Hostem konference a festivalu vydavatelství Hevhetia v Košicích byl izraelský hudební kritik Adam Baruch. S autorem webu, který obsahuje několik tisíc hudebních recenzí a který denně navštěvují tisíce čtenářů, jsme hovořili jak o jeho osobním přístupu k hudební kritice, tak o roli kritiky v dnešní době.
Na svém webu jste zveřejnil už více než 6000 recenzí, především jazzových alb. Co vás vlastně k psaní recenzí motivuje? To je podobné, jako kdybyste se někoho zeptal, proč píše písně nebo proč komponuje hudbu. Důvodem je vnitřní potřeba sdělovat světu své názory. Navíc dostávám velmi pozitivní reakce, a to jak od samotných hudebníků, tak i od vydavatelů. Mnoho lidí pravidelně sleduje, co nového napíšu. Koupí si desku, kterou recenzuji, nebo jdou na koncert kapely, o které píšu. Je to tedy všestranně prospěšná činnost.
Jak se dostáváte k novým nahrávkám? Z žánrů, které mě zajímají, se ke mně dostane prakticky všechno, co vychází. Mám svůj poštovní box, který je denně plný. Kromě toho si občas nějaké desky i koupím, což není nutnost, ale spíše zvyk. Doma mám už přes čtyřicet tisíc alb. Nejsem ale schopný napsat více než jednu, maximálně dvě recenze za den, a tím pádem si musím vybírat podle určitého algoritmu. Některé kapely mohou na mou recenzi čekat i více než rok.
Když dostáváte tolik nových CD, stíháte všechno poslechnout? Někdy mi stačí prvních deset sekund, abych věděl, že další poslech nemá smysl. To je určitá profesionální dovednost, kterou si člověk vypěstuje. Podle stylu, zvuku a dalších aspektů ihned poznám, zda to má vůbec cenu. Ano, mohu se někdy i mýlit, ale většinou poznám, zda se jedná o velmi dobrou, nebo naopak velmi špatnou desku. To, co považuji za smysluplné, pak poslouchám všechno. Nějakou hudbu poslouchám prakticky pořád, snad jen s výjimkou času, kdy přednáším na univerzitě. Když jsem doma, stále mám puštěnou hudbu, poslouchám i v autě. Každý den tak slyším mezi pěti a patnácti novými alby. Mám samozřejmě určité stylové preference. Například mě jen velmi málo zajímá americká hudba, protože si myslím – a ano, vím, že trochu přeháním –, že v Americe se nic neděje, mluvíme-li o jazzu. Jiné je to s rockem, což je další žánr, který mě zajímá, protože na něm jsem vyrostl. Dále nepíšu o produkci určitých vydavatelství, protože mě příliš nezajímá. Nemusí to být nutně špatná hudba, ale já k ní nemám co říct. Proč bych o ní tedy psal?
Na přednášce v Košicích jste mimo jiné řekl, že ideální je psát zdarma, bez honoráře, protože pak je autor recenzí objektivnější. Ano, v okamžiku, kdy vás za práci někdo platí, je velmi obtížné zůstat objektivní. Já jsem ekonomicky nezávislý, a mohu si tedy dovolit ten luxus, že mohu psát, co si opravdu myslím.
Ale co když se s umělcem osobně znáte? Neomezuje vás to v objektivitě? Ano, s řadou umělců se znám, mimo jiné proto, že sám pořádám festivaly. Některé muzikanty znám od jejich začátků. Ale rozhodně nemám problém ani lidem, které dobře znám, říct, co si o jejich tvorbě myslím. Hudebník sám ve svém srdci cítí, jestli natočil výjimečné, nebo méně dobré album. Snažím se být ve svých textech citlivý, není nutné umělce za špatný výkon ponižovat, protože to ostatně udělá sám život. Protože jsem ale zkušený autor, dokážu spoustu věcí sdělit mezi řádky a nemusím tak veškerou kritiku říkat naplno. Když například ve své recenzi nejsem velmi pozitivní, znamená to, že mám spíše negativní názor. Ale nepíšu explicitně negativně. Je také důležité si uvědomit, že názor žádného kritika není absolutní. To, co je pro mne průměrná deska, může jiný vnímat jako mimořádně silnou nahrávku. Nikoho nechci odradit od poslechu toho, co se mně samotnému nelíbí. Mám ale mnoho reakcí od umělců, kteří mi často říkají: „Nikdo jiný si nevšiml toho, čeho jste si všiml vy.“ A to je velký kompliment, protože to znamená, že jsem jejich hudbu pochopil. Mám i takové reakce, že jsem někoho svou recenzí rozplakal, protože jsem dokázal přesně pojmenovat, co se snažil říct. To je určitá dovednost, ale také dar…
Právě čtete zkrácenou verzi, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 12/19.
