Abdelli: Berber hledající bratrnce a ticho

Díky současné komunikaci bez hranic, v níž se už jen málokteré svinstvo okamžitě neprovalí, můžeme v nejrůznějších částech planety sledovat probouzení stovek dalších kulturních lokalit. Globalizační časy navíc rovněž znovuotevřely ty nejpalčivější etnické problémy v Africe, na Blízkém východě či v Jižní Americe, skryté dosud v oblacích nezájmu. I nástup fenoménu world music pomohl nejeden dávno zarostlý chodníček znovu prošlapat a proniknout tak skrze hudbu do samotného jádra lokálních problémů; protože třeba afričtí muzikanti berou hudbu a možnost uvést ji v Evropě jako důležitý prostředek k podání zprávy o své domovině. O tamních válkách vedených s krutostí, o které jsme si mysleli, že dávno vymizela, o tmářském lpění na staletých tradicích, náboženském fundamentalismu i utlačování původních obyvatel.

Takhle například vyšly najevo problémy severoafrických Berberů, to když o nich do Evropy přijela zpívat hráčka na loutnu guimbri Hasna El Becharia , daleko mladší, a proto o něco ostřejší písničkářka Souad Massi , politicky vyhraněný Takfarinas nebo naposled Abdelli , vybrnkávající na mandolu své pocity nuceného exulanta. Všichni – vyjma Hasny – pocházejí z Kabylie, horské oblasti severovýchodního Alžíru, považované za centrum berberské kultury.

Imazighen – svobodní lidé

Berbeři si tak odpradávna říkají, ačkoliv je Římané nazývali barbary, tedy barbarikos nebo barbaroi . Dnes jich prý na světě žije přes padesát milionů, a přestože tvoří více než 80% populace v Alžíru a Maroku, 60% obyvatel Tuniska a Libye a nezanedbatelné množství Berberů přebývá i v Egyptě, vyjma DNA je nespojuje téměř nic. Natolik se přizpůsobili arabskému způsobu života a smísili se s četnými severoafrickými národy. Všeobecně se má za to, že jsou prvními obyvateli Severní Afriky. Dorazili sem v mnoha migračních vlnách už někdy 5000 let př.n.l z Blízkého Východu, subsaharské Afriky, jižní Evropy a západní Asie a jejich původ je i přes nesčetné archeologické nálezy zahalen v temnotách. Berberská říše Numibie založená králem Masinissou proslula vysokou kulturností a vlastním jazykem. Říše se rozprostírala po celém severoafrickém pobřeží a končila až někde u hranic Egypta, takže se jednalo o dost strategické území a Berbeři se bez přestání museli bránit nájezdům Kartaginců, Římanů, germánských Vandalů, aby nakonec v 7. století nadobro podlehli převaze Arabů a islamizaci.

Každý jazyk je nositelem kultury národa, který jím hovoří,“ říká profesor Nigel Vincent. „A když zemře poslední člověk ovládající danou řeč, národ ztratí svou kulturní paměť .“ Což bohudík Berbery ještě nepotkalo a přestože berberština představuje pro lingvisty tuze těžký oříšek – obsahuje přes tři sta dialektů – a je považována za archaický jazyk, zůstává spolu s dávnou kulturou jediným spolehlivým vodítkem k vymezení berberského etnika. Se zánikem jazyka se nenávratně ztrácí i možnost udržovat tradiční zvyky a lidové slovesnosti při životě, vždyť rozvoj psaného jazyka Arabové utnuli hned zpočátku a nádherné berberské příběhy a mýty přežily jen díky ústnímu podání. V posledních letech zájem o berberštinu stoupá, vlády Tuniska, Maroka a Alžíru postupně ustoupily ze své nepřístupnosti a tento údajně nesrozumitelný jazyk (v mluvené formě amazight, v psané tifinagh nebo tamazight ) zažívá na některých typech škol svou renesanci. Dosud nemyslitelné berberské verze se dočkal Korán a povolena byla i berberská jména. Alžírská státní televize dokonce vyčlenila jeden kanál pro vysílání v berberštině. Oficiálního pardonu se dostalo také berbersky zpívané hudbě, i když ve značně relativní formě: většina mezinárodně proslavených umělců žije pro jistotu v exilu. Na řádění alžírských islámských fundamentalistů, pevně rozhodnutých zbavit zemi všech nearabských národností a vůbec lidí odmítajících řídit se dogmatickými islámskými pravidly, žádná vláda totiž ještě lék nenašla. Natož na odstraňování nepohodlných zpěváků, neoficiálních mluvčích Berberů. Když podle fundamentalistů písničkářský politický radikalismus a nacionální smýšlení milovaného Matouba Lounése přesáhly únosné meze, bez milosti ho v roce 1998 v kabylských horách zavraždili.

Na starodávnou berberskou tradiční hudbu v Kabylii proto narazíte a nepochybně se jedná o nesmírně cenné zřídlo, nicméně za její moderní podobou otevřeně reflektující utlačování Berberů si stejně jako za oranským raiem musíte zajet do Paříže. A bohužel není důvod předpokládat, že by se to brzy změnilo.

Kytara s rybími strunami

Tragickému osudu Matouba Lounése se dnes pětačtyřicetiletý zpěvák a hráč na mandolu, kabylský rodák Abdelli , vyhnul jen díky prozíravé emigraci do Belgie. „Nedivte se, “ řekl mi při našem setkání na festivalu v belgickém Dranouteru, „mé písně mají sice básnickou formu, převážně milostnou, ale politickým tématům se prostě ubránit nedokážu. Věřte mi, islámský fundamentalismus je neštěstí.“

Doma ho přitom čekala slibná kariéra. Už v devatenácti vystoupil v pořadu Radia Kabyle Singers of Tomorrow, vyjel na turné po Maroku, podílel se na ojedinělém festivalu berberských básníků, stále častěji s úspěchy koncertoval, obdržel dokonce cenu čtenářů za písničku Adarghal a v devadesátém roce vyrazil do Evropy. Aby tu zůstal napořád. Přispělo k tomu i setkání a přátelství s belgickým producentem Thierrym van Royem , který fascinován berberskou hudbou ve snaze přijít jí na kloub dokonce dva roky strávil archivním studiem na Alžírské univerzitě. Mezitím s Abdellim projeli Dánsko, Holandsko, Francii, aby se jim podařilo zúčastnit se proslulého víkendového jamsession ve studiu Real World Petera Gabriela. Nejenže se tu potkali s maďarskou zpěvačkou Mátou Sebestyén a kanadskou harfenicí Loreenou McKennit, ale obdrželi i pozvánku k účinkování na festivalu WOMAD a následnou nabídku k natočení debutového alba New Moon .

Vyzkoušeli si na něm – v o hodně uhlazenější formě než později – svou tak trochu experimentátorskou vizi vycházející z kosmopolitního, co do konkrétnosti spíš vnitřně tušeného než jakkoliv potvrzeného původu Berberů. Tradiční kabylská hudba a Abdelliho novodobé písničkářství se tu promísily s vlivy Arábie, španělské Andalusie, Severní a Jižní Ameriky. A Abdelliho mandola s arabskou flétnou ney, zrytmizované darboukou a bendirem, nenásilně spočinou v novém, univerzálním duchovním rozměru, dotvářeném pětistrunnou peruánskou mandolínou charango a cajonem, flamenkovou perkusivní bednou.

Album New Moon , považované za první průlom berberské hudby na mezinárodní scénu, přijala veřejnost s uznáním. Abdelli mezitím s úspěchem obrážel jeden významný festival za druhým. V Aténách natáčel s Rossem Dalym a egyptským bubeníkem Hossamem Ramzym, v Londýně a Portugalsku hostoval v řadách výtečné pařížské kapely složené z potomků severoafrických exulantů Orchestre National de Barbes, natož aby odolal pokušení střihnout si naživo s Peterem Gabrielem jeho slavnou skladbu In Your Eyes.

Hrajete na mandolu, znějící občas jako arabská loutna oud. Tu nepoužíváte? Ne, nikdy jsem to nezkoušel a vlastně jsem k tomu ani neměl důvod. Mandola je pro kabylskou hudbu typická, jedná se o původní severoafrický nástroj, zatímco oud pochází odkudsi z Orientu.

Lze to brát i tak, že oud souvisí s arabským světem? Určitě v tom nehledejte politické důvody, spíše ekonomické. Pocházím z chudé vesnice a svou první kytaru jsem si musel vlastnoručně vyrobit z barelu po oleji, která měla dokonce struny z rybích kůží. Když mě pak viděl jeden z místních významných hráčů na mandolu, slitoval se nade mnou a jednu mi věnoval.

Jak hodně se berberská hudba z Kabylie liší od zbytku Alžíru? Souad Massi tvrdí, že skoro ve všem. V tom má pravdu, ale ty rozdíly Evropané bez znalosti prostředí nejsou schopni postřehnout. Berte to tak, že v mnoha krajích uslyšíte zdánlivě stejně znějící hudbu, ale po soustředěnějším poslechu i vy začnete vnímat jisté rozdíly, dejme tomu mezi hudebníky z Kabylie a Tuaregy ze Sahary, přestože i oni patří mezi Berbery.

Berberská říše Numibie patřila v historii mezi nejrozlehlejší. Chcete ve své tvorbě pokrýt všechny styly berberské hudby? Věřte mi, to by ani nešlo, i když to tak skrze hostující muzikanty někdy působí. Snažím se hrát především berberskou hudbu. Často z toho pak neplánovaně vyplyne zvláštní směs. Prostě hudba, která si mě našla.

Takhle tedy vzniklo album Among Brothers? Tak jednoduché to zas nebylo, hodně jsme se při natáčení nacestovali.

Slyšel jsem. Prý jste se snažili natáhnout hranice Berberské říše až k Ázerbájdžánu? Mám tamní hudbu velmi rád. Jedná se o fascinující křižovatku, na níž se setkávali lidé cestující ze severní Afriky směrem na Východ. A nezapomínejte na vliv tureckého sultána. Tohle všechno dělá z Ázerbájdžánu unikátní hudební zemi. Víte, že koncertní místnosti v historickém centru Baku mají až osm metrů vysoké stropy?

Ticho přerušované mečením koz

Natáčení alba Among Brothers , které nakonec vyšlo vloni, vzalo Abdellimu s Royem tři roky života. Rozhodli se oslovit hudebníky z Kapverdských ostrovů, bubeníky skupiny Farafina z africké Burkiny Faso a tradiční hráče z Ázerbájdžánu. Nechtěli se přitom spolehnout na exilové muzikanty. Soustředili se spíš na příležitost zachytit je v jejich každodenním domácím prostředí. Aniž ti by přitom tušili, co z toho vzejde.

Čí to byl nápad? „Můj“, přiznal se dosud bez komentářů překládající nenápadný chlapík, doprovázející předtím na koncertě Abdelliho na klávesy. A tak jsme se seznámili i s Thierrym Van Royem . „Šlo nám o co nejčistší promísení jednotlivých kultur. Netoužili jsme však po fúzi. Kam jsme s mobilním studiem přijeli, tam jsme místním hráčům pouštěli pouze Abdelliho hlas s doprovodem darbouky. Záleželo pak na nich, jak ho doprovodí. V Bruselu jsme přes počítačový procesor všechno smíchali a výsledek znáte.“

Zní velmi celistvě a přirozeně, jako by se všemi těmi místy táhla neviditelná arabsko-berberská niť. Děkuji. Myslím si, že to bude i tím, že ti muzikanti o sobě navzájem nic nevěděli. Neznali se. Všechno to vyrůstalo uměle, nechtěl jsem, aby se mohli navzájem ovlivňovat a inspirovat. Toužil jsem nalézt nějaké dávné souvislosti.

Roy s Abdellim se ale nespolehli pouze na muzikanty. Royovu umělou skládanku podkreslují i přírodní ambientní zvuky, jež s mánií lovce lapal prakticky kdekoliv: na belgickém hradě Voorde, v ázerbájdžánském Qoustanu, místu s dochovanými prehistorickými památkami, nebo na královském dvoře v Burkina Faso. Kupodivu nejvíc peripetií si umanutý Roy s Abdellim zažili při hledání ticha uprostřed kanadského borového lesa: mouchám a letadlům prostě nic nevysvětlíte, a také kozám. „Když si dáte tu práci, zaslechnete jejich mečení ve skladbě Svar,“ řekl Roy tónem, jako by se omlouval.

překlad rozhovoru: Michal Černý

Sdílet článek: