Pravoslav Kohout

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Stipendisté Akademie komorní hudby live v Praze

V době mého mládí, tedy dědků kolem sedmdesátky, nebyla na koncertních pódiích zdaleka taková tlačenice zajímavých a dokonalých interpretů, jakou se dnes musí prodírat dnešní o generaci či dvě mladší umělci. Nejen u nás doma, ale v celém světě. Je to jak vlivem např. stále většího množství skvěle připravených asijských talentů, tak i otevřením možností v dříve uzamčeném světě, včetně českého. Technická dokonalost dříve dostačující k dosažení pozornosti a úspěchu je dnes banální samozřejmostí, která už neudivuje. Každý se tak musí snažit se vydělit a zaujmout osobitostí projevu a přesvědčivým nasměrováním svého cíle. Ne všem se toto daří, snaha o originalitu dostává někdy až křečovitou podobu. Umět se těmto nástrahám vyhnout není vůbec snadné.

O koncertu Smetanova tria a úvaha o změně optiky jako bonus

Leckdy poslouchám stesky, jak svět kultury je stále utlačenější či téměř bojující o přežití v přílivu komerčního utilitarismu. Tedy svět té kultury s nadčasovým přesahem a významem. I já ze svého stanoviště sdílím občas tento pohled. Stačí se však pohnout, a optika se trochu změní. Veřejný prostor sice zaplavuje spousta plytkosti a nevkusu, ale současně je možné z mnoha míst stále častěji poznávat a slyšet krásné a inspirativní kulturní projevy. Je jich daleko více, než by v tom malém českém prostoru kdokoliv očekával. Festivaly, divadla, koncerty, přehlídky, vše tak zvané „vážné“ umění, a to vše všude nachází publikum. Díky iniciativě často nezištně obětavých či osvícenějších jedinců a skupin se imunita vůči bezduchosti spíše šíří, nežli zaniká.

Belcea Quartet v Dvořákově Praze

13. září 2018
Belcea Quartet v Dvořákově Praze

Britský Belcea Quartet ( Corina Belcea-Fischer, Axel  Schacher, Krzystof Chorzelski, Antoine  Lederlin ) vznikl r. 1994 na Royal College of Music z iniciativy houslistky Coriny Belcea. Velmi rychle získal pozornost publika i kritiky, a dnes patří mezi uznávanou a vyhledávanou špičku komorních souborů. Toto skvělé kvarteto jsem slyšel již před několika lety, kdy se představilo na festivalu EuroArt, organizovaným již mnoho let Stamicovým kvartetem, a spolu s ním tehdy provedli i Smyčcový oktet G. Enescu. Tentokrát jejich umění zaznělo 11. září v rámci komorní řady mezinárodního festivalu Dvořákova Praha. Magicky nadčasový prostor fragmentů vznosné gotiky Anežského kláštera je jedním z nejvhodnějších a nejinspirativnějších prostředí pro poslech i provádění komorní hudby.

Osvěžující dimenze Epoque Quartet

4. červen 2018
Osvěžující dimenze Epoque Quartet

Představa smyčcového kvarteta ve strohé konstrukci haly Národního technického muzea, hrajícího mezi lokomotivami, automobily, letadly a dalšími stroji, se asi vymyká běžné představě o vhodném prostoru pro komorní koncert Pražského jara.  Epoque Quartet (David Pokorný, Vladimír Klánský, Vladimír Kroupa, Vít Petrášek) se však též vymyká běžné představě o podobě klasického kvarteta. Na počet obyvatel je v Čechách snad celosvětově největší počet špičkových smyčcových kvartet, která si zde konkurují. Epoque Quartet však našli v hudbě prostor, kde jsou zřetelně ojedinělí a výrazně zajímaví. Ač jejich hra nezapře tradici a kvalitu české kvartetní školy, tak především přesvědčivým způsobem přináší a rozeznívá ty dimenze hudby, které kdysi otevřel dnes již legendární Kronos Quartet. Epoque Quartet 28. května opět přesvědčil, že je jedinečným tlumočníkem soudobé hudby všech podob, a v Technickém muzeu se jeho umění vyjímalo podobně přirozeně, jako tóny barokního souboru v Klementinu. Mnohdy odlišné světy autorů uvedených v programu spojovala upřímnost nevykalkulované originality a muzikálnost skladeb, stejně jako sugestivní radost a tvůrčí energie tryskající z jejich špičkové interpretace. V překvapivě příznivé akustice jsem si všiml až po chvíli, že umělci přenášejí zvuk mikroporty do reproduktorů. Ač nejsem běžně příznivcem těchto vylepšení, tak všechny tóny a nuance – možná i proto – vyzněly v tomto nezvyklém prostředí do detailu srozumitelně, přirozeně a nezkresleně – před případným panem zvukařem smekám.

Quatuor Arod – a real New Generation Artists

Ve spolupráci Českého spolku pro komorní hudbu a festivalu Pražské jaro od 18. 5. do 21. 5. proběhl Víkend komorní hudby. Pod tímto nevýrazným názvem zaznělo devět nevšedních komorních programů. 18.5. se v Dvořákově síni Rudolfina uskutečnil koncert, který dalším následujícím nastavil nejvyšší laťku úrovně a srovnávání. Francouzský Quatuor Arod (Jordan Victoria, Alexandre Vu, Tanguy Parisot, Sarny Rachid) jsou absolventi pařížské Conservatoire national superior de musique et de danse, kteří během čtyř let své dosavadní činnosti stačili získat jak mnohá prestižní ocenění (např. pro sezony 2017-19 jmenování BBC New Generation Artists), tak superlativy kritiků významných pódií (Wigmore Hall, Mozarteum, Concertgebouw, Konzerthaus Wien, ap.). Reklamní hlášky uměleckých manažerů rády sugerují, že právě jejich svěřenci jsou ti nejskvělejší z nejskvělejších, ne-li zvěstovateli nové převratné éry. Takže jsem k textovým úvodům značně skeptickým. I v programu tohoto koncertu pořadatel citoval z webového Bachtracku, že „Arod přichází, aby radikálně změnil cesty, zpochybnil naše zvyklosti, náš vkus a pravidla interpretace.“ Takže jsem přicházel nastražen, jakou to zase interpretační schválnost a nesmysl uslyším. Arod však předvedl klasickou hudbu v podobě, kterou mohu označit jako ideální příklad interpretace pro 21. století. Jak kulturou hudebního projevu, tak kulturou vystupování.  Tito new generation artists nejsou představiteli destrukce tradic, jsou to tvůrci citlivého a inteligentního vývoje a pokračování komorní interpretace. Jejich hra není hra na revoluci, je dalším stupněm evoluce. Bachtrack se mýlí, „radikalita“ Arodu spočívá ve výrazné akcentaci a čistotě hledání dalšího vývoje tradičních hodnot, což právě souboru s předvedenou dokonalostí a vkusem dodává onu osobitost a přesvědčivost.

Skvělí Bennewitzovci hráli pro Milana Škampu

Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) dnes nesporně patří k současné světové špičce smyčcových kvartet. Toto jednoznačně potvrdil i večer Českého spolku pro komorní hudbu, kdy 25. dubna v Dvořákově síni Rudolfina zazněli Bennewitzovci v roli letošního rezidenčního souboru již potřetí. Soubor letos jubiluje dvacátý rok od svého založení, ale při poslechu jeho posledních skvělých výkonů mám pocit, že jeho umění, stále plné mladistvého elánu a energie, pořád nachází další možnosti překvapivých zdokonalení a hloubky přesvědčivosti předkládaného hudebního sdělení. Bennewitzovci dosáhli ideálu kvartetní souhry – není to jen pouhá souhra čtyř nástrojů, ale kvarteto zní jako jeden nástroj rozeznělý jediným interpretem.

Malá vzpomínka na vzácnou osobnost

V sobotu 14. dubna, ve věku téměř devadesáti let, zemřel poslední žijící člen slavného Smetanova kvarteta, prof. PhDr. Milan Škampa. Když mě můj přítel PhDr. Luboš Stehlík požádal, abych o prof. Škampovi napsal do Harmonie malou vzpomínku, byl jsem velmi v rozpacích, jak se s takovým úkolem dobře  vypořádat. Okamžitě se mi vybavil Milanův pobaveně potutelný úsměv doprovázený vtipnou poznámkou, která nikdy nedovolovala ani zbla vznešeného pathosu či přílišného velebení. Životopisná data všech Smetanovců jsou již mnohde dosti přesně popsána profesionálními muzikology, nebudu se proto pokoušet o Milanovu biografii a pokusím se 

Trio Bergrettes opět zazářilo

15. prosinec 2017
Trio Bergrettes opět zazářilo

Dopolední koncert ČSKH, který zazněl v malostranském sále Martinů 9.12. , byl svědectvím vysoké a trvale stoupající umělecké úrovně Tria Bergerettes  (Barbora K. Sejáková, Daniela Oerterová, Tomáš Strašil). Tento koncert by byl ozdobou i nejnáročnějšího světového pódia. Trio Bergerettes  je nyní souborem, jenž svým přístupem i originalitou zjevně patří mezi současnou špičku komorní interpretace. Poměrně rozsáhlý program byl zajímavě a pestře sestaven, a jeho přesvědčivé provedení nikomu nedovolilo polevit v nadšené posluchačské pozornosti.

Englichová s Veverkou slavnostně na Malé Straně

Malostranské komorní slavnosti jsou jedním ze šesti unikátních festivalů, které zaznívají během roku v rámci Českých kulturních slavností (ceske-kulturni-slavnosti.cz) v šesti místech naší země, podobné šesti větám jedné kompozice. Tyto koncerty se vyznačují nejen špičkovou kvalitou interpretů, příkladnou dramaturgií a důstojným prostředím, ale téměř nikde jinde nevídanou vlastností -  vstup na ně je volný, byť někde musí být podmíněn rezervací, neboť zájem pravidelně převyšuje kapacitu sálu.  Mezinárodní hudební festival Malostranské hudební slavnosti, který právě završil svůj patnáctý ročník, nese všechny tyto atributy. Festivalové koncerty krom varhanního zazněly - jako obvykle -  v jinak běžně nepřístupném barokním Hlavním sále Valdštejnského paláce, který Senát ČR pro tuto příležitost velkoryse dává k dispozici. Jak mám ve zvyku, zneužiji nyní textu k vložení kontextu: Je s podivem, s jak malým, vlastně téměř žádným mediálním a odborným ohlasem se tyto koncerty na rozdíl od jiných srovnatelných setkávají. Leckteré kulturní zhůvěřilosti a 

Óda na radost: Bennewitzovo kvarteto a Ib Hausmann

Jsou koncerty, kdy jedinec v roli kritika se může cítit trapně zbytečným. Pokud si pak z palce pracně nevysává virtuální pochybení, zbývá mu ke kritice pouze postmoderní kontrapunkt chrchlání zahleněných starců s elektronickými skřeky mobilů, byť ten je často mezi větami odměněný potleskem. Takovým koncertem, kde kritik nenajde žádnou hudební záminku opravňující jeho existenci, byl i koncert Českého spolku pro komorní hudbu 18. října v Dvořákově síni Rudolfina.  Obávám se, že skutečný kritik-predátor by tam zhynul nedostatkem potravy. Pokud lze, dávám přednost spíše radostnému zvěstování výjimečně krásných hudebních úkazů, jakým tento večer bylo společné vystoupení Bennewitzova kvarteta a klarinetisty Iba Hausmanna. Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas, Štěpán Doležal) dnes nesporně patří ke špičce české komorní interpretace, a po poslechu tohoto večera bych si troufl říci, že v mnohém ohledu je možná tou absolutní špičkou. Na třech velmi odlišných hudebních světech předvedli umělci nejen svou technickou dokonalost, tu vlastní i mnozí jiní, ale především vzácnou hudební inteligenci a citlivost respektující a rozeznívající záměr každého detailu autorského zápisu.

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.