4 elements – Jazzová východiska nové generace

Čím se vaše kapela může odlišit od běžného průměru klubových jamsessions?

Juraj Griglák: Kapela systematicky cvičí před koncertem, to je důležité (smích).

Vilém Spilka : Jsme stylově otevření, nikam se nezařazujeme. Řekli jsme si, že budeme hrát tvořivým přístupem mix věcí, které nás baví. Je to trochu takový jamband.

JG: Předěláváme některé standardy a hrajeme v nich úplně jiný groove, jde z toho jiné světlo. Někdy taky i tma.

VS: Když někdo přijde s něčím novým do aranžmá, je třeba to přijmout konstruktivně, případně s konstruktivní kritikou. Nikdo nikoho nebude pronásledovat, že hraje nestylově. Snahou je, aby to nebyla kapela čtyř sobců, kteří chtějí ukázat, jak umí hrát.

Jak tedy vaše úpravy vznikají?

VS: Aranže vznikají na zkoušce. Máme o tom konkrétnější představu v hlavě a přetváříme to všichni dohromady. Všichni od sebe navzájem čekáme, že do toho každý přispěje tím svým.

Do jaké míry interpretujete, do jaké míry tvoříte své?

VS: Naučili jsme se nějaké vyjadřovací prostředky, a těmi se v současnosti vyjadřujeme. Každý hraje podle své osobnosti, snažíme se ze sebe vydat svoje emoce a je jedno, v jakém kontextu.

JG: Můj hudební jazyk je šílený guláš, ale to vůbec nevadí, protože se domluvím.

Tomáš Veselý: Je úžasné, že můžeme hrát lidem a sami sobě a neřešíme, jestli to bude bebop nebo něco jiného. Nikdo z nás nemá striktně zájem o to, abychom hráli stylově.

Kamil Slezák: Je důležité, jak se to uchopí a předá lidem. Ve filharmonii hrajeme třeba 5. Mahlerovu symfonii, a ta se za pět let bude hrát úplně jinak, vyjde z toho jiná hudba.

JG: Jazz poskytuje více tvůrčí práce než klasika, protože tam jsou dané noty. Je možné pracovat s výrazem, s barvou nebo emocemi, ale v jazzu se dá skutečně tvořit. Člověk může pracovat s tóny, s harmoniemi nebo melodiemi.

4 elements - Jazzová východiska nové generace

Co vaše vlastní tvorba? Uvědomujete si, že podobné, třeba pražské skupiny staví mnoho právě na tom, že hrají vlastní skladby?

VS: To si uvědomujeme, ale nestavíme se s nimi do přímé konfrontace. Vůle k tomu je, je to otázka času. Hlavně je potřeba se ještě sehrát. Navíc třeba Juraj má svoji kapelu, kde své věci hraje.

Věnujete se poslechu domácí scény? Je v Čechách, na Moravě a na Slovensku někdo, kdo vás inspiruje?

TV: Krajniak, Kováč, Šrámek, Gabo (Jonáš), Honzák.

JG: Posloucháme hlavně to nejlepší, co vzniklo na této planetě, a z toho se učíme. Prostě není čas se zaobírat domácí scénou. Máme sice jakýsi přehled, ale já osobně se tím vůbec nezaobírám.

TV: Osobně si vážím toho, co právě dělá Jaromír Honzák. Snaží se hledat novou cestu, kterou nachází v kompozicích i v soundu kapely. Jde dál než jeho vrstevníci, snaží se spojovat styly, včetně world music etc.

VS: Jeho kapela jde taky trošku po jiných rytmech než ostatní.

Co nejvíce chybí české jazzové scéně?

KS: Asi více publika a taky si sami živíme komplex z toho, že nejsme Amerika. Někteří se prostě jenom snaží kopírovat americké vzory, zatímco v Americe se jazz mísí jak s klasickou hudbou, s world music, tak s ostatnímy žánry. Vesměs málo lidí u nás hledá nějaký jiný proud. My se sice snažíme vycházet z gruntu amerického jazzu, ale chceme taky hrát po svém. Myslím si, že je to naše jediná možnost. „Jako černoši“ hrát nikdy nebudeme. Chceme se od nich jenom učit, ale pak to hrát stejně po svém, jak to umíme.

TV: Někoho to ale baví hrát ameriku a dělá to dobře. Část publika to taky bere. Když aspoň všechny ostatní kapely budou hrát „jako černoši“, bude to taky super (smích).

KS: To ale právě nemůžou. Pro mě je jazz svobodným vyjádřením sama sebe a od černochů se učím tomu, jak se vyjadřovat. Chci se naučit abecedu, ale nechci kopírovat věty, chci hrát sám za sebe.

Je možné se živit jazzem mimo taková centra, jako je Praha?

VS: Je možné se přiživovat, ale živit těžko.

JG: Neznám nikoho, kdo se živí čistě jazzem.

Fungujete ale skoro všichni jako profesionální muzikanti, kdo tedy co dělá?

VS: Kamil Slezák a Juraj Griglák mají úvazky ve filharmonii v Olomouci a v Bratislavě.

KS: Filharmonie je má hlavní obživa a jazz je spíše hobby. Hraju dost nepravidelně, někdy je to pětkrát měsíčně, někdy ani jednou. Nemusím brát ale kšefty, protože mám hlavní zaměstnání právě ve filharmonii. Pokud jedu hrát s kapelou, tak jenom to, co mě baví, tedy více méně jenom jazz.

Má smysl hrát ještě dnes jazzovou hudbu? Co můžete vaší muzikou nabízet? Nejde jenom o váš subjektivní zážitek na pódiu, který možná publikum příliš nemusí zajímat?

JG: Jazz je široký pojem. Nevím, zda se dá nazvat naše produkce jazzem?

VS: Řekl bych, že je to obecně moderní otevřená hudba, nechceme to moc škatulkovat.

JG: Pod pojmem moderní jazz nerozumím ani tak čtyřicátá nebo padesátá léta, kdy to všechno vzniklo. Spíš je to pro mě víc svobodná hudba. Improvizace a svoboda, to si pod tím představuji. Pokud nemá smysl hrát jazz, má tedy smysl hrát Beethovena, Mozarta? Když má hudba dobrý kód, vždycky přinese něco smysluplného.

TV: Navíc nikdy nemůžeš chtít po různých muzikantech, kteří mají různý talent, aby hráli všichni stejnou muziku. Má smysl hrát i starý jazz, jako to dělá třeba Naj Ponk. Když to dělá dobře a baví to lidi, tak proč ne? Byl by to absurdní požadavek, aby všechny kapely byly tvůrčí a všechny šly někam dál. Navíc si myslím, že i ty progresivní jazzmany někdy baví zajít někam na mainstream.

VS: Když máš aspoň více lidí v publiku, než kolik je hráčů na pódiu, tak to má smysl (smích).

Vydělujete se nějak vůči těm, kteří hrají postaru?

VS: My se nijak nevydělujeme, to je právě zásadní věc. Za druhé, i když si poslechneš tyhle lidi, jak hrají mainstream, stejně zjistíš, že jsou ovlivněni vším tím, co stojí mezi nimi a jejich vzory. Nikdo nehraje úplně přesně jako Bill Evans nebo Wynton Kelly. Myslím, že v jejich hře je do jisté míry obsažená celá jazzová historie.

4 elements - Jazzová východiska nové generace

Kam byste v ideálním případě směřovali svou hudbu?

TV: V téhle kapele je to otázka průniku čtyř lidí, nikdo neví, jestli bude band úspěšně pokračovat.

VS: Výhoda kapely je otevřenost jednotlivých hráčů směrem k tomu, co ostatní přinášejí, že jsou ochotni hrát třeba i věci, které nejsou na sto procent jejich krevní skupina. Všichni se podílejí na tom, jak se kapela bude prezentovat. Za sebe bych rád v tomhle pokračoval a víc aranžoval a měl na to ještě více času. Taky bych se nebránil vlastní tvorbě.

KS: Asi bych zkoušel hledal vlivy z world music.

JG: Baví mě rajcovní groovy s promyšlenými širokými harmoniemi a akordy. Prostě jazzová harmonie a funkové groovy.

TV: V tomhle uskupení bych rád využil maximálně potenciálu všech zúčastněných, jedině tak to má smysl. Je potřeba každému nechat prostor.

Kde se vidíte za pět let v nejlepším i nejhorším smyslu slova?

JG: V tom nejhorším budeme takto pokračovat dál. Budeme hrát pouze pětkrát do roka a nebude mnoho času na zkoušky. V tom nejlepším – snad bychom mohli vystoupit na různých festivalech před širší veřejností.

TV: V nejhorším nebudeme hrát. V nejlepším to, jakou děláme hudbu, uslyší co nejvíce lidí.

Jaký je váš poslední nejsilnější zážitek?

JG: Minulý týden jsme hráli s filharmonií Mahlerovu Devátou. Asi byl tehdy Mahler už úplný cvok, ale ta hudba je neuvěřitelná. Hodina a půl v kuse, ale uběhlo mi to jako deset minut. Je to strašně barevná hudba.

TV: V nejposlednějším okamžiku Jurajovo sólo na basu v Sunny (smích). Ale když můžu nějakou nahrávku prožít se vším všudy tak, že mám na ni dost času, mám z toho vždycky zážitek. Musím si ji prožít naplno, od prvního do posledního tónu.

Jak to vypadá s jazzem na Slovensku?

JG: Je to katastrofální. Existuje pár klubů, kde se dá hrát dvakrát nebo třikrát do roka. Máme tam festival Bratislavské jazzové dny, ale tam se spíš podíváš na kapely, moc si nezahraješ.

Je možné se na Slovensku ještě dnes sejít, a třeba cvičit mimo zkoušku, která předchází koncert?

JG: Ne, to je dost idealistická představa. Takto jsem to zažil naposledy před dvaceti lety. Rozhodně se nesetkáváme kvůli tomu, abychom si jenom zahráli.

Je nějaký rozdíl mezi českými a slovenskými jazzmany?

JG: Myslím, že nejsme tak specializovaní jako v Čechách.

TV: Jste více živelnější a energičtější v projevu.

JG: Každý hraje více stylů, ale jinak se k tomu nedá moc říct. V každém národě jsou extrémní talenty. Jsou i u nás, ale není to v mentalitě. Člověk se s tím talentem musí narodit. Třeba Rado Tariška nebo Stano Palúch, to jsou extrémní talenti. Ale i ostatní Juraj Bartoš, Matuš Jakabčic, Peter Solárik, Majo Ševčík, Luboš Šrámek, Ondro Krajniak, Klaudius Kováč.

TV: Asi taky dost záleží, jak talentovaní využívají svého potenciálu?

JG: Ondro Krajniak a Klaudius Kováč cvičí hodně. Jsou i takoví, kteří necvičí a stejně hrají jako bohové, ale nechci jmenovat.

Do jaké míry se musí jazzman zaobírat jazzovou historií?

TV: Určitě je to vhodné, ale jak pro koho. Pokud jsi extrémně talentovaný, necítíš tu potřebu a hraješ i tak dobře, pak to jde i bez toho. Ale spíš je potřeba mít povědomí o téhle hudbě anebo i o hudbě jakékoliv. Je potřeba poslouchat i klasickou hudbu, rozvíjí to tvoji osobnost, tvoje vnímání. Můžeš mít i nehudební inspirace, jde o to se stále rozvíjet. Vždycky se to projeví.

TOMÁŠ VESELÝ (* 1980) – piano, klávesové nástroje, Brno – mimořádně talentovaný samouk je od roku 1996 člen kapel Max Band, Gunter Kočí Gang, Vilém Spilka Trio, H… Quartet, Petr Kovařík Quintet, Radek Zapadlo and Friends. Spolupracoval s Janem Beránkem, Petrem Kořínkem a dalšími.

KAMIL SLEZÁK (*1976) – bicí, Olomouc – absolvent třídy bicích nástrojů Ostravské konzervatoře. Po intenzivním studiu ve Vídni se stal členem Moravské Filharmonie Olomouc a je kmenovým bubeníkem orchestru Gustava Broma. Od roku 2000 spolupracuje s Petrem Kovaříkem, Petrem Dvorským, Radkem Zapadlem a je rovněž členem kapel Jazz Contract, FMQ, Boris Urbánek Band.

VILÉM SPILKA (*1975) – kytara, Brno – absolvent JAMU v Brně, byl stážistou University Of North Texas v oboru jazzová kytara. Spoluzakládal od roku 1995 skupiny Petr Kovařík Quintet, Vilém Spilka Trio, Quartet, Radek Zapadlo and Friends, Radovan Tariška Quintet, Gunter Kočí Gang. Jako jazzový publicista, především pro časopis Harmonie, pracuje od roku 1998. Od 2002 se výrazně podílí na organizaci Mezinárodního festivalu Jazzfest Brno.

JURAJ GRIGLÁK (*1963) – kontrabas, baskytara, Bratislava – studoval kontrabas na Konzervatoři a VŠMU v Bratislave, byl členem např. Jazz Q Martina Kratochvíla, skupiny Esprit, orchestru VV Systém Vlada Valoviče, získal profesionální angažmá v TOČR a TOČT. Baskytarista fusion skupiny Stop Time Matúše Jakabčice (LP Stop Time, Opus 1990), ESH Bandu Andreje Šebana a skupiny The Quartet (CD Alice in Jazzland,1992). V roce 2000 nahrál sólové album Bass Friends, kde hraje newyorský kytarista Ron Affif. V současnosti vede svůj projekt Bass Friends a je členem skupin Bee Connection, Madhouse, Matúš Jakabčic Quartet, Hot House, Gabo Jonáš Quartet a Big Bandu Gustava Broma. Kromě jazzu se profesionálně věnuje vážné hudbě – evropské turné (1988) s Mládežnickým orchestrem G. Mahlera (dirigovali Claudio Abbado, Václav Neumann a James Judd). Od roku 1991 je členem Slovenské filharmonie. Nositel Ceny Ladislava Martoníka jako jazzman roku 1994 (uděluje Slovenská jazzová společnost). Působí jako lektor na jazzových kurzech doma i v zahraničí.

Sdílet článek: