Pravoslav Kohout

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Óda na radost: Bennewitzovo kvarteto a Ib Hausmann

Jsou koncerty, kdy jedinec v roli kritika se může cítit trapně zbytečným. Pokud si pak z palce pracně nevysává virtuální pochybení, zbývá mu ke kritice pouze postmoderní kontrapunkt chrchlání zahleněných starců s elektronickými skřeky mobilů, byť ten je často mezi větami odměněný potleskem. Takovým koncertem, kde kritik nenajde žádnou hudební záminku opravňující jeho existenci, byl i koncert Českého spolku pro komorní hudbu 18. října v Dvořákově síni Rudolfina.  Obávám se, že skutečný kritik-predátor by tam zhynul nedostatkem potravy. Pokud lze, dávám přednost spíše radostnému zvěstování výjimečně krásných hudebních úkazů, jakým tento večer bylo společné vystoupení Bennewitzova kvarteta a klarinetisty Iba Hausmanna. Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) dnes nesporně patří ke špičce české komorní interpretace, a po poslechu tohoto večera bych si troufl říci, že v mnohém ohledu je možná tou absolutní špičkou. Na třech velmi odlišných hudebních světech předvedli umělci nejen svou technickou dokonalost, tu vlastní i mnozí jiní, ale především vzácnou hudební inteligenci a citlivost respektující a rozeznívající záměr každého detailu autorského zápisu.

Večer Umělecké besedy – osvěživě živá voda

Málokterá kulturní instituce, snad kromě Národního divadla, má v Čechách tak dlouhou a ctihodnou historii, jako Umělecká beseda. 154 let jejího trvání bylo sice vynuceně přerušeno ideologickým příkazem normalizačních úřadů v roce 1972, ale vzápětí po Listopadu její členové a příznivci s cílevědomou obětavostí její původní poslání a tradici obnovili. Neznám sice okolnosti, ale bez ohledu na jejich detaily pokládám za ostudné, že na rozdíl od jiných a daleko méně zasloužilých restituentů nebyl Umělecké besedě vrácen ukradený majetek, tedy především malostranský spolkový dům, který si pro své účely v minulém století vybudovala. Pro svou veřejnou činnost proto nyní nemá jiné, než pronajaté či propůjčené prostory. 3. října se uskutečnil 621. úterek Umělecké besedy, věnovaný životním jubileím předních soudobých českých skladatelů, významných členů spolku. Koncertní sál bývalého kostela sv. Vavřince je akusticky ideálním prostředím pro vyznění komorního projevu a je dobře, že Umělecká beseda má též možnost zde účinkovat. V dokonalém provedení sedmi skvělých muzikantů zde zazněly ukázky z komorních děl Ivana Kurze, Jana Málka, Jiřího Smutného, Jaroslava Rybáře a Zdeňka Šestáka.

Geniální sólista, skvělý dirigent, výborný orchestr a nevhodné chování části publika

Tak lze stručně popsat průběh zahajovacího koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni Obecního domu ze dne 14. září. V úvodu zazněla dvě díla Ludwiga van Beethovena – Romance pro housle a orchestr č. 1 G dur a Koncert pro housle a orchestr D dur.

Londýnská filharmonie, Jurowski, Ibragimova a síla jejich výpovědi

V rámci festivalu Dvořákova Praha zazněla 8. října v Rudolfinu Londýnská filharmonie s šéfdirigentem Vladimirem Jurowským a sólistkou Alinou R. Ibragimovou. Program koncertu nabídl díla A. Dvořáka, S. Prokofjeva a D. Šostakoviče.

Noční magie hudby dvou kouzelníků

14. červen 2017
Noční magie hudby dvou kouzelníků

Některé hudební události se někdy svou atmosférou, prostředím i obsahem vymykají běžným rutinním prostředkům popisu. V jejich účinku hrají významnou roli prvky, které jinde nejsou tak silnou a ovlivňující součástí působení hudebního sdělení. Takové bylo festivalové nokturno 31. května v  kostele Panny Marie Sněžné. Až kosmickou vznešeností působící výška gotické chrámové klenby vytváří nezemsky přízračnou akustiku, jako stvořenou pro téměř mystické vnímání hudebních zvuků s halucinogenním účinkem překvapivých barev do sebe proznívajících tónů. Toto bylo ještě umocněno neobvyklou kombinací dvou zvukově odlišných nástrojů, na nichž kouzlili violoncellista Tomáš Jamník a akordeonista Frode Haltli. Oba mladí umělci jsou uznávanými vrcholnými interprety, spojení jejich nástrojů je však v koncertních programech spíše výjimkou. Prostor

Brilantní okteto

5. červen 2017
Brilantní okteto

Na festivalovém večeru v Dvořákově síni Rudolfina se 29. května propojilo několik skvělých prvků komorní hudby v jednu výjimečnou hudební událost. Dva soubory, české Wihanovo kvarteto (Leoš Čepický, Jan Schulmeister, Jakub Čepický, Matěj Štěpánek) a britský Sacconi Quartett (Ben Hancox, Hannah Dawson, Robin Ashwell, Cara Berridge) se prolnuli v jedno dokonalé smyčcové okteto, aby představili tři geniální skladatele v dílech jejich raného tvůrčího období. Ač oba soubory dělí rozdíl i zkušenost jedné generace, podoba jejich hudebnosti, nástrojová suverenita i příbuzný temperament komorního projevu z nich na

Kvarteto Martinů: drama, poezie, noblesa

Odpolední koncert Kvarteta Martinů (Lubomír Havlák, Libor Kaňka, Zbyněk Paďourek, Jitka Vlašánková), jenž zazněl v rámci Pražského jara v Anežském klášteře 28. května, byl v mnohém mimořádným zážitkem. Kvarteto Martinů od prvního do posledního taktu opět předvedlo, proč je dlouhodobou stálicí na nebi české komorní interpretace. Navíc ojedinělý prostor anežské gotiky umocňuje duši tónů i jejich účinek nejen svou akustikou, ale celým svým geniem loci.

Kvarteto Martinů a Karel Košárek v Labyrintu světa a ráji srdce

Sedmý koncert Hudebních podvečerů věnoval 19. dubna Český spolek pro komorní hudbu Kvartetu Martinů (Lubomír Havlák, Libor Kaňka, Zbyněk Paďourek, Jitka Vlašánková). V Sukově síni Rudolfina se s kvartetisty rozezněl i klavír Karla Košárka. O Kvartetu Martinů jsem psal již vícekrát, a mohu i po tomto koncertu jen zopakovat známou skutečnost – soubor je ve vrcholné formě a dlouhodobě patří mezi špičky kvartetní interpretace. Kvarteto Martinů má vlastní výrazný osobitý projev a vytříbenou zvukovou kulturu, a ke zdůraznění své individuality nepotřebuje žádné extrémní efekty. Soubor příkladně respektuje autorův zápis a dokonale tlumočí jeho myšlenku a záměr, nepřidává žádná zkreslující „vylepšení“, jak bývá dnes často módou.

Bravurní předávání houslového klíče

Některé koncertní události se vymykají obvyklému zařazení a popisu. Třeba formou či kvalitou – ať se znaménkem kladným či záporným.  Koncertem plným krásných kladných překvapení byl i neobyčejný večer 27. března v pražském koncertním sále Kostela sv. Vavřince. Pod symbolickým názvem „Z ruky do ruky si podáváme těžký klíč“ jej u příležitosti 80. narozenin prof. Ivana Štrause připravila Nadace Bohuslava Martinů. Představovat Ivana Štrause v odborném hudebním tisku je snad stejně zbytečné, jako představovat v Playboyi Brigitte Bardot. Proto jen dodám, že Štraus svou vitalitou i zjevem šokuje neméně jako výše zmíněná, navíc i přidanou hodnotou erudice a znalostí, hodných virtuálně ideálních kandidátů na prezidenta či ministra kultury. Koncert se vtipem jemu vlastním uváděl prof. Jiří Hlaváč, kulturní osobnost podobného rozměru. V osmi odděleních se v přehlídce muzikality a houslové virtuosity představil reprezentační vzorek Štrausových žáků.

Trio Bergerettes a Orbis Trio – dvě podoby komorní dokonalosti 

Oč snadnější psaní má takový politolog! Programy a hra současných politiků, na rozdíl od většiny programů a hry současných muzikantů, jsou běžně plné chyb, pitomostí a falše. To se mu pak kritizuje! Chudák hudební kritik, pokud mu někde občas nějaká vzácná náhoda nevyhledá něco opravdu blbého, je oproti němu spíše než kritikem, tak someliérem pracně básnivé obraznosti, koštujícím značky opojně ušlechtilého pití ... hudební kritik, má-li dostát svému názvu, si tak mnohdy musí buď umět přesvědčivě vymýšlet, nebo holt nebýt kritikem. Ten název se mi dávno jeví pro většinu podobného psaní zavádějícím, lepší je nazvat podobného šílence spíše odborným zpravodajcem či glosátorem. A v této roli se pokusím popsat dva krásné pražské komorní koncerty.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.