sobota, 28. březen 2009

Beata Hlavenková - Neumím psát jednodušeji!

Napsal(a) 

Beata Hlavenková, foto Václav Jirásek Beata Hlavenkováfoto: Václav Jirásek

Jazzová skladatelka a pianistka Beata Hlavenková právě vydává sólový debut „Joy For Joel“ a pokračuje tak ve své spanilé jízdě – nedávno totiž s Lenkou Dusilovou a Clarinet Factory stvořila úspěšný nadžánrový projekt Eternal Seekers. Sólové album natáčela v New Yorku za účasti slavné jazzové trumpetistky Ingrid Jensen, saxofonisty Riche Perryho a dalších amerických hudebníků. Jde o hudbu skladatelsky i interpretačně plnokrevnou, zvukově i atmosférou překvapivou, leckde žensky jemnou, v každém případě suverénní. To vše zvládá Beata s dvouletým synem Matthiasem Joelem za pomoci manžela Patrika, který coby kytarista a producent používá umělecký pseudonym Karpentski.

Sólovou desku plánuješ už velmi dlouho, ale místo desky přišel na svět nejprve malý Mathi. V jakých podmínkách album nakonec vznikalo? Sešla jsem se před deseti měsíci s Petrem Ostrouchovem, kterého si moc vážím za to, co se svým labelem Animal Music pro zdejší jazz dělá. Navrhla jsem mu několik variant, jak by deska mohla vypadat a on podpořil newyorskou verzi. Investovala jsem do projektu mnoho a nelituji toho, protože je to pro mě zásadní věc. Škoda, že během krize je nejhorší doba na shánění sponzorů.

Když ses dohodla s americkými muzikanty, které už znáš většinou z jejich dřívější návštěvy Prahy, sehnala levné a dobré studio blízko New Yorku, odcestovala přes oceán a ocitla ses ve zkušebně, co nastalo? Vytoužený moment? Deprese. Ingrid tvrdila, že nám na zkoušku stačí jeden den a ve studiu maximálně dva. Nakonec jsme měli ale zkoušky dvě, a... jak bych to řekla slušně? Bubeník nebyl moc připravený, protože přestavuje dům někde na Aljašce a volali mu, že mu povodeň zalila barák, takže se nesoustředil, geniální Rich se po jednom sólu ptal, která že to je ta lokrická stupnice, Fender pianu neustále hučel tón někde mezi B a H a byla tam nějaká roura, ze které šlo hrozné vedro. Tak to je v háji!, říkala jsem si. Prvních sedm hodin bylo mírně strašidelných. Až na druhé zkoušce se to zvedlo a nakonec jsem s nahrávkou nadmíru spokojená. Muzikanti pracovali ve studiu rychle a kvalitně. Trochu jsem si naběhla, protože jsem například pro saxofon napsala noty mimo rozsah a říkala jsem si, že Rich Perry je přece génius, ten to zahraje. Oni jsou z něj všichni hotoví, jak hraje, a on je přitom takový neambiciózní medvídek. Přišel v dlouhém černém kabátě plném kočičích chlupů s homelessáckou čapkou na hlavě a saxofonem přes rameno a přinesl si svačinku – čaj v pet láhvi a nějaké japonské dobroty. A nakonec to zase nahrál naprosto úžasně. Je pravda, že některé věci byly rytmicky těžké pro všechny. Já neumím psát jednodušeji! Víš, jednoduchost mi přijde banální. Strašně jsem chtěla, aby na pedal steel kytaru hrál Dave Easley, ale ten bydlí v Louisianě. Tak jsem mu poslala některé skladby v mp3 a on mi dohrál sóla, která mají zvláštní, úžasný zvuk dodávající mé muzice ještě jiný rozměr.

Říkáš, že jednoduchost je banální, ale přesto jsi předtím spolupracovala s Lenkou Dusilovou, která se vyjadřuje hudebně mnohem jednodušeji než ty. Možná jsi aspoň trochu pozměnila názor, ne? My jsme se obohatily vzájemně. Ona dokáže napsat jednoduché písničky, které třeba nejsou tak harmonicky složité, ale v rámci písně velmi silné. Vyjadřuje se nádhernými osobitými melodiemi. A v jednoduchosti je někdy síla. Taky mě přiměla k tomu, abych zpívala: protože mi to říká jako zpěvačka a blízká osoba, tak s tím asi opravdu něco udělám.

Svým způsobem muselo jít o střet dvou světů – Lenka a její pudový přístup a tvůj americký vysokoškolský titul. „Rockeři“ jsou na mě, co se týče vstřebávání jiných hudebních světů, trochu pomalejší. Ono ta jistota, která vyplývá ze cvičení i teoretických znalostí, může pomoci jistotě na pódiu, samozřejmě zkušenost je zcela zásadní. Ale Lenka má velmi široké vnímání a myslím, že jsem ji taky trochu zatáhla do svého světa. Umí psát písně jako příběhy, které si prožila. Vyzpívává se z vlastních problémů a ty otiskuje do hudby i textu. Já čerpám při skládání z podvědomí, ale z konkrétních příběhů málokdy.

Mimochodem kromě zpěvaček jsi ve zdejších jazzových kruzích něžnou dámskou výjimkou. Baví tě ten mužský svět? Baví, ale je pravda, že v něm intuitivně čím dál více vyhledávám ženy. Mám pocit, že mě kluci neberou jako vetřelce, že jsem pro ně příjemná změna a přináším jinou energii. Nebo alespoň s takovými hraji. Když jsem se na toto téma bavila s Marií Schneider nebo s Ingrid Jensen, pochopila jsem, že je to v ostré americké konkurenci pro ženy těžké. Například Ingrid je ženská opravdu od rány. Ale ona musí být! Říkala, že když v New Yorku potřebují trumpetistu, tak jich obvolají pět set, a pak zavolají radši saxofonistovi, než by zavolali jí. A když je to takhle těžké i pro ni, s jejím jménem a umem... machismus je pořád živý, už pár tisíc nebo milionů let.

Beata Hlavenková, foto Patrick Marek Beata Hlavenkováfoto: Patrick Marek

Maria Schneider ani Ingrid Jensen nemají děti. Jak práci zvládáš jako matka? Je to zápřah, ale mně to tak vyhovuje. Bavila jsem se o dětech s Marií i Ingrid a získala pocit, že si Newyorčané myslí, že tu budou navěky a že dítě mohou zplodit kdykoliv, až budou mít čas a peníze. Anebo si ho adoptují. Dokonce jsem slyšela názor, že do tohohle světa není dobré plodit děti! Mně to přijde sobecké! Právě když jsem teď natáčela v New Yorku, tak jsem přemýšlela, jestli bych vyměnila hudební kariéru, nebo život muzikantky ve Státech za svůj celkem poklidný rodinný život v Praze. Nevyměnila. A to je super, když si to plně uvědomíš a ujasníš.

New York je navíc úplně „child anti-friendly“. Patrik je chlap jak hora, máme lehký kočárek, ale za tři dny už nemohl. Staral se o Mathiho, jenže tam nejsou žádné výtahy, a když nastupuješ do autobusu, musíš složit kočárek a dítě vzít na ruku. Nejsou tam skoro žádné dětské koutky. New York tě vyzývá k tomu, abys děti neměl anebo, když je máš, abys je zavřel do bytu o rozloze tři sta metrů čtverečních se dvěma chůvami.

Pocházíš z moravsko-slezského pomezí, z Vendryně. Ovlivnil tě hudebně region, ve kterém jsi vyrůstala? Myslím, že ne. Spíš mi utkvěly v paměti křesťanské písně, než cokoliv lidového. Pocházím z věřící rodiny, pamatuji si, jak táta hrál třeba v neděli na kytaru a my jsme se sestrami seděly kolem stolu a zpívaly.

Jaké písničky jste zpívaly? „Sluníčko volá na děti, pojďte si se mnou hrát, nejdřív však chceme pokleknout a Bohu poděkovat. Za jeho pomoc, ochranu, za mámu, tátu i sebe, že nám je otcem laskavým a že nám připraví nebe.“ (smích) To dnes zpívám i svému synovi Mathimu. Táta si psal takový krásný zpěvníček s notami a akordy, musím si to od něj ofotit. Totiž – to je můj celoživotní problém – já si nepamatuji skoro žádné texty. Mám velmi dobrou hudební paměť, harmonii a formu si pamatuji hned, když mám třeba hrát za někoho záskok, tak se to naučím docela rychle. Ale melodii už zapomínám a texty, ty úplně.

Poznamenala tě hudebka? Hrála jsi mozartíky horem dolem? Hudebka určitě ano, ale Mozart vůbec ne. Nikdy jsem necvičila tolik, kolik by si učitelé představovali. Dokonce mě nechtěli vzít do hudebky, že prý mám krátké ruce a nemám rytmus. To je moje oblíbená historka. Nejvíc si vybavuji teorii, kterou nás učila Irena Tokařová, ostravská skladatelka, a hodně mi dala. Bylo mi tak kolem deseti let a mohla jsem pod jejím vedením skládat, třeba suitu Jaro, léto, podzim, zima. (smích) A ve dvanácti už jsem hrála v křesťanské kapele a psala pro ni písničky. Hrála jsem na Casio s těma malýma kláveskama, co se ti na ně ani nevejdou prsty. To byl zázrak! Strejda je přivezl z Německa mojí starší sestřenici. Svojí první písničku jsem tak trochu opsala. Na mojí první kazetě byl z jedné strany Michael Jackson a na druhé C. C. Catch a Belinda Carlisle. Jeden její song jsem si půjčila a trochu ho domyslela.

Matt Clohesy, Ingrid Jensen, Beata Hlavenková, Jon Wikan, Rich Perry, foto archiv Matt Clohesy, Ingrid Jensen, Beata Hlavenková, Jon Wikan, Rich Perryfoto: archiv

Odehrál se nějaký iniciační moment, kdy ses rozhodla, že budeš dělat hudbu? Původně jsem chtěla jít na gympl a studovat třeba archeologii. Jenže máma jednou přišla a řekla: Byla jsem za paní učitelkou v hudebce a dohodly jsme se, že se budeš připravovat na přijímačky na konzervatoř. A já: Ty ses zbláznila! Nikam nejdu! A fakt jsem byla naštvaná. Během pár dnů jsem si řekla: Vlastně proč ne. Paní učitelka na klavír pak říkala: Ale Beatka by asi neměla studovat klavír, ona moc necvičí! Ledaže by zkusila skladbu. Mě ta klasika strašně nebavila, a stejně jsem ji musela na ty zkoušky cvičit. Doufám, že dnes už je to jinak, ale tehdy to bylo tak, že dítě, které se chce dostat na konzervatoř, musí nejméně tři roky předem dřít jak kůň. Jen proto, aby mohlo studovat muziku. A já tenhle přístup, kdy školu víc než talent a vůle zajímá dril, nesnáším.

U jazzu je na prvním místě kreativita a improvizace. Jak ses k tomu žánru vůbec dostala, když ne přes školu? Než jsem ve svých třiadvaceti letech odjela do Ameriky, moc jazzové edukace jsem nezažila. K jazzu jsem začala mít bližší vztah v patnácti. Koupila jsem si v polském Těšíně fusion desku Yellow Jackets, kterou mám ráda dodnes. A taky Pata Methenyho Secret Story. Na konzervatoři v Ostravě jsem se pohybovala hodně mezi bubeníky, kde studoval Kamil Slezák, který teď hraje u Broma, nebo Marek Patrman, ten prý má v Holandsku jazzový klub. Byli tam Radek Tomášek, pár let předtím Jirka Slavíček, ale i klavírista a skladatel Pavel Wlosok, který teď učí v Severní Karolíně. Hodně mě naučil profesor hudební historie Miloš Navrátil. V druháku jsme jely s kamarádkou Dorotou Barovou do Prahy na Electric Band Chicka Corey do Edenu. Jely jsme v noci vlakem a tehdy jsem se seznámila s kontrabasistou Petrem Dvorským, kterým nám poskytnul azyl. Když jsme se vrátily, vyptával se mě pan profesor Navrátil, jaké to bylo. A víš proč si to pamatuji? Protože nepovažoval jazz za něco méněcenného, i když mu asi tolik nerozuměl. A to nebylo běžné.

Když se bavíme o jazzové edukaci, našla jsi konečně v Americe to, co jsi hledala? Škola v Amherstu, kde jsme s Patrikem studovali, není tak známá a velká jako třeba Berklee. Skladatel, saxofonista a hráč na spoustu dalších dechů Yusef Lateef se sám po čase rozhodl, že bude učit teorii ve třídě pro „music minors“, kde je třeba tři sta studentů, které to příliš nezajímá. Jenže on je zaujme. Přednáší o jazzu, ale tenhle název pro něj stále neztratil pejorativní nádech, takže tomu říká autophysiopsychic music. Vlastně i naše oddělení neslo název Jazz & African-American Music Studies. Nás učil Jeff Holmes a Adam Kolker, výborný newyorský saxofonista. Když jsme je slyšeli hrát, říkali jsme si: Super, jsme tady dobře! Ale pak se odkryla spousta neduhů, jak to ostatně tak bývá – Jeff, přestože byl skvělý muzikant a aranžér, se ukázal jako absolutní cholerik a špatný učitel. Pro nás bylo studijně nejdůležitější, že jsme si toho mohli hodně vyzkoušet a psát pro různá obsazení − Masters Degree tam lze získat za dva roky, ale musíš toho stihnout neuvěřitelné množství. Taky jsme se setkávali s různými hudebními osobnostmi, které přijížděly k nám do školy. Napsat šest skladeb pro bigband, další skladby pro vokální ansámbl, pak skladbu pro „studio orchestra“, což je big band, dřeva a smyčce, tedy symfonický orchestr s bigbandem dohromady... k tomu různé „práce“ a analýzy, studovali jsme strašně moc klasiky, což nám vadilo. Zkolabovala jsem z toho a musela jsem tam zůstat o rok déle, ale mohla jsem studovat kompozici se Salvatorem Macchiou, což bylo hodně přínosné. Akorát mi vadilo, že tam nebyla žádná pořádná konkurence.

Zajímavé je, že když jste se vrátili, byli jste plni pravého amerického nadšení, přes všechna ta mínus. A proč jste nešli studovat třeba na Berklee College do Bostonu? Neměli jsme peníze. Tohle byla státní škola, dostali jsme stipendium a pozici asistentů. Navíc šlo o studium magisterské, což Berklee nemá. Učila jsem tam základy jazzového piana, vedla studentskou kapelu, dělali jsme administrativní práce. Jeden člověk by tam s takovým platem asi nevyšel, ale když jsme byli dva, tak jsme mohli vést velmi skromný život. Jeden plat šel na nájem a z druhého jsme žili a naučili jsme se brutálně šetřit. Za první rok jsme si zašli asi dvakrát do restaurace. Ale další roky jsme už víc hráli, já i hodně soukromě učila, takže to bylo mnohem lepší.

V každém případě máte vysokoškolský titul a připravujete teď s Patrikem jazzový obor na JAMU v Brně. S Patrikem jsme sestavovali osnovy, já tedy podstatně menší část, dělal si výzkum osnov na amerických univerzitách, oslovil různá americká vydavatelství a buduje knihovnu. Náš návrh je teď na ministerstvu školství a doufáme, že na podzim se otevře první ročník, do kterého můžeme přijmout pět lidí. Zájem je velký, a to i mezi profesionálně hrajícími muzikanty.

Už jsem říkala, že když jste se vrátili z Ameriky, působili jste ve zdejším rezignovaném prostředí kontrastně pozitivně. Drží vás to pořád? Asi

Beata Hlavenková Beata Hlavenková
ano. To je především Patrikův vklad. Já jsem spíš pesimista a negativista, čtrnáct dní je všechno super a čtrnáct dní mám depresi. Zatímco Patrik věří, že to, o čem sníš, se ti podaří. Chodili jsme spolu od šestnácti a snili jsme o tom, že budeme hrát profesionálně muziku. A já jsem říkala: Nemám vůbec šanci! Jsem holka a neumím hrát! A on: Musíš na sobě makat! Až v devatenácti jsem začala hrát jazz a dostali jsme se na Ježkovu konzervatoř. A on říkal: Tak za dva roky zavoláme místním jazzovým profíkům a zahrajeme si s nimi. A já znovu: Proč by se mnou měli hrát, když nic neumím? A v Americe taky. Říkám: S takovýma borcema si nikdy nezahraju! A Patrik: Neboj! Za pár let si zahraješ s newyorskýma borcema! A měl vždycky pravdu. Pořád mě pošťuchoval dopředu.

Takže zkušenost z USA ti neustále dodává a bere sebevědomí, čili tě motivuje. Oni si totiž věří a věří i těm druhým. Třeba řeknou: „Ten kluk hraje v těch sólech ještě trochu bláboly, ale něco v něm je, ten bude opravdu dobrý.“ A pamatuji si přesně na kluka, který měl šílený nápřah a strašně chtěl, ale jeho sóla neměla žádnou formu... a za tři roky udělal takový pokrok! Protože ho nikdo neubíjel. Profesor ho třeba seřval, ale konstruktivně! Zatímco tady tě na konzervatoři mohou smést už ve čtrnácti: „Nemáš moc talent, z tebe nikdy muzikant nebude. Ale dobře, vezmeme tě.“ A ty se můžeš snažit, ale dostaneš nejhoršího profesora, o němž se ví, že je nejhorší. Také jsme se tam naučili lidi chválit. Když se mi něco líbí, tak mu to řeknu! Tehdy se to tady opravdu nenosilo, i když se to mění

A zase tě znejistím – co děláš, když tě Američan poklepává po rameni za něco, co víš, že nestálo za nic? To už jsem úplně nesnášela! Na druhou stranu oni to dělají pořád. Což znamená, že vědí, že v tu chvíli nemáš dobrý den, neměla jsi čas cvičit nebo máš tvůrčí krizi, ale že ti fandí celkově. Oni věří, že na to máš. Měla jsem během studia docela velkou krizi. Najednou jsem si řekla, že už nebudu hrát vůbec, že to nemá smysl. A Adam Kolker, který teď natočil desku s Paulem Motianem, mě potkal na chodbě a ptal se mě, proč nehraji. Všechno jsem mu řekla, že už se nemůžu ani slyšet, že to stojí absolutně za houby a že toho nechám. A on říkal: Prosím tě, vždyť ty máš takový dar, vzpamatuj se! Ale takové krize jsou asi třeba, abychom si znovu uvědomili, kde jsme.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.