středa, 20. červenec 2011

Bezobratři - bez obav o moravské lidovky

Napsal(a) 

Bezobratři - Bez obav o moravské lidovky, foto Yvetta Stránská Bezobratři - Bez obav o moravské lidovkyfoto: Yvetta Stránská

Brněnská skupina Bezobratři si laťku na svém druhém albu Bezobav nasadila výš než jiní: v tradičních baladách i vlastních ohlasových skladbách hledá přirozenou syrovost bez elektrických kytar a potřeby tančit zběsile na pódiu. Vzepřela se přemíře běžnosti a hrátkám na lidovost trhajících neupřímností srdce i uši. Zní obyčejně, jako když se oře s koňmi pole a čerstvě jako málokdo v poslední době. Bezobratři začali psát novou kapitolu moravské lidové hudby.

Pád železné opony z moravské lidové hudby sňal v 90. letech ideologické okovy, oživil, jak krásně napsal Jan Skácel, „radost z hudby, která se ocitla zbytečně daleko od lidských srdcí“.

Totalitní režim ji totiž veřejnosti zprotivil proměnou ve stádní folklorismus. Z horňácké a dolňácké hudby odstranil drastickou cenzurou veškeré tradiční duchovní a obřadní hodnoty. K její rehabilitaci přispěl také souběžně probíhají boom world music. Moravsko-slovácká lidová hudba prošla u Jiřího Pavlici, Vlasty Rédla, Zuzany Lapčíkové, Jiřího Plocka, Ivy Bittové, Čechomoru nebo Tomáše Kočka moderními, ale citlivými úpravami. Ve spojení s rockem, jazzem nebo chytrým popem pak k sobě přitáhla pozornost mladé generace. Řečeno jejím jazykem, stala se cool. Ze zájmu těžila i původní, ničím nedotčená vesnická podoba: především u vydavatelství Gnosis a Indies Records začala vycházet pečlivě vypravená alba představující veřejnosti dosud málo známé primášské a zpěvácké legendy.

Čechomor následovaly nově zakládané skupiny, držící se jeho úspěšného folkrockového modelu, který se však postupně přežil. Něco podobného ale nastalo také v zahraničí, a tak mladí muzikanti hledali cestu jak z toho ven.

Už před časem ji objevili například sousední Poláci: doma i po celém světě obdivovaná Kapela ze wsi Warszawa (Warsaw Village Band) se vrátila k „přírodní“ verzi, spoléhá na tradiční nástroje a zpěv a přestože zavrhla rockovou rytmiku, na výbušné energii to její goralské hudbě neubralo, spíš naopak.

Poláci nejsou zmíněni náhodou: pokud je to pro prvotní přiblížení nezbytné, věřte, že v jejich stopách se vydali Bezobratři.

Dvě ženy a pět mužů výhradně s akustickými nástroji a fascinujícími hlasy předvádějí hudbu vydobytou z upřímného přesvědčení o nemístnosti nechat na ni sedat dusivý muzejní prach; jejího největšího nepřítele.

Bezobratři - Bez obav o moravské lidovky, foto Yvetta Stránská Bezobratři - Bez obav o moravské lidovkyfoto: Yvetta Stránská
Zavrhli donekonečna obehrávané „aničky dušičky“, málo známé jsou i texty, převážně syrového baladického vyznění. V duchu názvu alba vydaného u Indies Scope do nich bez obav zanesli akordeon a violoncello s violou a rytmicky prokrvili velkým bubnem, arabskou darboukou nebo kastanětami. Dokáží zvukově zmajestátnět, nastřádané napětí nebojácně nechat melodicky vyklenout do lidové nepatřičnosti a jakoby v nich pronést horoucí díkuvzdání původním autorům.

Vy jste na otázku vlastně odpověděli svou vynikající deskou Bezobav, ale přece jenom – do jaké míry považujete za smysluplné názory tradicionalistů bez rozdílu věku, že vlámat se do lidových písní neobvyklými nástroji, melodiemi, rytmy a úpravami textů představuje něco jako znesvěcující zločin?

Jan Běťák: Já si myslím, že písně přece musely vznikat postupně, kdekdo si je zpíval po svém, ke většině z nich existuje mnoho variant nápěvů i textů, které se neustále vyvíjely. Nechceme (a asi bychom to ani neuměli) hrát lidové písně nějak „postaru“, ani je nijak konzervovat, spíš bychom byli rádi, aby přinášely lidem radost, aby je oslovily podobně jako nás. To, že do písniček dáváme kus nás samých, je samozřejmě posouvá směrem, který se někomu nemusí líbit, ale jinak to prostě dělat neumíme.

Pavel Císarík: A ani nechceme. Za pět let existence Bezobratrů jsme prošli určitým vývojem. U folkloru jsme samozřejmě začínali, když jsme objevili kouzlo lidových nástrojů. Zpočátku jsme vystupovali jako tři píšťalkáři, kteří se snažili lidem ukázat krásu a barvitost šestidírek, koncovek a fujar pocházejících z lidového prostředí. Je přirozené, že jsme se folkloru vyhnout nemohli. Postupem času v nás však vznikla potřeba s hudbou nakládat více svobodně, odpoutat se od tradice. I přesto nás ale poetika lidových písní stále neskutečně oslovuje, a to především z textového hlediska. Nevidím žádný zločin v tom, že hledáme pro lidový text jinou nebo trochu pozměněnou atmosféru, než mu nabízí zakonzervovaná podoba folklorního mainstreamu. Usilujeme o to, aby v písni vždy kus toho „lidového“ zůstalo, avšak abychom zároveň touto hudbou přinesli i něco neotřelého, nového.

Bezobratři - Bez obav o moravské lidovky, foto Yvetta Stránská Bezobratři - Bez obav o moravské lidovkyfoto: Yvetta Stránská
Jak jste se vlastně dostali k lidové hudbě? Domácí prostředí, škola, osobní zkušenosti?

PC : Každý měl tu cestu trochu jinou. Všichni k ní ale máme v podstatě docela blízko. Pět z nás působilo ve folklorních tělesech, a to buď jako muzikanti, nebo tanečníci. Marek se k folkloru dostal, když začal vyrábět píšťalky. Nejdelší cestu měla asi naše violoncellistka Veronika Jiříčková, která je odrostlá na alternativní hudbě a cestu k té lidové si musela najít přes Bezobratry.

K jednotlivým písním máte nějaký vztah z minula, přivedly vás k nim třeba rodiče, nebo jste hledali ve zpěvnících a sbírkách? A co je pro vás, když už na některou z písní vsadíte, rozhodující. Děj, hudba, atmosféra, možnost s ní dál pracovat?

JB : Většinou jsou to písničky, nebo alespoň texty, které jsme našli ve sbírkách. Když někdo něco přinese, je asi nejdůležitější, aby se všem ostatním ta věc líbila, aby každý z nás cítil nějakou možnost se k ní vyjádřit, ať už hudebně, nebo nějakým nápadem – aby mu byla nějakým způsobem blízká, textem, melodií nebo třeba tou atmosférou.

PC: Vlastně žádné písničky z těch, které hrajeme, jsme si nepřinesli s sebou z domova od rodičů nebo ze souborů. Hledáme takové, které nejsou všeobecně moc rozšířené. Já osobně mám rád ty, které nám poskytují velkou míru svobody, dá se s nimi dále pracovat. V podstatě se tedy jedná o písně, které v originální podobě nemají nosnou melodii, avšak obsahují velmi dramatický, nebo naopak poetický text. To je vlastně případ těch posledních skladeb, které jsme dali dohromady, např. Počúvajte, páni, Lieskovskú dolinú, Voda – i když u té poslední jsme použili od původu neskutečně silný text i melodii tak, jak je zapsáno ve sbírce.

U mnohých skladeb jste víc než je u nás obvyklé zdůraznili rytmus použitím bubnů. Ty nejsou s moravskou ani slovenskou lidovou hudbou zrovna moc spojovány. Katolická církev je kdysi vymýtila, vy je tam dnes vracíte. Nebojíte se hněvu božího?

PC: Tento argument by se dal použít, kdybychom se snažili hrát čistou tradicionální hudbu, i když i v některých regionech na východním Slovensku se buben podobný tomu našemu používá, takže obhajobu bychom jistě našli. My se však snažíme pracovat s lidovým materiálem takovým způsobem, jaký se nám všem líbí, zvuk bubnu jen podpoří to, o co nám v hudbě jde, podpoří atmosféru u klidnějších písní, případně nabije energií u těch živějších.

JB: Já myslím, že velký buben těm písničkám dodal hodně šťávy, výsledek je pak živelnější, v muzice je zkrátka víc energie. Pán Bůh z toho musí mít jednoznačně radost.

Bezobratři - Bez obav o moravské lidovky Bezobratři - Bez obav o moravské lidovky
Máte naprosto ojediněle zpracované vícehlasy. Vyšlo to z těch písniček, z vás, nebo vám někdo radil?

PC: To je taky různé, ale vychází to z nás, nemáme ve zvyku tvořit písně na základě nějaké rady někoho zvenčí. Někteří z nás milujeme vokální hudbu, byli jsme v minulosti členy různých pěveckých sborů. Jiní jsou zase navyklí zpívat několikahlasé lidové písně z některých regionů, např. z Horehroní či Liptova, kde byla tradice řeckokatolíků, pro něž je typický mnohohlas, což se přeneslo i do hudební produkce tamějšího folkloru. Tuto svou zalíbenost jsme přenesli i do naší kapely. Téměř všichni Bezobratři jsou dobře hlasově vybaveni, proto je přirozené, že tuto devizu využíváme při tvorbě skladeb. Máme za to, že zpívání více hlasů najednou v sobě nese obrovskou sílu.

Základní melodii k většině skladeb jste převzali a upravili. Hudbu k té se vším všudy nejsilnější z alba – Lieskovskú dolinú – jste složili sami. To je předzvěst budoucnosti?

JB: Možná ano – je pravda, že máme teď rozpracovaných několik nových textů, k nimž muziku vymýšlíme sami. Často najdeme velmi inspirující starý text s melodií, se kterou je obtížné nějak vystavět celou skladbu – v tom případě se snažíme zpracovat píseň hudebně po svém.

PC: Také to vnímám jako novou cestu. Vlastně všechny nové věci, na nichž nyní pracujeme, zpracováváme tímto způsobem, taky bych měl zmínit, že zkoušíme pracovat i s texty nelidovými, tedy s těmi, které vytvořil náš kamarád Jiří Veska.

Skvělé je, že jste nepodlehli pokušení obvyklého folkrockování. Bylo to pro vás nepřijatelné, omezující nebo je ve vás zkrátka spíš zakořeněný lidovější, přirozeně muzikantský přístup někde na pomezí mezi tradiční a pseudotradiční kapelou?

JB: Určitě máme všichni přirozenější lidový přístup k muzice v sobě zakořeněný, módním a laciným prvkům se v kapele snažíme, myslím dost nesmlouvavě, vyhýbat. Skvělé je, že tyhle věci všichni cítíme velmi podobně – v tom je myslím síla našeho seskupení, že má skutečného kolektivního ducha.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.