Pravoslav Kohout

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Zemlinského kvarteto uvedlo premiéru pátého kvartetu Jiřího Gemrota: Žádná nota není zbytečná

V historii české interpretace nikdy nebylo a nepůsobilo současně tolik skvělých kvartetních souborů, jako v posledních desetiletích – tento trend však již započal vlastně před půl stoletím prací vynikajících pedagogů komorní hudby. Nejvyšší požadavky na stále náročnějších světových pódiích dnes plní úspěšně více než desítka současných českých smyčcových kvartet. Což je i jakousi garancí jejich existenčního přežití – „živí“ je především úspěšná koncertní činnost v zahraničí. Úspěšná je i proto, že tyto soubory nejsou sobě podobnými klony, ale každý z nich má více či méně svou osobitou interpretační tvář a zaměření, lákající k poznání jejich zajímavé odlišnosti. Takovým je i Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin). O tomto souboru jsem psal již v r. 2013, a můj tehdejší obdiv k jejich umění i nápaditosti mohu pouze opakovat či jen zdůraznit. V r. 2018 zahájili sérii komorních koncertů, nazvanou 4plus, kdy kvarteto se v jedné části rozšíří o přizvaného hosta v kvinteto. Na 3. koncertě letošního ročníku 12. června v Sukově síni Rudolfina jím byl violista Casals Quartet Jonathan Brown.

Wihanovo kvarteto v paralelních dimenzích

Členové Wihanova kvarteta  se poměrně často vyskytují nejen v jejich „klasické“ kvartetní podobě, ale i v dalších sestavách. I tehdy jejich umění má vždy tu kvalitu, která z jejich kvarteta učinila komorní soubor světové třídy. Dva z takových koncertů nedávno zazněly v sálech sloužících převážně jiné činnosti, ale pro komorní hudbu jako stvořených. 

Sedláčkovo kvarteto opět překvapilo

27. březen 2019
Sedláčkovo kvarteto opět překvapilo

V rámci 1. cyklu 124. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu zazněl 25. března v Dvořákově síni Rudolfina koncert Sedláčkova kvarteta. Nositelé ceny ČSKH za r. 2016 se představili ne v původní sestavě, ale v již  částečně obměněné (Michal Sedláček, Jan Maceček, Tomáš Krejbich, Matěj Štěpánek). Toto je pro každý již uznávaný soubor vždy choulostivou záležitostí, ale po poslechu lze Sedláčkovcům jen přát, aby jim to vydrželo už nadlouho. Sedláčkovo kvarteto má od počátku dobře a úspěšně zvolený výběr svého repertoáru, kterým se pro publikum stává zajímavým a osobitým i v konkurenci dalších skvělých souborů. Se sympaticky mladistvou odvahou se pouštějí do prachem zavátých zapomenutých partitur, aby v jejich rukou překvapily posluchače původním šarmem a půvabem. Stejně tak si vybírají i současné autory, pro jejichž přesvědčivé provedení mají bezesporu výborný cit i technickou průpravu. Tento večer byl vzornou ukázkou takovéto programové kombinace.

Překvapení v rukou Romana Patočky

21. březen 2019
Překvapení v rukou Romana Patočky

Osmnáctého března zazněl v Dvořákově síni Rudolfina pod taktovkou Petra Altrichtera koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu. První polovina večera byla věnována hudbě nejvýznamnějšího arménského skladatele 20. století Arama Chačaturjana, jehož originální tvorba nesporně je srovnatelná významem i jazykem se špičkou tehdejší evropské hudební moderny. Ač žil a tvořil v rámci Sovětského svazu, jenž projevy vymykající se doktríně socialistického realismu tvrdě kritizoval i postihoval, na rozdíl od Prokofjeva či Šostakoviče své harmonické, rytmické a melodické „šišatosti“  úspěšně uhájil s odkazem na tradice arménské lidové hudby.

Dokonalost ve dvou večerech s Josefem Špačkem

Přinejmenším v posledním desetiletí, ale spíše už daleko dříve, je české koncertní publikum svědkem dosud dříve nevídaného fenoménu. Na pódiiích se nám představuje stále více skvělých českých interpretů špičkové úrovně, postupně dosahujících vrcholné světové kvality. Přičemž každý má svou nezaměnitelnou podobu a způsob uměleckého vyjadřování, tedy žádná šablona sériové výroby šperků, ale co kus, to jedinečný originál. To platí jak o komorních souborech, tak o sólistech, a mnozí z nich se stále častěji úspěšně prolínají nejen těmito oběma, ale i více oblastmi současně. Skvělých houslistů „nadnárodní“ úrovně jsme asi nikdy neměli v naší historii tolik najednou, jako v současnosti. Je to kromě jiného - a především - zásluhou pečlivé, obětavé a dlouhodobé práce několika vynikajících pedagogů, jejichž nejzřejmější současnou špičkou je dnes nesporně prof. Ivan Štraus. Mezi téměř desítkou našich současných houslistů světové úrovně zase stále častěji vyniká talent a umění Josefa Špačka.

Stipendisté Akademie komorní hudby live v Praze

V době mého mládí, tedy dědků kolem sedmdesátky, nebyla na koncertních pódiích zdaleka taková tlačenice zajímavých a dokonalých interpretů, jakou se dnes musí prodírat dnešní o generaci či dvě mladší umělci. Nejen u nás doma, ale v celém světě. Je to jak vlivem např. stále většího množství skvěle připravených asijských talentů, tak i otevřením možností v dříve uzamčeném světě, včetně českého. Technická dokonalost dříve dostačující k dosažení pozornosti a úspěchu je dnes banální samozřejmostí, která už neudivuje. Každý se tak musí snažit se vydělit a zaujmout osobitostí projevu a přesvědčivým nasměrováním svého cíle. Ne všem se toto daří, snaha o originalitu dostává někdy až křečovitou podobu. Umět se těmto nástrahám vyhnout není vůbec snadné.

O koncertu Smetanova tria a úvaha o změně optiky jako bonus

Leckdy poslouchám stesky, jak svět kultury je stále utlačenější či téměř bojující o přežití v přílivu komerčního utilitarismu. Tedy svět té kultury s nadčasovým přesahem a významem. I já ze svého stanoviště sdílím občas tento pohled. Stačí se však pohnout, a optika se trochu změní. Veřejný prostor sice zaplavuje spousta plytkosti a nevkusu, ale současně je možné z mnoha míst stále častěji poznávat a slyšet krásné a inspirativní kulturní projevy. Je jich daleko více, než by v tom malém českém prostoru kdokoliv očekával. Festivaly, divadla, koncerty, přehlídky, vše tak zvané „vážné“ umění, a to vše všude nachází publikum. Díky iniciativě často nezištně obětavých či osvícenějších jedinců a skupin se imunita vůči bezduchosti spíše šíří, nežli zaniká.

Belcea Quartet v Dvořákově Praze

13. září 2018
Belcea Quartet v Dvořákově Praze

Britský Belcea Quartet ( Corina Belcea-Fischer, Axel  Schacher, Krzystof Chorzelski, Antoine  Lederlin ) vznikl r. 1994 na Royal College of Music z iniciativy houslistky Coriny Belcea. Velmi rychle získal pozornost publika i kritiky, a dnes patří mezi uznávanou a vyhledávanou špičku komorních souborů. Toto skvělé kvarteto jsem slyšel již před několika lety, kdy se představilo na festivalu EuroArt, organizovaným již mnoho let Stamicovým kvartetem, a spolu s ním tehdy provedli i Smyčcový oktet G. Enescu. Tentokrát jejich umění zaznělo 11. září v rámci komorní řady mezinárodního festivalu Dvořákova Praha. Magicky nadčasový prostor fragmentů vznosné gotiky Anežského kláštera je jedním z nejvhodnějších a nejinspirativnějších prostředí pro poslech i provádění komorní hudby.

Osvěžující dimenze Epoque Quartet

4. červen 2018
Osvěžující dimenze Epoque Quartet

Představa smyčcového kvarteta ve strohé konstrukci haly Národního technického muzea, hrajícího mezi lokomotivami, automobily, letadly a dalšími stroji, se asi vymyká běžné představě o vhodném prostoru pro komorní koncert Pražského jara.  Epoque Quartet (David Pokorný, Vladimír Klánský, Vladimír Kroupa, Vít Petrášek) se však též vymyká běžné představě o podobě klasického kvarteta. Na počet obyvatel je v Čechách snad celosvětově největší počet špičkových smyčcových kvartet, která si zde konkurují. Epoque Quartet však našli v hudbě prostor, kde jsou zřetelně ojedinělí a výrazně zajímaví. Ač jejich hra nezapře tradici a kvalitu české kvartetní školy, tak především přesvědčivým způsobem přináší a rozeznívá ty dimenze hudby, které kdysi otevřel dnes již legendární Kronos Quartet. Epoque Quartet 28. května opět přesvědčil, že je jedinečným tlumočníkem soudobé hudby všech podob, a v Technickém muzeu se jeho umění vyjímalo podobně přirozeně, jako tóny barokního souboru v Klementinu. Mnohdy odlišné světy autorů uvedených v programu spojovala upřímnost nevykalkulované originality a muzikálnost skladeb, stejně jako sugestivní radost a tvůrčí energie tryskající z jejich špičkové interpretace. V překvapivě příznivé akustice jsem si všiml až po chvíli, že umělci přenášejí zvuk mikroporty do reproduktorů. Ač nejsem běžně příznivcem těchto vylepšení, tak všechny tóny a nuance – možná i proto – vyzněly v tomto nezvyklém prostředí do detailu srozumitelně, přirozeně a nezkresleně – před případným panem zvukařem smekám.

Quatuor Arod – a real New Generation Artists

Ve spolupráci Českého spolku pro komorní hudbu a festivalu Pražské jaro od 18. 5. do 21. 5. proběhl Víkend komorní hudby. Pod tímto nevýrazným názvem zaznělo devět nevšedních komorních programů. 18.5. se v Dvořákově síni Rudolfina uskutečnil koncert, který dalším následujícím nastavil nejvyšší laťku úrovně a srovnávání. Francouzský Quatuor Arod (Jordan Victoria, Alexandre Vu, Tanguy Parisot, Sarny Rachid) jsou absolventi pařížské Conservatoire national superior de musique et de danse, kteří během čtyř let své dosavadní činnosti stačili získat jak mnohá prestižní ocenění (např. pro sezony 2017-19 jmenování BBC New Generation Artists), tak superlativy kritiků významných pódií (Wigmore Hall, Mozarteum, Concertgebouw, Konzerthaus Wien, ap.). Reklamní hlášky uměleckých manažerů rády sugerují, že právě jejich svěřenci jsou ti nejskvělejší z nejskvělejších, ne-li zvěstovateli nové převratné éry. Takže jsem k textovým úvodům značně skeptickým. I v programu tohoto koncertu pořadatel citoval z webového Bachtracku, že „Arod přichází, aby radikálně změnil cesty, zpochybnil naše zvyklosti, náš vkus a pravidla interpretace.“ Takže jsem přicházel nastražen, jakou to zase interpretační schválnost a nesmysl uslyším. Arod však předvedl klasickou hudbu v podobě, kterou mohu označit jako ideální příklad interpretace pro 21. století. Jak kulturou hudebního projevu, tak kulturou vystupování.  Tito new generation artists nejsou představiteli destrukce tradic, jsou to tvůrci citlivého a inteligentního vývoje a pokračování komorní interpretace. Jejich hra není hra na revoluci, je dalším stupněm evoluce. Bachtrack se mýlí, „radikalita“ Arodu spočívá ve výrazné akcentaci a čistotě hledání dalšího vývoje tradičních hodnot, což právě souboru s předvedenou dokonalostí a vkusem dodává onu osobitost a přesvědčivost.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.