Tři direktoři o svých orchestrech, část III.
Jaký byl první rok PKF s Emmanuelem Villaumem v roli šéfdirigenta? Musím sám za sebe říci, že jsem velmi spokojen, ba co více, očekávání, která jsme měli, jdou dále, než jsme předpokládali. Emmanuel velmi pohotově navázal na to, co PKF přinesli bývalí šéfdirigenti a cílevědomě pracuje na rozvoji kvalit orchestru. Velmi oceňuji nejen jeho umělecký přínos, který si pochvalují sami hráči, ale také lidský přístup. Hudebníci v orchestru jsou pro něj partneři, diskutuje s nimi všechny aspekty, jaké orchestrální život přináší. Z hlediska pohledu managementu jsou vklady pana Villauma velmi důležité: v dnešním globálním světě, v souvislostí se situací v Evropě, je PKF stavěna před velmi těžká rozhodnutí, jak umělecká, tak organizační, a konzultace s člověkem, který hostuje u nejlepších orchestrů a v nejlepších operních domech, je pro mě neocenitelná. A v neposlední řadě je to i vynikající škola, kde se člověk mnohému naučí. Takže pokud se to sečte, tak se mi jeví, že první sezona s novým šéfdirigentem doposud přinesla samá pozitiva a optimistický výhled do budoucnosti. Jaká však bude další realita, uvidíme v následujících letech.
Máte zkušenosti se všemi dosavadními uměleckými šéfy PKF. V čem se pan Villaume liší od Jiřího Bělohlavka, Kaspara Zehndera a Jakuba Hrůši? To je záludná otázkaJ Nikdo jistě nebude polemizovat o zcela zásadním významu Jiřího Bělohlávka jako otce zakladatele a uměleckého formovatele identity PKF, na jehož principech orchestr stojí a z jehož odkazu neustále čerpá. Jeho bych úplně v této odpovědi z těchto důvodů vynechal. Jakub měl oproti Kasparovi a Emmanuelovi výhodu, že je českému publiku znám, fandili mu, znali jej, poněvadž Jakub je reprezentant mladé umělecké generace, jehož jméno velmi výrazně rezonuje v zahraničí, ale také se vyzná v českém hudebním podhoubí a vztazích. Kdežto cizinec, který se stane šéfdirigentem u českého orchestru, je ve velmi těžké situaci. Musí ho přijmout orchestr, odborná i laická veřejnost, management mu musí pomoci vybudovat místo v naší společnosti. Je to v podstatě ta nejtěžší fáze příchodu nového šéfdirigenta ze zahraničí. Mohu jednoznačně říci, že každý umělecký šéf, který do PKF přišel, přinesl určitý pohled, umělecký názor či styl a orchestr si z něj vzal to, co považoval za správné a smysluplné. Všichni jsou významnými uměleckými osobnostmi a bylo dobře, že u PKF byli či jsou. Vztah těchto umělců k orchestru je vyjádřen i tím, že se pravidelně k orchestru vrací, včetně pana Bělohlávka.
Sezona 2016/17 přináší tři klíčová témata. Vícenásobná pozornost k dílu Mozarta byla zvolena asi nejen kvůli výročí, ale kvůli faktu, že je paradigmatem vašeho repertoáru…? Ano, máte pravdu. Jednou z dramaturgických linek sezony 2016-17 je zohlednění 260 let, která v roce 2016 uplynula od narození W. A. Mozarta. PKF a Mozart jsou jedno tělo, jeho dílo je bez nadsázky součástí DNA orchestru. Proto byl zařazen už na několik programů v první polovině roku 2016 a bude na každém koncertě podzimní části sezony 2016/17. Je to prostě autor, jehož výročí jsme nemohli jen tak nechat bez povšimnutí, už z toho důvodu, že PKF na Mozartovi vyrostla a interpretace skladeb tohoto skladatele PKF bývají srovnávány s těmi nejlepšími tělesy.
Důležitou roli hraje v dramaturgii i Johannes Brahms. Zvlášť napjaté očekávání vzbuzuje uvedení Německého requiem na závěr sezony… V souvislosti se 120 lety od Brahmsova úmrtí jsme se zaměřili na díla psaná v komorním stylu a pohráli jsme si zároveň s Brahmsem jako prostředníkem mezi První a Druhou vídeňskou školou. A zároveň funguje jako protipól důrazu na francouzskou dramaturgii v minulé sezóně a i jako další umělecká meta pro PKF. Uvedení Německého requiem je součástí dramaturgického záměru pana šéfdirigenta Villauma provést na závěr sezony velké vokální dílo, v čemž jsem jej podpořil.
Povězte mi o ambiciózním „párování“ členů orchestru s mezinárodně etablovanými sólisty. Tato idea vlastně vznikla z předchozích účinkování pozvaných umělců, kteří si velmi pochvalovali spolupráci s vedoucími hráči PKF. Nápad jsme prodiskutovali s našimi hudebníky a oslovili hráče jako je Albrecht Mayer nebo Emmanuel Pahud, kteří s návrhem souhlasili.
Neobáváte se, že tyto „duely“ mohou skrývat riziko, že by byl člen PKF ve výsledku pouze sparingpartnerem…? V tom je právě ten vtip. My to nechápeme jako „duely“ mezi jednotlivými aktéry. Podívejte se na vystoupení našeho koncertního mistra Jana Fišera v Mozartově Dvojkoncertu s Julianem Rachlinem v minulé sezoně. Bylo to úžasné a pan Fišer předvedl excelentní výkon, mnohdy Rachlina převyšoval. Takže z toho nemám obavu a těším se na to.
Záměrem je ukázat, že máme hráče, kteří jsou schopni odehrát koncert na velmi vysoké interpretační úrovni po boku mezinárodně uznávané osobnosti. Dalším momentem, možná ještě silnějším, je naše snaha motivovat tyto hráče umělecky, mají možnost si zahrát se světovými umělci na pódiu Rudolfina s PKF za zády. Dokážu si představit, jak to pro hráče musí být inspirativní a poučné. A tyto jejich poznatky pak chceme využít ve prospěch PKF jako celku. Dokonce jsme chtěli jít i daleko, že jsme domlouvali konzultační zkoušky našich hráčů s jednotlivými hosty všude možně v Evropě. Nakonec z toho z důvodů jejich zaneprázdněnosti sešlo.
Zastavme se u několika hodně zajímavých momentů dramaturgie rudolfínské abonentní řady. V říjnu uvedete dvě téměř neznámá jména – dirigentka Keri-Lynn Wilson a skladatel Frigyes Midas. To by si jistě zasloužilo komentář… A jaký podíl na uvedení jeho hobojového koncertu měl Albrecht Mayer? S Keri-Lynn Wilson jsme před několika lety úspěšně spolupracovali na festivalu Pražské jaro a od té doby vedeme jednání o jejím pozvání do sezóny, což se nyní konečně termínově podařilo. Perličkou je, že se jedná o manželku generálního ředitele Metropolitní opery v New Yorku Petera Gelba. Albrecht Mayer vyslovil přání uvést s naším orchestrem hobojový koncert maďarského skladatele Frigyese Hidase. Jedná se o autora 20. století (+2007), nicméně tato skladba je napsána ve velmi romantickém duchu a není pochyb o tom, že bude posluchačsky velmi vděčná a to zejména v provedení tak špičkového hobojisty. Půjde o vskutku objevitelský počin, v Praze zazní poprvé.
Jakýkoliv český orchestr by mohl závidět, že PKF přiveze dvě proslulé dvojice, trumpetisty Gábora Boldoczkiho – Sergeje Nakarjakova a klavíristy Louise Lortieho – Helène Mercier. Sergej Nakarjakov i Gábor Boldoczki jsou bezesporu ti nejšpičkovější sóloví trumpetisté, na které můžete dnes narazit. S Gáborem Boldoczkim navíc za sebou máme už několik nedávných a úspěšných vystoupení v Praze i na zájezdech. A plánujeme s ním vydání CD pro Sony Classic i poměrně rozsáhlé turné na podzim 2017. S oběma umělci absolvujeme nyní v září koncert v Eisensdtatu, a jelikož jsou však protože jsou sólisté i program koncertu tak atraktivní, rozhodli jsme se, že jej zopakujeme i v naší abonentní řadě. Na čtvrtém abonentním koncertě příští sezony přivítáme dva vynikající kanadské pianisty Louise Lortieho a Helène Mercier. Louis Lortie je umělecky velice blízký Emmanuelovi, byl pozván už do sezóny letošní, ale nakonec to termínově nevyšlo. Lortie s Mercier provedou Poulenkův Koncert pro dva klavíry, který nedávno úspěšně nahráli pro Chandos s BBC Philharmonic Orchestra. Tento koncert je zároveň zahájením Festivalu Bohuslava Martinů, proto jsme zařadili jeho Koncertantní symfonii pro housle, violoncello, hoboj, fagot a malý orchestr, kde budou sólisté z řad našich hráčů. A jelikož koncertní mistři Jan Fišer a Lukáš Pospíšil se sólově v příští sezóně představí na jiných koncertech, dostanou tentokrát příležitost i jejich zástupci. Vedle Jana Součka (hoboj) a Václava Fürbacha (fagot) tak uvidíme Miloše Vrbu (housle) a Balázse Adorjána (violoncello) či Václava Máchu (klavír).
Netradiční zážitek však slibuje i další dvojice, bratři Jan a Jakub Fišerové, navíc v dvojkoncertu Bohuslava Martinů. Bude to jejich první společný koncert v Praze a s hudbou Martinů? Určitě souhlasím. Bratři Fišerové patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co současná česká houslová škola nabízí. O umění Honzy jsem již hovořil a Jakub před několika lety dělal zástupce koncertního mistra PKF, kdy měli posluchači možnost ocenit jeho houslovou virtuozitu.
Navíc koncert přinese světovou premiéru skladby Jiřího Kadeřábka, vše navíc zaštítěno tvůrčí autoritou Jakuba Hrůši… Ano, naší filozofií je, aby na našich koncertech zněly skladby současných českých autorů, takže na úvod koncertu zazní premiéra objednávky PKF od Jiřího Kadeřábka. Jakub Hrůša už Jiřímu Kadeřábkovi premiéroval několik kompozic, nikdy však s naším orchestrem. Jiří Kadeřábek je velice úspěšný skladatel mladší generace. Měl již mimo jiné objednávku od BBC Symphony Orchestra premiérovanou Jiřím Bělohlávkem v Londýně a poté opakovanou v Praze na festivalu Pražské jaro. Zadání byla skladba pro kmenové obsazení PKF, v délce okolo 15 minut a s akcentací virtuózních schopností jednotlivých hráčů orchestru – tedy skladba PKF tzv. „na tělo“ a zároveň s vědomím ústředního tématu virtuzioty v PKF, které budeme v nadcházející sezóně zpracovávat.
Naproti tomu hostování otce-zakladatele Jiřího Bělohlávka je souhrnem jistot – skladatelů i sólisty… Našemu čestnému šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi necháváme skoro vždy ruce volné ve výběru dramaturgie i sólisty. Známe se velmi dlouho a vím, že si zvolí vždy něco, co je atraktivní pro publikum a zajímavé pro hráče. Už jen svojí přítomností celý cyklus obohacuje a všichni si toho moc vážíme.
PKF se rozhodla v roce 2017 pokračovat v sérii Lobkowicz a koncepčně tak oživovat krásný prostor hradního paláce. Jaká témata bude mít, případně jaké dramaturgické dominanty? Jsem velmi rád, že mohu ohlásit vznik nové abonentní řady v úzké spolupráci s rodinou Lobkowiczů. Pro PKF – Prague Philharmonia je tato abonentní řada čirou radostí, návratem ke klíčovému repertoáru období klasicismu v té nejčistší podobě, v nádherném prostředí Lobkowiczkého paláce. Rodina Lobkowiczů je symbolem úcty k tradicím a jejich moderního rozvoje a disponuje fascinujícími hudebními archivy tohoto období. Během roku nabídneme čtyři výjimečná koncertní zastavení s výjimečnými zahraničními sólisty. Po nich bude vždy následovat setkání s odborníky z Lobkowiczkých sbírek nad tématy, která propojují historii se současností. Mohu už prozradit, že se potkáme s umělci, kteří již Praze nejsou úplně neznámí. Především Augustin Dumay, Andrew von Oeyen, Gábor Boldozcki či kontrabasista Ödön Rácz.
Další „dualismus“ nabídne PKF v cyklu S. Mohl byste čtenářům krátce osvětlit headline „dvě generace, šest koncertů, šest dvojic, dvanáct individualit, dvanáct světů, nekonečné obzory“? Cyklu „S“ – Krása dneška, se bude řídit dalším mottem nové sezony, kterým je dialog. Dramaturgyně cyklu S dala proto letošní sezóně podtitul „Dualismus 21. století“. Posluchačům nabídneme opět šest večerů, na kterých se představí vždy dvojice významných autorů, které k sobě pojí nějaká příbuznost (většinou je to vztah učitel x žák, hudební skladatel x jeho inspirační zdroj). Výjimečným bych pro letošní Krásu dneška nazval fakt, že na každém koncertě bude nejméně jeden z dvojice autorů osobně přítomen, uvede svoje skladby a provede diváky svým životem a tvorbou. Pokud bych měl vyzdvihnout někoho z oněch šesti dvojic, respektive pozvat vás na nějakou z dvanácti významných osobností, je to velmi těžké, protože svoji účast s nadšením přislíbili hned napoprvé: např. Miloš Štědroň, Petr Kotík, Petr Wajsar, Milan Svoboda nebo Mirek Srnka. Výjimečný bude listopadový díl, který se koná v prostorách Centra současného umění DOX, v rámci výstavy k nedožitým 80. narozeninám Václava Havla a jeho protagonisty budou hudební skladatel mladé generace Miloš Orson Štědroň a spisovatel Pavel Kosatík. Samozřejmě na každém z večerů zazní spousta hudby uvedených autorů, tradičně v podání komorních sólistů z řad PKF – Prague Philharmonia a jejich hostů.
Jak si vedou Klub a Nadace? Klub Philharmonia je jednou z aktivit PKF, jejíž činnost chceme zintenzivnit na maximální míru, jako je tomu v zahraničí. Považuji to za jednu ze základních a zásadních fundraisingových technik, jakou nám naše právní forma dovoluje. Na nadcházející sezonu jsme připravili nový donátorský program, který doufám bude pro naše podporovatele zajímavý. Máme několik odstupňovaných mecenášských skupin, které obsahují různé benefity, výhody, akce, dle výše finančního příspěvku. Je naprosto nezbytné se o tyto naše přátele starat, dávat jim najevo, že jejich dar nekončí v černé díře a jak moc si vážíme jejich podpory, kterou nepovažujeme za samozřejmost. Máme radost, že se okruh našich příznivců rozrůstá. U Nadace PKF je trošku jiná situace. Je to samostatný právní subjekt, který má svoji správní a dozorčí radu, svého administrátora a ředitel PKF má hlas pouze poradní. Finanční příspěvky, který získáváme formou grantu od Nadace, jsou výnosy z uložených prostředků v bance a jsou limitovány jejich výší. Nicméně všichni členové Nadace se snaží v rámci jejich možností zefektivnit finanční toky proudící do Nadace či pomáhat formou svých profesionálních dovedností. Rád bych chtěl proaktivně navrhnout na příštích zasedáních Nadace ve shodě se členy správní a dozorčí rady business plán na pět let dopředu, který by Nadace přijala za svůj a řídila by se jím. Faktem však zůstává, že nadační podpora nám umožňuje obnovovat nástrojový park, především dechařský a moc si toho ceníme a vážíme.
Obecně je uznávána vysoká umělecká úroveň orchestru. Právě tak ale je všemi poukazováno na jeho těžkou ekonomickou situaci, neřku-li stálý „boj o přežití“. Přitom ale jakoby stát počítal s tím, že orchestr vždy finance nějak najde. To ale jistě nepůjde věčně… To je bohužel pravda. Ten neustálý „boj o přežití“ nás sice nutí k vyšším výkonům a maximální efektivitě při nakládání s prostředky, ale neumožňuje takový rozvoj, jaký bych si představoval. Nehledě na skutečnost, že energii a čas, který trávím já či mí kolegové sháněním peněz, bych mohl věnovat uměleckému a organizačnímu rozvoji PKF v daleko větší míře. Cestu, jak z toho ven, vidím poměrně jednoznačně. Nikde na světě instituce našeho typu nejsou plně soběstačné, a chtějí-li být konkurenceschopné a přitom z povahy svého statutu provádět veřejně-kulturní službu pro občany, je podpora státu nutná. Soběstačnost PKF se dlouhá léta drží okolo 60%, což je mezi českými orchestry naprosté unikum. Dalších 40% je nutné získat ze státních či městských grantů a dotací, ale pozor: je nutné především vytvořit systém, který by organizacím našeho typu zajistil jistotu takového státního příjmu v několikaleté periodě. Například hl. m. Praha je náš nejvýznamnější podporovatel, který svým příspěvkem formou čtyřletého grantu pokryje cca. 20% rozpočtu PKF. Dalších 20% se snažíme získat z Ministerstva kultury, jakožto instituce, která je a musí být hlavním motorem udržitelnosti a rozvoje české kultury vůbec. Je až s podivem, že se za celou dobu existence PKF a přes její nespornou zásluhu na rozvoji a propagaci naší kultury v České republice a zahraničí nepodařilo Ministerstvu kultury přijít s koncepčním řešením financování PKF jako je tomu u hl. m. Prahy. Do určité míry tomu rozumím, poněvadž MK funguje na jiném principu než MHMP a zatím neumožňuje víceleté financování, nicméně téměř 22 let úspěšné činnosti je doba, kdy už by se to dalo vyřešit. Na druhou stranu musím férově uznat, že vedení MK a jejich pracovníci vnímají naši situaci a cítím jejich snahu o reálné řešení či pomoc formou mimořádných dotací. V současné době probíhají intenzivní jednání s vedením MK, která trvají již několik měsíců, o možnostech nastavení určitého typu víceletého financování. Na stole jsou teď určité varianty, jak financování PKF stabilizovat již od příštího roku ve víceletém výhledu. Rád bych věřil, že to je reálné řešení, ale nechme se překvapit, uvidíme.