Avishai Cohen - Hudba čirá, ač globální

Nesporný talent Avishaie Cohena se zjevil před několika lety uprostřed New Yorku a světu jej coby vydavatel a kapelník rychle a nadšeně zprostředkoval Chick Corea. Cohenova hudba je prorostlá liánami různorodých a různonárodních hudebních vlivů, které jí dávají až 'globální' charakter, ale ve svém jádru působí niterně. Uprostřed modů středního východu, kde se na půdě Izraele narodil, latinoamerických rytmů, do nichž se zamiloval v New Yorku, klasiky, kterou studoval na kontrabas i piano, jazzrockových náznaků v baskytaře či klávesách a jazzového přístupu, jenž vše zastřešuje, pracuje třicetiletý Cohen s motivy, rytmem i instrumentálními barvami pěkně prvoplánově, skladatelsky, aniž by z nich postmoderně rozptýleným vědomím činil nějaké intelektuální či turistické puzzle.Nejde mu o nic méně, než o mnohobarevnou a zároveň kultivovanou i odvázanou hudbu v soudržném instrumentáři, s vlastními, či alespoň ne okatě vypůjčenými vnitřnostmi, nesoucí individuální poselství a vonící vůněmi různých částí světa. Píše krásnou hudbu. Má dar pěkně stavěných, samozřejmě rytmizovaných témat, nebojí se tektonických postupů, tak jak mají být, a dává si záležet na jasné práci s formou. Chaos u Cohena nemá místo, jen řízená, téměř vždy rostoucí dynamika improvizovací. Je posedlý hypnotickými účinky rytmu na delší ploše a instrumentačními barvami, které skládá z dechů a různých druhů rytmik. Má rád například kombinaci trombónu a sopránsaxofonu či flétny, lidový charakter souhry oudu s dřevěnou flétnou, kontrast sólové úlohy kontrabasu a doprovodné harmonizace dechů, fusion sound baskytary s příčnou flétnou. Ale jde i do experimentů typu propojení smyčcového kvarteta s jazzrockovou pasáží prostřednictvím wah­wah efektu u baskytary. Jeho autorský slovník je instinktivně jasně identifikovatelný a stále se vyvíjí, přičemž je zatím těžké představit si chvíli, kdy budeme mít Cohena stylově „přečteného“ (jako třeba Methenyho, ale nikdy ne Coreu). Když se vloni ocitl Cohen – skladatel, kontrabasista, baskytarista a pianista již podruhé na první příčce v kritické anketě Down Beatu v kategorii 'Umělec roku – talent hodný zvýšené pozornosti', jakoby tento 'titul' vymysleli přímo pro něj. PASTORIUS, BACH A PALMIERI Vyrůstal ve vesnici Shoeva nedaleko Jeruzaléma a podle svých slov se v dětství nevzdaloval od piana více, než bylo nutné. Piano nakonec studoval i na vysoké škole v St. Louis, kde ale do jeho života vstoupilo znamení, jehož stopy dnes v jeho díle nacházíme jen stopové prvky – hudba legendárního enfant terrible Jaca Pastoria. Avishai, oslněn možnostmi baskytary i Pastoriovou hudbou od ní odvozenou, se dal na basovou víru. Jeho americký pobyt měl ještě jednu přestávku, studium hudební a umělecké akademie v Izraeli a soukromé hodiny tamtéž u Michaela Klinghoffera, který Cohena posunul až k Bachovým cellovým suitám. Od roku 1992 už studoval vyhlášenou New School a Mannes College Of Music v New Yorku, kde se seznámil s Bradem Mehldauem, v jehož triu začal několik večerů v týdnu hrát v klubech, často například i s kytaristou Peterem Bernsteinem. Cohenův hudební záběr v té době už tak dost široký doplnila tehdy ještě jedna pohlcující vášeň – Mehldaův bubeník Jorge Rossy a panamský pianista Danilo Perez ho přivedli k latinoamerické hudbě. Náruživá studia afrokubánské, ale i mexické, brazilské či argentinské hudby (jmenovitě ho nadchl například americký syn portorikánských rodičů – bandleader a pianista Eddie Palmieri) a především nekonečného světa rytmů z těchto oblastí tvoří stěžejní půdorys jeho dnešní tvorby. COREOVA KŘÍDLA Své inspirace počal Cohen záhy kloubit ve vlastní národnostně pestré kapele, a když si její demosnímek poslechl Chick Corea, kterému podobných nahrávek začínajících souborů procházejí rukama stovky, rozhodl se výjimečně zajímavého mladíka pozvat do studia vlastního labelu Stretch Records (český distributor: P&J Music). Svou přízní na Cohena dostatečně upozornil, umožnil mu profesionální podmínky pro tvorbu i nahrávání a Avishai se od té doby cítí jako v ráji, jak sám říká. Jeho debut Adama v roce 1998 opravdu zčeřil vody nadějí, že se objevil někdo nový na nejvyšší úrovni – kontrabasový virtuóz s vynikající technikou prstů, smyčce i perkusivního využití korpusu a ještě zajímavější jazzový autor s kořeny na blízkém východě. Corea, který prožívá v posledních letech jedno ze svých vrcholných období, album spoluprodukoval a těžko říct, kdo komu byl a je větší inspirací. Jeho objev v té době sice hodně koncertoval s Danilo Perezem, ale mezitím se stal zakládajícím pilířem Coreova bandu Origin a později i členem Nového tria Chicka Corey spolu s bubeníkem Jeffem Ballardem. Rok 1999 přinesl Cohenovu druhou desku Devotion, o rok později vyšly Colours a nakonec vloni album Avishai Cohen & The International Vamp Band: Unity. OD ADAMY PO UNITY Na Devotion se vyjevuje schopnost Cohenovy hudby vstřebávat funky, reggae, fusion a další různorodé prvky, aniž by pohltily ony ji. Stále tu dominuje kultivovanost z velké většiny akustického prostředí. Na krásné basové suity z Adamy navazuje dvojdílná Bass Suite #3 (na kontrabas respektive baskytaru s doprovodem dechů a perkusí respektive bicích). Zatímco Adama je projektem prezentujícím novou tvář, z místy odvážných pasáží na Devotion je posluchači zřejmé, že Cohenova múza evidentně vnitřně kvasí, vře a hledá a že je dobré být u toho. Důležitou zásluhu na basistově tvorbě má excelentní družina hudebníků soustředěných kolem něj. Patří mezi ně mladý a velmi ceněný pianista Jason Lindner (jehož však na posledním albu Unity nahradil sám Cohen, zatímco na kontrabas angažoval Yagila Barase!), saxofonista a flétnista Jimmy Green, kytarista a hráč na oud Amos Hoffman, trombónisté Avi Lebovich či Steve Davis a bubeník Jeff Ballard (jehož v International Vamp Bandu nahradil Antonio Sanchez a zcela novým bubeníkem IVB je Eric McPherson). Častým hostem je pak chilská skladatelka a zpěvačka Claudia Acuňa. S pomocí jejich umění Cohen stále rozšiřuje paletu instrumentálních barev, ve formálně propracovaných strukurách, kde je čas na delší sóla, ale i v krátkých, maximálně dvouminutových skladbičkách pro zpestření, které střídají ty dlouhé na všech jeho albech. Zatímco Adamu prozařuje jemně 'vážnohudební' klid, na Colours, ale především na aktuální desce Unity, se Cohen rozhodl čím dál více dobíjet tenata extatických rytmů, zvláště těch latinoamerických. Unity tak působí jako počátek umělcova nového období. Spojuje se tu třeba Kuba s barokem a Cohen buší do piana akcenty, které prostupují celou kapelou. Nehraje ani zdaleka brilantně, ale v klasických i jazzových harmoniích je doma a hlavně kapelnicky výrazně stmeluje soubor, což podporuje fakt, že především má co říci hudbou jako celkem a nikoli jen hudbou jako ornamentem obtočeným kolem virtuózní hry na kontrabas. IVB (The International Vamp Band) funguje jako sextet již od roku 2000 – ke zmíněným Lebovichovi, Barasovi a Sanchezovi přibyli Yosvanny Terry na tenor a altsaxofon a chekeré a Diego Urcola na trubku a křídlovku. Pokud na www.avishaicohen.com najdeme větu, že „Cohenovy lásky: latinské rytmy, sefardské melodie a mody středního východu tu stejně tak vyzývají k tanci, jako si zasluhují soustředěný poslech,“ je to pravda, i když výzva k tanci je zde spíše myšlena jako nevyhnutelný rytmem hypnotizovaný pohyb posluchačovou hlavou. Stejně tak není frází, že by Cohen rád vyslal hudbu Unity do světa jako poselství míru a jednoty, zvláště po eskalaci občanských nepokojů v rodném Izraeli. „Ale nedívejte se na to tak, že hodláme vytlouci kapitál z nebezpečné situace v místech, která pro mne mají naprosto zásadní význam. Při skládání mě inspirují lidé různých národností, s nimiž pracuji, jejich hra i myšlenky, a v tomto případě jsou mír a jednota jedním z mých přání.“ RESUMÉ K Avishai Cohenovi se rozhodně nehodí označení konceptualista, které můžeme bez obav použít pro vystižení specifických přístupů Uriho Cainea nebo Davea Douglase, ale ani škatulka „muzikantského“ stylotvůrce, jehož hudbě rozumějí hlavně kolegové hudebníci. Cohen je, 21. století, postav se na hlavu, skladatelem a jazzovým leaderem pracujícím s tradičními instrumenty velmi hudebním způsobem, a přesto jeho muzika působí jako to nejčerstvější ovoce, právě utržené, ještě orosené, geneticky nevyšlechtěné.