pondělí, 15. červen 2009

Andrej Šeban - Jazz ztratil odvahu

Napsal(a) 

Andrej Šeban - Jazz ztratil odvahu, foto Karol Hatala Andrej Šeban - Jazz ztratil odvahufoto: Karol Hatala

Story slovenského kytaristy Andreje Šebana je podobná příběhům jeho slavných kolegů – Deža Ursinyho a Mariána Vargy, se kterými i hrál. Byl oslavovaným hrdinou pódií, sebevědomě stál v záři reflektorů jako jazzman, rocker, či virtuóz fusion. Pak přišel s nezvykle introvertními sólo písničkami, které sám otextoval i zpíval. Dostal se daleko a vytvořil si vlastí hudební svět, ve kterém není místo ani pro náznak podbízivosti. Někteří kolegové ho mají za blázna, jiní cítí respekt vizionáře, ale pravdou zůstává, že jeho tvorba je velice náročná, což platí pro předposlední album Spaceboys (s Antonem Kubasákem) i poslední, sólové dílo Sklony. Když jsem se s ním setkal, právě šel od hlasové pedagožky.

Chystáš novou zpívanou desku? Já chodím na zpěv pět let. V podstatě zpívám na každé desce a budu určitě zpívat víc. Materiálu mám habaděj, mám písničky s texty i instrumentální skladby.

Ursiny měl takovou amplitudu – od „srozumitelné“ hudby Beatmen a Solmen se propracoval k avantgardnímu prog rocku, či něčemu jako fusion, aby se zase poznenáhlu vrátil k písničkám. Myslíš, že by něco takového mohlo čekat i tebe? Já to takhle neřeším. Pro mě vše, co udělám, je součástí mé hudby a spíše jde o to, že když se nějaký čas věnuji jednomu typu muziky, logicky mě začne lákat něco jiného. Ale na hudbu nehledím v kategoriích, že ji někdo přijímá více či méně.

Takže neřešíš přijetí tvé hudby? Ale ano, záleží mi na tom, hlavně proto, že počítám s posluchačem. V prvé řadě jsem posluchačem já sám.

Řídíš se radami okolí v procesu zrodu tvé hudby? Já jsem pochybující člověk, a taky jsem občas dával poslouchat věci lidem předtím, než vyšly, abych si ověřil, že fungují tak, jak si myslím já. Ale teď už se spoléhám sám na sebe.

Byl jsi zvyklý dělat se silnými osobnostmi, ať už jako sideman, nebo ve svých vlastních projektech – Richard Müller, Jaro Filip, Dežo Ursiny, Oskar Rózsa, Marcel Buntaj, Anton Kubasák. Teď jsi sám za sebe, nechybí ti zrcadlo? Učím se vyřešit si to sám. Když mám zrcadlo, je to na jedné straně fajn, ale taky dochází k situacím, kdy chci směřovat jiným směrem, a pak vznikají kompromisní situace, které ne vždycky umím dobře řešit. Tak jsem si řekl, že tím zrcadlem budu já sám. Pak se samozřejmě střetávám s reakcemi, že jsem odtržen od reality, ale to říkají lidi, o kterých si myslím, že jsou sami od reality vzdáleni. Když mi někdo řekne, že moji hudbu moc lidí nepřijme, ptám se – to je rozhodující kritérium? To jsme se už všichni zbláznili z této konzumní společnosti a hodnotíme věci na základě ratingů?

Ale i velcí hudebníci, nepochybně géniové, byli rádi, když neměli tisíc posluchačů, ale desetitisíce. Fetiš úspěchu a poklepávaní po ramenou je účinný, i mně se líbí, když mě chválí a tleskají mi. Ale to ještě neznamená, že je to jediná referenční hodnota.

Zkusme se na to podívat obráceně − ty sám jsi takzvaně kultovní umělec. Kdybys nahrál album opilý a v úplné tmě třískal do klavíru, vždycky by se našlo dost lidí, kteří by to ocenili a řekli, jakou zajímavou desku jsi udělal. Snobové nejsou moc kvalitní zrcadlo. V pořádku, ale je potřeba říci, že i když budu opilý a budu třískat do klavíru, nikdy to nebude jakkoliv, to já už nedokážu. To je ten veliký rozdíl. Když proběhne po klávesách kočka a já, vždycky to bude rozdíl. Když vylije barvu na plátno malé dítě a Jackson Pollock, je to taky rozdíl. Jde o výsledek jakési cesty, ne nekontrolovaného psychofyzického rozmaru.

Líbila se mi tvá myšlenka, že hudební vzdělání je jako něco, co můžeme zavřít do skříně a když cítíme potřebu, tak to vybereme. Je vzdělání vůbec podmínka umělecké tvorby? Když myslíš vzděláním získávaní relevantních informací, tak je zásadní. Je to vždycky věc individuálních schopností. Někdo potřebuje vzdělání více, někdo méně, ale dříve či později lidé dospějí k tomu, že je to věc, která se dá využít, ale samotná tvorba začíná tehdy, když stojíš před prázdnou bílou stěnou nebo před tichem, a je jenom na tobě, co s tím prostorem uděláš. Pak ti pomůže hlavně představivost, talent a odvaha.

Ale taky pracovitost, ne? To se nedá ošidit. Všichni velcí říkají, že inspirace neexistuje. Existuje jenom každodenní tvrdá práce. Jenom ta může přinést výsledky. Žádná lidská činnost se bez ní nedá dělat.

Co je momentálně tvá tvrdá práce? Už asi nepotřebuješ cvičit stupnice a intervaly a možná, že nepotřebuješ vůbec cvičit na kytaře. Když chce člověk vylézt na pódium a hrát, musí cvičit neustále. Jinak hraješ stupnici po třiceti letech cvičení a jinak, když se s ní seznamuješ. A po letech si uvědomuješ jiné souvislosti těch stupnic a intervalů. Další věc je práce s materiálem, tvoje emoční naladění, jak žiješ a jak se to vše promítá do hudby. Četl jsem rozhovor s Billym Cobhamem, kde říkal, že se věnuje rytmu 24 hodin denně, protože i když necvičí, tak na něj myslí a má ho v hlavě. I když něco děláš léta, je před tebou stále nekonečný prostor. Je to reálná práce s absolutnem.

I když děláš muziku na plný úvazek, jsou džoby, které se dělají hlavně pro peníze. Reklama a tak dále. Ty jsi takové „chlebovky“ úplně zrušil, pokud se nemýlím. Nejsi frustrován, že příjmy poklesly? Já si nestěžuji. Nedá se říci, že bych ekonomicky strádal, i když dělám jenom dvě věci – komerčněji orientovanou hudbu s Martinem Kramplem a moji vlastní tvorbu. Když přijde nějaká zajímavá nabídka, tak ji využiji. Vždycky jsem dělal širokorozchodně.

Minulý rok jste odehráli několik koncertů s bubeníkem Martinem Valihorou a italským basistou Danielem Camardou. To byl takový váš velký návrat k fusion, ne? Já bych to velkým návratem nenazýval. Valihora mě oslovil, řekl, že má zajímavého člověka, tak jsem do toho šel. Zahráli jsme šest koncertů, tím jsme spolupráci i uzavřeli, a já jsem si uvědomil, že takové projekty mě zajímají jedině tehdy, když mají dlouhodobou perspektivu, s důkladnou přípravou a dlouhodobější existencí, jinak pro mě nemají význam.

Členové jedné tvé krátkodobé kapely mluví div ne o teroru na zkouškách, bubeník i basista museli umět hrát všechny skladby na piano a podobně. Jo, vím, o čem mluvíš. Začal jsem hrát s mladšími muzikanty. Zahráli jsme čtyři koncerty a já zjistil, že ta propast mezi námi je obrovská a já s ní moc neuměl nakládat. Byly dvě možnosti: buď se přizpůsobím jejich vkusu a možnostem, což by mi dolámalo hřbet, nebo je budu táhnout do svého světa, což nezvládli. Měl jsem obrovské očekávaní a oni si to představovali jinak.

Jací jsou mladí muzikanti? Mají obrovské možnosti, ale mám pocit, že právě u nás se to nějak moc neprojevuje. Čest výjimkám.

A co Rado Tariška, Ondrej Krajňák a tahle jazzová parta? Jazzmani to mají těžké, protože člověk si je rád vyslechne, ale zjistí, že „chlapci jsou světelné roky pozadu.“ Místní jazz je odvar. Mimo to podle mě jazz dávno ztratil odvahu. Byl jsem na Daveu Hollandovi, pět minut jsem poslouchal a šel jsem domů. Oni hrají bohovsky , ale mě už to nevzrušuje.

Jaká hudba neztratila odvahu? To je veliká otázka. Odvaha se ztrácí, protože s odvahou klesá možnost masového přijetí. I jazzmani se bojí udělat krok stranou, aby si nemysleli, že se zbláznili. Miles Davis se na přelomu 60. a 70. let postavil s freejazzovou partou na pódium „evropského Woodstoku“ Isle of Wight a za denního světla na lidi spustil čtyřicetiminutovou pecku. Byl to vabank, ale zabral. Dnes všichni křičí, že „chtějí slyšet něco nového“. A když to nové přijde, tak se leknou. Chtějí slyšet takové nové, jaké už znají.

Nezbývá než „mírný pokrok v mezích zákona“. No, to je současný jazz. Když muzikant řekne, že hraje moderní jazz, je to zpravidla něco, co hrál Coltrane v 60. letech. Ale umělci jsou povinni dělat současné umění, ne recyklovat.

Ale dnes je všechno jinak. Představuji si, že třeba v časech impresionizmu byl svět jedno vzdušné, světlé a vzrušující místo, které je potřeba zaplnit krásnými obrázky a hudbou. Dnes máme spíše pocit jako ze hry doom – vidíme před sebou naši vlastní ruku se zbraní a hledáme místo, kde nás nesežerou. Co s tím? Ano, prostor je potřeba rozšířit a znovuobjevit. I proto se zabývám problematikou mikroladění, které staví na jiné organizací tónového materiálu a harmonie. No a otázka rytmu – i v rytmické oblasti je možno atomizovat. Takový návrat na začátek, kdy lidé neřešili, jestli hrají na tři nebo čtyři. Myslím, že na poslední desce Sklony se mi podařilo uvolnit rytmus. I když si toho málokdo všiml.

Otevíraní nových vesmírů je dosti nebezpečné. Ano, dodekafonie se neosvědčila. To slyším ze všech stran. Ale americké horory nebo sci-fi filmy by dnes bez dodekafonie, serialismu a aleatoriky nemohly existovat. Celá vážná hudba 20. století po Schönbergovi zaujímá postoj k dodekafonii a serialismu zvlášť. Na emancipování všech tónů přece není nic zlého. A pak byly výhrady, že je to umělý zásah. Ale durová stupnice je přece taky umělý zásah, vždyť v přírodě se nenachází, a co potom temperované ladění?

A co čtvrttónová hudba, to nebyl neúspěšný koncept? Vůbec ne. Etnická hudba stojí a padá na čtvrttónech a lidi to rádi poslouchají. Čtvrttóny tady byly a budou. I v jazzu. Vždyť kontrabas, nebo bezpražcová basa či dechy je běžně využívají. Veselá počítačová muzika je vždycky naladěná – a nedá se poslouchat.

Asi před dvěma léty jsme se bavili a ty jsi říkal, že nemáš rád loopy, protože jsou proti přírodě. Pořád si to myslíš? Loop je jenom smyčka a záleží na tom, čím se naplní. Ale fakt je, že předtím, než se objevila rytmicky kvantizovaná, „dorovnaná“ hudba, byli muzikanti otevřenější. Pak přišel pocit, že je potřeba hrát strojově. Ale k tomu se propracuje málokdo a když se to i podaří, často přichází pocit vyprázdněnosti. A nudy.

Takže je potřeba hrát nepřesně, aby to bylo lidské? Nebavíme se o nepřesnostech, ale o cítění. Každý člověk má jiné cítění rytmu. Hudba je neustálé žonglování.

S Antonem Kubasákem jste říkali, že máte připraveno druhé album Spaceboys, ale nějak z něj sešlo, Stalo se něco mezi vámi? Byli jsme spolu hodně moc času a potřebovali jsme si vydechnout. Materiál máme, a možná se jím začneme přebírat. A mám i hodně svého materiálu. Když to přijde, tak to přijde.

Produkoval jsi první album pozoruhodné formace z Banské Bystrice Sto múch. Jak k tomu došlo? Slyšel jsem demo nahrávku a měl jsem jasno. Šel jsem za nimi, kapelník a skladatel Juraj Haško měl připravenou spoustu písniček a mně se líbily po textové i hudební stránce. Byly takové svěží. Oni se vyhnuli stereotypu nesnesitelné slovenské rozhlasové produkce. Lidé chodí na koncerty, baví se, rozumějí jim.

Někde jsem četl trefné konstatování, že začínáš brát studio jako supernástroj, to je jako když kapelník začne hrát nejen na svém nástroji, ale „na kapele“. Reflektuje tvá hudba i zvukový obraz kolem nás? Žijeme v hlučném světě a všechny ty zvuky nás ovlivňují, ať už chceme, nebo ne.

Neláká tě dělat s nehudebními zvuky? Někteří muzikanti běhají po světě s rekordérem a pak nahrané zvuky používají ve své hudbě. Ne, já jsem muzikant. Mě zajímá to zvukové prostředí přefiltrovat, nechat se jím inspirovat. Třeba rytmy přírody. Polyrytmická struktura deště se dá poslouchat donekonečna.

Zajímá tě folklór. Studuješ ho aktivně, nebo je to takový derivát? Občas prohodím slovo s folkloristou, ale i tak si na fujaru hraji jak uznám za vhodné − i když slyším, že se to dělá jinak. Vítězslav Novák říkal, že Němci mají svůj hudební poklad v Bachovi a my Slováci máme lidovou písničku. Umím dělat i rocky, fusiony a jazzy, ale pro mne je lidová hudba zásadní inspirace.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.