čtvrtek, 3. březen 2011

Benny Golson - stále fascinující

Napsal(a) 

Benny Golson - stále fascinující, foto Riccardo Schwamenth Benny Golson - stále fascinujícífoto: Riccardo Schwamenth

Ve Španělském sále Pražského hradu vystoupil 20. 6. hard-bopový veterán Benny Golson.

V sérii Jazz na Hradě se v nedávné minulosti objevily některé osobnosti, které po desetiletí formovaly vývoj jazzu ve světě a jejich vystoupení zůstanou zaznamenána v širších, než jen v domácích souvislostech. Kvalita produkce hudebníků na sklonku kariéry je jistým rizikem, i když vždy je možno spoléhat na vyzařování pramenící ze vzpomínek na minulost. V případě Golsonova předchůdce v Jazz Messengers Johnnyho Griffina (na Hradě ho loni doprovázela rytmická sekce ve stejném obsazení jako nyní Golsona) jsme skutečně mohli zaznamenat jisté zklidnění a ztrátu kdysi dech vyrážející bravurnosti. Na druhé straně skvělé vystoupení Hanka Jonese zůstalo památné v jakékoli souvislosti. Bez ohledu na dojmy, live alba z obou pražských koncertů jsou zaznamenána v diskografiích těchto hudebníků jako jejich (žel) poslední tituly na nosičích.

Vstup Bennyho Golsona (1929) na pódium naznačil, že je v dobré fyzické kondici a pocit z úvodního slova jenom potvrdil i duševní svěžest. Nejdůležitější samozřejmě byla Golsonova hudební dispozice; hned v úvodní a jak se také ukázalo, nejnovější skladbě Horizon Ahead (z alba Remembering Clifford , 1998), dokázal, že nic neztratil z někdejší invence a přitažlivosti. Tuto kompozici Golson věnoval mladé, nastupující generaci hudebníků, to však nestihl povědět, že jeho postoj k mladým hudebníkům má dvě stránky. Patří ke kritikům jejich příliš rychlého uplatnění a srovnává je (v jejich neprospěch) s velikány svého mládí. Na druhé straně s nimi rád spolupracuje ve svých skupinách, chodí do škol přednášet a vyučovat. Znalost jazzové literatury, a to zejména skvostných Golsonových rozhovorů a vzpomínek, značně pomáhala vniknout do kontextu koncertu; zřídkakdy tato mimohudební erudice pomůže umocnit hudební zážitek jako v tomto případě.

STÁLE AKTUÁLNÍ

Když Golson uvedl svou druhou skladbu patřící již ke kmenovým jazzovým standardům, Whisper Not , připomenul, že ji nahrál v roce 1956 se svým tehdejším leaderem Dizzym Gillespiem. Kompozice vznikla již rok předtím a bezúspěšně ji rozposílal různým formacím. Z pozdějšího pohledu se zdá tento nezájem téměř neuvěřitelný: její zvláštní, nekonveční a přitom průhledná harmonická struktura je natolik inspirující, že zajímavá sóla na jejím základě jakoby vznikala sama. Golsonova improvizace naznačila to, co se v průběhu koncertu stále znovu potvrzovalo: jde o skladatele, který svou kompoziční „licenci“ uplatňuje i v způsobu tvorby ad hoc. Rozvíjení skladby do nových a nových podob jakoby volalo po kodifikaci, každý chorus by obstál jako nové téma na danou harmonickou konstrukci. Mimořádný zážitek znamenala i třetí, vůbec nejčastěji hraná Golsonova skladba: I Remember Clifford , kterou v tom samém roce rovněž nahrál s Gillespiem.

Golson-tenorsaxofonista navazuje na velikány swingového mainstreamu (hlásí se k pokračování odkazu Colemana Hawkinse a Bena Webstera) a v tomto směru koncem 50. let měl sám jistý (přehnaný) „mindrák“ z výrazných osobností Rollinse a svého nejlepšího přítele z dětství – Coltranea; jeho analytický nadhled mu zároveň napověděl, že on sám je jako skladatel unikátní. Proto se rozhodl, že skončí s hraním a bude se věnovat jenom kompozici. Realizaci tohoto záměru oddálilo zejména účinkování ve skupině Jazz Messengers, pro kterou napsal řadu stěžejních kompozic (na Hradě z nich uvedl Along Came Betty ), které se staly snad nejtypičtějšími ikonami hard-bopové éry.

Golsonův zjev na pódiu byl na pražském koncertu natolik absorbující, že ostatní členové kvarteta vyvolali soustředěnější pozornost až v Rodgersově Spring Is Here , kterou zahrálo trio s výborným pianistou Kirkem Lightseym , nenápadným kompetentním kontrabasistou Gilem Naturelem a ve svém konceptu mírně staromódním bubeníkem Douglasem Sidesem .

Tři závěrečné skladby připomněly tři kapitoly Golsonova života. Svůj obdiv ke skladatelským předchůdcům Ellingtonovi a Strayhornovi vyjádřil v Take The A Train , dále připomněl koncert Charlieho Parkera, na kterém byl spolu s Coltranem a který oběma změnil život, a to skladbou Confirmation , a závěr věnoval dalšímu období svého nejvěrnějšího přítele Johna Coltranea (Mr. P.C. ). Zřídkakdy jazzová historie dokáže vyvolat tak fascinující, aktuální dojem, jako tomu bylo na tomto koncertu.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.