čtvrtek, 8. březen 2018

Avishai Cohen: Basista s rozpolcenou myslí

Napsal(a) 

 , foto Andreas Terlaak foto: Andreas Terlaak

Novým albem 1970 basista Avishai Cohen vzdává hold svým hudebním vzorům od africké a latinskoamerické hudby přes sefardskou tradici až po sofistikovaný soul a pop Stevieho Wondera a dalších legend afroamerické hudby. Co čekat od jeho dubnového vystoupení na JazzFestu Brno?

„Avishai Cohen není jen vynikající kontrabasista, ale umí složit chytlavou skladbu a v poslední době začíná i velmi dobře zpívat,“ řekl umělecký ředitel JazzFestu Brno Vilém Spilka v roce 2015, krátce před brněnským koncertem, na němž izraelský hudebník vystoupil společně s Filharmonií Brno. Cohen, který byl od roku 1996 členem sextetu Chicka Corey, později na sólové dráze dokázal zaujmout v nejrůznějších sestavách. I když i jeho královskou disciplínou ­zůstává klavírní trio, o kterém hovoří i v našem rozhovoru, k silným momentům jeho tvorby patří album Almah s komorním souborem smyčců a dechových nástrojů nebo právě spolupráce s velkými orchestry. Důležitou kapitolou v jeho diskografii jsou však také alba, na kterých sám Cohen nebo jeho hosté zpívají, ať už se na nich více blíží k popu, nebo k blízkovýchodním kořenům.

Zatímco dnes bereme Cohenův zpěv jako dlouhodobě důležitou součást jeho muzikantské integrity (i když na novém albu 1970 hraje důležitější roli než kdykoli předtím), v minulosti basista své fanoušky i kritiky mixem žánrů a přístupů překvapoval. Stalo se tak především v roce 2003 na albu Lyla, které Franz A. Matzner z webu All About Jazz popsal jako kombinaci „latinských zdrojů a elektronických tanečních groovů se samply a texturálními prvky, popovými coververzemi, sólového klavíru a tradičních jazzových postupů“. Recenzent vyzdvihuje Cohenův cit pro melodickou hloubku a vyjádření emocí a vůbec se nepozastavuje nad tím, že vedle sebe stojí popová titulní píseň Lyla a jazzové skladby, v nichž hudebník navazuje na zkušenosti z Coreovy kapely. Naopak John Fordham z The Guardian ještě o šest let později – v souvislosti s dalším zčásti zpívaným albem Aurora – hovoří o Achillově patě, která se pro Cohena skrývá ve zpěvu. Píše (a vrací se přitom opět i k albu Lyla), že „upřímně nevinný zpěv se může někdy jevit jako dobrý nápad“, ale bohužel velmi odhaluje texty. A Cohenovy anglické texty prý mají na umělce jeho kvalit a představivosti velmi nízkou úroveň. U alba Aurora pak situaci podle Fordhama zachraňují doprovodné vokály zpěvačky Karen Malky, kterou basista pro svět objevil podobně jako některé své pianisty (Shai Maestro, Nitai Hershkovits), bubeníka Marka Guilianu nebo loutnistu Amose Hoffmana.

 , foto Andreas Terlaak foto: Andreas Terlaak

Rodí se zpěvák

Cohenova zpívaná alba se pochopitelně dočkala reflexe i v českém tisku. Rozkročení alba Lyla mezi žánry si v HARMONII v roce 2004 všímala Petra Konrádová: „V roli andělů vstupují vokály a opět vypsané dechy, altsaxofonové sólo s coltraneovským drivem to vše jen na chvíli vyveze výš na práh možné extáze, abychom nakonec vyslechli úryvek z izraelské písně. (…) Album vlastně listuje Cohenovými doposud vynalezenými druhy rukopisu. K tomu jsou přiloženy lehké hříčky, vlastní texty a zpěv.“ Autorka svůj článek uzavírá slovy, že Lyla je možná roztříštěnější než předchozí alba, ale zároveň tu podává charismatický Avishai komplexnější zprávu o svém vidění světa, než je u jazzových projektů běžné“. V souvislosti s dalším písňovým albem Sensitive Hours (2008), na kterém se Cohen vrací k židovské hudební tradici, a přitom se nevyhýbá popovým prvkům, použila Ivana Radechovská na stanici Vltava slova jako „šarmantní zpěvák a písničkář“. Že se Cohenova hudba „vzpouzí jazzovým ohrádkám“, konstatuje v souvislosti s albem Aurora v roce 2009 Josef Rauvolf, který jako možné inspirační prvky vedle flamenca či arabské hudby překvapivě zmiňuje i hudbu romskou. Podobně Petr Vizina v Hospodářských novinách vyjmenovává, že Cohen a Karen Malka na albu zpívají „písně v hebrejštině, angličtině, španělštině a ladinu, tedy původním jazyce sefardských Židů žijících ve španělské Kastilii“.

Zatím vrcholem písňové části tvorby Avishaie Cohena je nové album 1970, které jeho autor s  novou skupinou přijede představit 5. dubna do brněnského Bobycentra. Jak říká v následujícím rozhovoru, teprve po natočení tohoto alba o sobě může říct, že je zpěvák. Zároveň si na koncertech má možnost naplno vyzkoušet, jaké to je, hrát na basu, a přitom dobře frázovat jako zpěvák. „Album 1970 bylo od začátku koncipováno jako popová deska. Přesto posluchač nemusí mít nejmenší pochybnosti o tom, že se jedná o desku Avishaie Cohena. Nikoliv jazzového basisty, nýbrž všestranného, citlivého a tvůrčího hudebníka,“ píše ve své recenzi pro ČRo Jazz Jakub Doležal. V zahraničních recenzích pak najdeme zmínky o tom, že Cohen sice není virtuózní zpěvák, ale jeho oduševnělý přístup a přirozeně znějící baryton jsou hodny pozornosti (Matt Collar na AllMusic.com), případně rovnou konstatování, že Cohen zpívá velmi citlivě a pečlivě, a už proto jeho zřejmě dlouho plánovaný počin dopadl výborně (Wolfgang Giese na německy psaném webu Musik an sich…). O tom, jak se Avishai Cohenovi podaří přenést jeho nejpopovější a také údajně nejosobnější desku na koncertní pódium, se budeme moci přesvědčit už brzy v rámci JazzFestu Brno.

 , foto Andreas Terlaak foto: Andreas Terlaak

Vaše nejnovější album se jmenuje 1970, což je rok vašeho narození. Máme však za tím názvem hledat i další významy? Rok 1970 je opravdu především rokem mého narození. Já jsem se prakticky od narození pohyboval v hudebním prostředí a na mém novém albu se odráží spousta vlivů, se kterými jsem byl jako malý v kontaktu. Sedmdesátá léta jsou v hudbě obdobím, které mám stále moc rád. Mluvím především o rytmické populární hudbě a v jejím rámci pak o afroamerických žánrech ze Spojených států. Právě pro tuto oblast populární hudby to byla skutečně velmi úspěšná dekáda. Umělci jako Stevie Wonder, Marvin Gaye nebo Donny Hathaway stále patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům a autorům. Album 1970 je tedy poctou této hudbě a lidem, kteří ji tvořili. A pak je tu ještě jedna zvláštní, možná pro někoho až šokující věc. Já totiž na tom albu zpívám. Je to písňová deska, a právě to je ten nejvýraznější úkrok stranou od mé dosavadní tvorby. Doteď jsem totiž nahrával instrumentální ­alba – nikoli bez výjimky, ale z velké většiny instrumentální. Ale toto je opravdu první deska, na které zpívám od začátku až do konce, ve sto procentech písní, což je pro mne velká změna. Ale potřeboval jsem takový krok udělat. Teď už o sobě mohu říct, že jsem zpěvák. Udělal jsem si tu radost, že jsem natočil písňové album, na kterém se prezentuji i tímto způsobem. Bylo to náročné, byla to pro mne velká výzva, ale podobné výzvy jsou pro mne v životě to nejdůležitější. Kdybych nečelil výzvám, asi bych zemřel. Možná ne fyzicky, ale duchovně bych byl dávno mrtvý. Výzva pro mne není jen natočit desku, ale mít fungující kapelu, hrát ty písně na koncertech, když o ně bude zájem. Celé to album tedy beru jako velkou a dobrodružnou cestu.

Považujete se tedy za zpěváka, ale dál samozřejmě zůstáváte špičkovým kontrabasistou. V čem vidíte největší rozdíl mezi zpěvem a hraním instrumentálních skladeb? Záleží na konkrétním případě, ale nejde ani tak o rozdíl. Mám rád obojí a snažím se zpěv i hru na nástroj vnímat jako jednu činnost. Na druhou stranu to ale tak úplně nejde, protože mezi zpěvem a hraním jsou určité rozdíly. Také je pro mne velmi obtížné hrát a zpívat současně. Není totiž až tak obvyklé zpívat, a přitom se doprovázet na basu. Musím se to tedy sám učit. Jsou to dvě činnosti, které člověk může dělat současně nebo může dělat jen jednu z nich, ale obě se navzájem ovlivňují. A já, abych se cítil být úplným hudebníkem, se musím naučit doprovázet sám sebe při zpěvu. Tedy zpívat, hrát, všechno naráz...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 3/2018 (koupit)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.