Albert Sanz – piano, Masa Kamaguchi – kontrabas, R. J. Miller – bicí. Vydáno 2008. TT: 50:10. 1CD Fresh Sound Records FSNT 300.
V době mimořádného rozkvětu polské nebo francouzské jazzové scény zůstává ta španělská stále trochu upozaděná. Vinou omezení Francova režimu měla země ostatně dlouho blíž k lidové hudbě nebo flamencovým kytaristům a jediný jazzový hráč na evropské úrovni, slepý klavírista Tete Montoliu, si věhlas získal až v zámoří. Zhruba tehdy přišel na svět i pianista Albert Sanz . Hudební nadání zdědil po rodičích, kvapem vstřebal valencijskou konzervatoř i následná studia na Berklee a ve svých třiceti letech vydal své v pořadí páté album Metamorfosis . Narozdíl od předchozího El Fabulador s početnou dechovou sekcí je pořízeno jen v triu s mladičkým americkým bubeníkem R. J. Millerem a impulzivním japonským kontrabasistou Masa Kamaguchim , který po dekádě na newyorské klubové scéně nedávno přesídlil do Barcelony.
Pianista své spoluhráče rád označuje za komplementární živly: neustávajícím průtokem nápadů a odměřeným střídáním intenzit má sám Sanz zřejmě nejblíže k vodě. Jeho klavírní figury křižují neobvykle volným prostorem a víc než souvislé vypravování je mu bližší harmonická nezávislost na improvizujících spoluhráčích. V něčem má tedy blízko k freejazzovému pojetí Ornetta Colemana, stylem hry je ale zcela jinde. Melodické linky rozevírá jako vějíře a jejich části se snaží roztančit, vyvolat v nich pohyb. Instinktivně navíc často sahá do minulosti a v patřičných místech zaswinguje, nechá skladbou prolétnout barokní vítr nebo ji ozvláštní divokou piruetou z latinské muziky.
Víc než na dvojici vlastních skladeb je to patrné u převzatých standardů, v nichž Sanzova kapela rozdmýchává nové ohně; třeba u MacGregorových Moon Dreams ze 40. let, hraných v aranžmá Gila Evanse pro Davisovu desku Birth of the Cool. Tento nočně laděný motiv nedávno impresionisticky zdokonalil pianista Gil Goldstein, naopak Sanz se soustředí spíš na technickou stránku a bez nádechu melancholie či něhy ji tlačí silou. Vzhledem k duchu kompozice však jistě nešlo o náhodnou volbu, protože improvizační potenciál zcela odpovídá Sanzovu stylu hry. A podobně je tomu i u adaptace Mood Indigo , pro změnu mířící týmž směrem, jaký Ellington kdysi naznačil předepsaným dechům. A to i přesto, že Kamaguchiho sólový part se tu nese v podobném duchu, v jakém na dané téma před čtyřiceti lety přemýšlel Charles Mingus, mimochodem obdivovatel hudby pro změnu mexické.
Sanz své fráze často trhá jako vyzrálý plavec, znovu a znovu se nadechuje a kolem melodií krouží s přesností dravce. Pokaždé mu však jde o podstatu a ryzí jádro každé kompozice, kam mimochodem proniká někdy až asketicky a skrz omezený výsek klaviatury. Hudebním smýšlením chvílemi evokuje pianistu Brada Mehldaua, jehož současnou rytmiku i bývalého bubeníka Jorge Rossyho si ostatně přizval na své další desky. Sanz je však zásadně jiného charakteru a víc než moderní klasika nebo Mehldauovo virtuózní libozvučení mu zřetelně imponuje Thelonious Monk.
Sanzův proměnlivý svět navíc podpírají Millerovy někdy až rockové šermy s rytmem. Nebo půvabná skladba Afiche , kterou s temperamentní lidovou uhrančivostí nazpívala Sanzova slavnější matka, zpěvačka Mamen Garcia . Její andalusky horkokrevný hlas s polibkem léoferréovské tragiky vpadne do intimity tria jako Mériméeho literární Carmen do náruče José Navarra. Samozřejmost jejich hudebního souznění je však dalším důkazem toho, že tradice španělské hudby není Albertu Sanzovi nijak vzdálená. A že deskou Metamorfosis naznačil směr, který se v kontextu současného evropského jazzu rozhodně neztratí.
Body: 4 z 6
