočit s kapelou; nejprve chtěla zpěváka představit v přijatelnějším kontextu a teprve poté začít s experimenty. Deska se dočkala vstřícného ohlasu u kritiky a Goldsteinové otevřela dveře do kanceláří nahrávací společnosti Elektra, kde za obrovitými skleněnými okny v křesle trůnil distingovaný a dobře oblečený muž jménem Bruce Lundvall, pozdější šéf renomovaného labelu Blue Note. Goldsteinová mu stiskla ruku a Lundvallovi na dlani zůstal pásek s čtrnácti nahranými hodinami McFerrinových sólo koncertů. „Nic vás to nebude stát; jen to prostě vydejte,“ ujišťovala ho ještě na schodech. Lundvall o tom ale přesvědčený nebyl: vydat sólovou desku zpěvákovi bylo v roce 1984 přinejmenším neobvyklé a od McFerrinova talentu jej zrazovali i zásadní lidé v branži – třeba Nesuhi Ertegun, bratr tureckého producenta Ahmeta z Atlantic Records: „Nemůžeš vydat tu sólovou desku, vždyť mu zničíš kariéru!“

Ale Lundvall se zapřel a uvedením sólového alba The Voice (1984) McFerrinovi definitivně otevřel dveře do světa. Hodinový výběr z živých koncertů v Německu byl na tehdejší poměry něco absolutně nového; vůbec poprvé vyšlo jazzovému zpěvákovi CD a capella u velkého nahrávacího labelu. Že bylo úspěšné jistě netřeba dodávat – však v něm již zněly všechny charakteristické znaky McFerrinova zpěvu, od oktávových skoků a alikvótního zpěvu až po vedení samostatných basových linek a umného falsetta. McFerrin se naučil sám sebe obdivuhodně rytmicky doprovázet tepáním do hrudi nebo pleskáním do tváře a hlasem zase napodoboval vše od zpívajících ptáků až po bebopové trumpety. O dva roky později na to navázal deskou Spontaneous Inventions (1986), kde jej doprovodila řada hvězd včetně Hancocka, Shortera a kapely Manhattan Transfer. A za podání slavné bebopové skladby Another Night in Tunisia pak na jaře příštího roku přišlo první Grammy; další dvě brzy následovaly za hudbu k filmům Kolem půlnoci (1986) a Jak získal nosorožec kůži (1987).

Nedělej si starosti...

„Nedělej si starosti, hlavně buď veselej,“ hlásá motto šlágru Don’t Worry, Be Happy, které vévodilo McFerrinovu následujícímu albu Simple Pleasures (1988). Není bez zajímavosti, že s tou bezstarostnou filosofií jako první přišel v USA oblíbený indiánský mystik a guru Meher Baba, který se koncem osmdesátých let na kolemjdoucí usmíval z plakátů po celém Manhattanu. McFerrin, toho času žijící na obláčku beztíže se třemi Grammy v kapse, právě jeden takový viděl a přišlo mu to zábavné i chytlavé, ale rozhodně ne jako nápad na písničku. A kdyby se s zážitkem nebyl svěřil Goldsteinové, skladba by z toho ani nevznikla. Manažerka ucítila popový potenciál, dokopala McFerrina k tomu, aby během jedné hodiny vymyslel jednoduchou skladbu – a samostatně nahraná harmonie, melodie, basová linka a tři riffy daly vzniknout jeho největšímu hitparádovému hitu všech dob. Den poté, co za něj zpěvák převzal tři Grammy, se v časopise Billboard objevila celostránková placená inzerce: „Pro Lindu Goldsteinovou, výjimečnou manažerku a producentku – od Bobbyho McFerrina“.

Botswana, Afrika. Maličká slaměná vesnička (...) a Yo-Yo Ma má před odletem, ale něco mu přesto chybí; chtěl by si s sebou odvézt trochu hudby. Požádá vesnického šamana, aby mu zazpíval, vytáhne notový papír a začne si zapisovat. „Zazpívejte to ještě jednou, nestihl jsem ten konec,“ poprosí ho nakonec; šaman zpívá podruhé, akorát něco úplně jiného. „Ale vždyť poprvé to bylo jinak,“ protestuje rozčilený Evropan. „Když jsem zpíval poprvé, v dálce běželo stádo antilop a slunce zrovna cestovalo za mraky,“ odvětí šaman.

„A to je právě to, co jsme my, Evropané a Američané, ztratili. Když se hraje hudba, jednou v ní běží stádo antilop a podruhé už ne. Ale my to neumíme reflektovat; podlehli jsme notovému zápisu a strukturování, až jsme přestali rozumět opravdové improvizaci,“ vzpomíná Bobby McFerrin na zážitky svého přítele cellisty, jež s oblibou označuje za největší přínos svému hudebnímu uvažování.

Zhruba od devadesátých let začal své a capella koncerty vést cestou totální improvizace: na pódium přichází nepřipravený, ale otevřený podnětům, a zpívá, co mu jako první přijde na mysl. S publikem zprvu nekomunikuje – tak trochu ve stylu Milese Davise, který se k divákům otáčel zády, aby se soustředil na hudbu. Ovšem jak si jistě vybaví i návštěvníci McFerrinova předloňského koncertu, v druhé části vystoupení se vztah obrací a nastává někdy až zběsilá exhibice se sborovým zpěvem celého publika (oblíbené číslo s Ave Maria např. McFerrin beze změny provozuje téměř šestnáct let). A příměry s Afrikou nejsou od věci: nejen na debutovém albu jeho dvanáctičlenného hlasového ansámblu Voicestra (1990) nebo setkání s jazzovým fusionovým kvartetem Yellowjackets (1996) má McFerrinův zpěv nápadně blízko k rituálním nápěvům ze západního pobřeží Afriky. Třeba když improvizuje v mikrotonální hudbě nebo obecně v intervalech vzdálených evropskému hudebnímu uvažování.

Improvizace v klasice

Od konce 80. let se McFerrin trochu i na popud cellisty začal intenzivně věnovat klasické hudbě. O svých čtyřicátých narozeninách poprvé dirigoval Sanfranciský symfonický orchestr, učil se od Seijiho Ozawy i Leonarda Bernsteina a sedm let strávil v čele tělesa St. Paul Chamber Orchestra, s nímž vydal album Paper Music (1995). Od té doby předsedal Newyorské i Filadelfské filharmonii a koncertoval s orchestry Chicago Symphony a Pacific Symphony.

S každým se věnuje jinému repertoáru, mívá vysoké technické nároky na individuální hráče a při dirigování užívá svých zkušeností s jazzovou spontaneitou. Klasický repertoár pak zase často promlouvá do jeho vlastní tvorby, jako v případě mozartovských duetů s Chickem Coreou (1996) nebo loňské a zatím nenahrané improvizované opery Bobble. Jen vloni McFerrin absolvoval devítidenní turné s Chickem Coreou a legendárním jazzovým bubeníkem Jackem DeJohnettem, odzpíval cellový part z Vivaldiho i flétnovou sekci z Faurého skladby v Carnegie Hall v duu s Yo-Yo Maem a také dokončil album Vocabularies, které v březnu 2010 vyšlo na labelu Universal Music.

Vocabularies

I na novém CD měla zásadní podíl manažerka Goldsteinová, většinu práce však McFerrin tentokrát přenechal skladateli, aranžérovi a zpěvákovi Rogeru Treeceovi. Urostlý hezoun s očima přimhouřenýma jako z kovbojky, téměř zásadně oblečený v rozevlátých košilích, patří už léta mezi členy sboru Voicestra, žádané skladatele pro TV i film a také oblíbené učitele zpěvu a improvizace obecně. Na přání McFerrina se začal prohrabávat jeho soukromým archivem sólových koncertních vystoupení, vybral z něj nápady s potenciálem a pak je postupně pouštěl desítkám zpěváků, které si pozval do studia. Po večerech nahrávky míchal dohromady a na výsledném CD McFerrin funguje pouze jako stmelující prvek a místy vedoucí hlas.

Co to ale bude mít společného s koncerty v Praze a Ostravě (24. dubna v ČEZ Aréně) je zatím jen velká neznámá; ví se pouze to, že zpěváka doprovodí komorní pěvecký sbor, který mu sestaví sbormistr Pražského filharmonického sboru Lukáš Vasilek. Podle pořadatelů je čeká intenzivnější příprava než předloni, kdy se McFerrin se svými českými hosty – zpěváky Danem Bártou, Ridinou Ahmed nebo kvartetem Clarinet Factory – potkal poprvé až na zvukové zkoušce. Jedna věc přesto jistá je – totiž že v hudbě budou nakonec opět běhat antilopy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.