Ty benediktinské zahrady sice častěji slouží k jarnímu rozjímání nebo mnišské kontemplaci, do jejich neudržované části ale tu a tam chodí cvičit nejeden břevnovský saxofonista. Už kvůli tomu šlo o případné místo k procházce s Jakubem Doležalem, saxofonistou kvarteta Ondřeje Pivce, pedagogem na nedaleké základní umělecké škole a čerstvě také studentem Amsterodamské konzervatoře. Byly to právě jeho zahraniční zkušenosti, k nimž se stočil náš rozhovor.
Odjezdy pryč a studia mimo zemi často připomínají úniky a útěky. A jindy pramení jednoduše ze zvědavosti nebo potřeby se posunout někam dál. Co bylo tím impulsem u tebe? U mě těch impulsů bylo několik. Před dvěma lety jsem dostudoval Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka, začal jsem normální život, učit, hrát, a nic jiného jsem nedělal. Postupně jsem zjistil, že se v tom plácám, a že co jsem se naučil by šlo víc prohloubit. Tak jsem se rozhodl ještě na rok zmizet a začal jsem hledat školy. Hrozně rád bych šel studovat do Paříže, ale francouzsky neumím, Amerika je drahá a tak mě začal zajímat Amsterdam.
Odjet za jazzem právě do Holandska přitom není zrovna obvyklé. Člověk by to pochopil u Paříže nebo Polska, o jejichž scénách má alespoň mlhavou představu. Já mám pocit úplně opačný. Obecně se ví, že holandský jazz je na dobré úrovni. Už před lety jsem se zajímal o Rotterdam, ale tehdy jsem se bál podstoupit finanční riziko takové akce. Naopak v Amsterdamu byl jednu chvíli baskytarista Jan Lstibůrek, který o tom dodnes básní. Navíc co se vlastně u nás ví o holandském jazzu? O polském toho víme dost my, co se o něj zajímáme, ale když ta jména nadhodíš, tak se chytne málokdo. A stejně tak je to s lidmi z Holandska, Belgie nebo ze Španělska… my v Česku evropskou scénu moc nesledujeme. A přitom muzikanti jsou dobří všude. Navíc téměř všude jinde mají hudebníci tu výhodu, že tam není přerušená tradice a styky s Amerikou, že věci tam probíhaly ve stejnou dobu jako za oceánem, což u nás teprve ožívá.
Napadlo mě, jestli to třeba vzdáleně nesouviselo také s příchodem holandského saxofonisty Cyrilla Oswalda do Prahy. Jestli ti třeba dal nějaké tipy. Cyrilla jsem poznal až později, to už jsem předtím byl v Holandsku a sháněl si materiály na přijímačky. Navíc Cyrille je z Haagu. Ale když jsem mu říkal, že bych chtěl do Amsterdamu, povídá, aha, to asi budeš chodit k Ferdinandu Povelovi… což je asi jednašedesátiletý saxofonista, který mnohde v Evropě platí za legendu. Hodně toho odučil a odehrál se zaoceánskými muzikanty. Stylově vzato je to hodně mainstreamový hráč, jenž ctí tradici. V Amsterdamu učí taky mladší a více moderní Jasper Blom, takže ta škola má, co se saxofonů týče, právem výbornou pověst.
Tedy rozhodnul ses rychle. Jak na takové škole probíhají přijímačky? Nejdřív je praktická část, kde si musíš připravit tři standardy dle vlastní volby a oni dodají rytmiku, která to s tebou odehraje. Později máš hrát z listu, pak zkoumají tvoji muzikalitu: třeba když učitel hraje něco na klavír, ty se do toho máš trefovat se saxofonem a hrát noty, které si myslíš, že tam mají být. A nakonec je dlouhá teoretická část na cédéčku, kde se zadání každé otázky opakuje asi pětkrát. Musíš poznat, na kolik dob je písnička, zapsat něco do not, pak taky nauka, z čeho se skládá akord, co je to za interval. Ačkoliv je vše formou testu, tak se údajně vyhodnocuje individuálně. Má to tu výhodu, že podle testů se vytvoří skupiny lidí podle schopností, a nikdo pak při pozdější výuce nezdržuje ostatní. Navíc když už se na školu dostaneš, díky testům tušíš, co tě čeká v prváku a co musíš dohnat.
Dostal jsi stipendium? Ne, já jsem si zaplatil školné. Stipendium jsem ani neměl možnost dostat, protože studentské výhody už dva roky nemám a dostat bych je mohl asi jedině z AMU, kde pro mě ale jako pro jazzového saxofonistu bohužel není vhodný obor.
Při tom, jak chabě se u nás člověk může uživit jako muzikant, se nelze nezeptat na tu existenční stránku. Žít v Amsterdamu je jistě levnější než řekněme v Paříži. Ale zase taková sláva to asi nebude. Já si dokonce myslím, že Amsterdam je dražší než Francie, ale to se holt nedá nic dělat (smích ). A my všichni exulanti máme výhodu v tom, že kdyby došlo na totální materiální krizi, můžeme se kdykoliv sebrat a odjet zpět do Prahy.
Ty navíc nejsi jediný člen Organic Quartetu, který v poslední době opustil domácí scénu. Začátkem ledna odjel Ondřej Pivec zpět do Ameriky a tvá dočasná náhrada, saxofonista Luboš Soukup, je už od září v Katovicích. Teď probíhá masový exodus mladých pražských jazzmanů a je to legrační, protože zatímco v jiných zemích je to úplně normální, u nás se to stále považuje za zajímavé. Já jsem v Amsterdamu jediný Čech, ze Slovenska také nikdo, ale namátkou třeba osm lidí z Lotyšska. U nás se během posledních tří let objevila spousta muzikantů, kteří teď všichni odcházejí pryč. Se saxofonistou Petrem Kalfusem, který je momentálně v Katovicích, jsme se shodli, že člověk potřebuje na chvíli změnit prostředí. Není to tím, že by se venku hrálo lépe – v Praze je spousta lidí, kteří by mohli vyjet do kterékoliv větší metropole a hrát. Ale jde o ten vzduch a společenské klima, kterého se přejíš a pak ho potřebuješ změnit.
Bylo to poprvé, co ses takhle přesunul? Pro mě byl zásadní krok, když jsem z Moravských Budějovic přesídlil do Prahy. Když jsem tam byl sedmým rokem, odjel jsem na turné Swinging Europe s European Youth Jazz Orchestra. A tam jsem třeba zjistil, že každá jiná země v Evropě se snaží udržovat kontakty se světem, což u nás ze záhadných důvodů nejde. Trombonista Slovinec, kytarista Chorvat… a oba hráli v rozhlasových bigbandech a vyprávěli, jak s nimi dělal projekt třeba Bob Mintzer. Tohle mi otevřelo oči, protože jsem pochopil, že je třeba víc komunikovat s okolím. A navíc když moji spoluhráči z Organic Quartetu, Ondřej Pivec s Tomášem Hobzekem, přijeli ze Států, vrátili se plní informací a dojmů, což byl také důležitý impuls.
Tvými učiteli na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka byli Rostislav Fraš a František Kop. Liší se oproti tomu výuka v Amsterdamu? Každý má svoji metodu. Třeba Główczewski, ke kterému chodí Petr Kalfus a Luboš Soukup v Katovicích, je údajně matematik. Ferdinand Povel naopak je matematický jen v tom, že každá fráze a nota u něj musí něco říkat, musí nějak začít, někam vést a někde skončit. U něj musíš přemýšlet nad tím, co hraješ, aby to dávalo smysl. Takže je to taková abstraktní matematika. Kdežto Jasper Blom prý učí tak, že dává lidem hodně materiálu na cvičení a přípravu.
Nakolik je výuka individuální? Chodíte ve dvou, ve třech? Na saxofon chodíš sám, kdežto třeba na „povinný klavír“ po třech, protože tam se probírá především harmonie. Což je zajímavé, protože tě to nad věcmi, které znáš, nutí přemýšlet jinak.
Dělá se tam hodně teoretických předmětů, třeba víc než samotného hraní? Poměrově asi stejně, nemám pocit, že bych měl víc nebo méně práce než na VOŠ.
A nakolik jsou třeba vstřícní nebo naopak konzervativní u věcí jako jsou dechové syntezátory? Povel by asi opatrně řekl, že se mu líbilo, jak na ně hrál Brecker (smích) . Na druhou stranu, co si myslí učitel o dechovém syntezátoru je ti jedno, protože ty na něj stejně budeš hrát, když chceš. Syntezátory mě zajímají, ale primárně teď nejsou ničím, čím bych se zabýval.
Co ostatní muzikanti? Je mezi lektory hodně lidí ze zahraničí? Ne, právě že lektorský sbor je převážně složený z Holanďanů. Díky minoritnímu postavení holandštiny v jazykovém spektru školy se ale naštěstí všechno učí anglicky, což mě osobně zachránilo (smích) .
Do Katovic každou chvíli přijíždí zajímaví muzikanti zvenčí. Funguje něco podobného v Holandsku? Ano, průměrně aspoň jednou do měsíce. První workshop, který jsem zažil, byli v září The Fly, což je trio saxofonisty Marka Turnera s Ballardem a Grenadierem. Den předtím měli koncert a druhý den hráli se studenty v různých formacích. Výborný byl také kytarista Jonathan Kreisberg, který hrál kytarová dua se studenty.
Lze vůbec v Amsterdamu sehnat hraní v klubech? A co tamní muzikanti a jazzkluby, jsou také orientované na turisty jako ty pražské? Spousta studentů hraje, já jsem se zatím nikam proniknout nesnažil. Klubů tam moc není, spíš hospody okolo Leidseplein, kde se po nocích jamuje a některé kapely tam mají pravidelná angažmá. Osobně si myslím, že celý Amsterdam je orientovaný na turisty. Ale zároveň tam pořádně nežiji, mám čtyři dny školu skoro celý den a pořád jen pendluji mezi privátem a učebnami: když máš od jedenácti dopoledne hodinu harmonie, chce to většinou vstát minimálně před tou jedenáctou (smích) a na ten noční život už zkrátka nezbývá.
Když jsme se před chvílí procházeli benediktinskými zahradami, je příhodná ještě otázka na tvoji trochu punkrockovou kapelu Benedikta? Ta byla výjimečná, hrála s ohromnou energií východoslovenské lidovky, do toho citovala témata od Davise, mohl sis hrát sólo, jak ti zobák narostl, zkrátka geniální koktejl všeho, co mě zajímá. Ale nedávno Benedikta nadobro skončila, agónie trvala dva roky také vinou únavy materiálu a osobních nepříjemností. Podobně i Work in Progress dlouho spí a už se asi neprobudí. Takže momentálně mě baví hrát s Filipem Spáleným v kapele Los Quemados. A zároveň chci mít vlastní kapelu, což už by se mi v podstatě podařilo, nebýt toho, že jsem odjel (smích) . Velká část mé kariéry spočívala zatím v tom, že jsem byl sideman, což mě baví, ale zároveň mám v sobě i nějakou kapelnickou ambici. Takže bych si začátkem léta rád nahrál desku s domácími muzikanty, představu o jejím zvuku už mám – vůbec se dá říct, že na to intenzivně myslím (smích) .
(Více informací o škole naleznete na http://www.conservatoriumvanamsterdam.nl.)
