Je to právě rok, kdy se ujal produkce vážné hudby v Supraphonu Matouš Vlčinský. Nějaký čas sice už v této největší české gramofonové firmě pracoval, nicméně známý byl hlavně jako člen souboru Davida Ebena Schola Gregoriana Pragensis. Být producentem klasiky není rozhodně hodno závisti. Supraphon byl totiž na prodej a úsporná opatření byla v uplynulých letech vnímána i novinářskou obcí. Když odstoupili z boje o Supraphon z důvodu prý nerealistických finančních požadavků i tak velké subjekty jako Universal Music, tak jsem s napětím čekal, jak to dopadne. Nakonec Supraphon koupil v říjnu Miloš Petana, majitel sítě Bontonlandů a internetové televize Stream.cz. Ten „nehodlá zacházet s archivem jako barbar, chce respektovat tradici a nejspíš i využít synergii mezi Supraphonem a Bontonlandy“. Slibuje zvýšit výkonový potenciál firmy, marketingovou logiku prodeje klasické hudby, angažovat nové lidi s novými nápady. Věřím, že do tohoto konceptu zapadne i producent Matouš Vlčinský, jehož roční práce vzbuzuje naději, že klasická hudba si nejen zachová svou úroveň, ale že bude stále zajímavější.
Producentem klasické hudby jste se stal před dvanácti měsíci. Před vámi seděli na této židli například Jaroslav Šeda, Jiří Štilec, Petr Vít. Jaký to byl pro vás rok? Především musím říci, že je to pro mě výzva, protože vím, jaká zodpovědnost se k tomu váže. Rok 2008 byl velmi intenzivní, učil jsem se, co ta práce obnáší a rozhodně jsem se nenudil… Ediční plán na uplynulý rok byl už ale z větší části schválen za mého předchůdce Petra Víta a můj rukopis nese jen částečně.
Co je tedy dílem vaším? Není žádným tajemstvím, že moje kořeny jsou ve staré hudbě, která mě hodně těší. Mým vkladem do edičního plánu byl například titul Laudate pueri Dominum s Robertem Hugem, jeho souborem Capella Regia a chlapeckým sborem Pueri gaudentes. Velký zájem jsem také měl na vydání Bachových Braniborských koncertů v podání souboru Musica Florea a Marka Štryncla, což se podařilo ve spolupráci s Českým rozhlasem. Velice mne těší i poslední projekt Pavla Šporcla „Gipsy Way“ s cikánskou kapelou Romano Stilo, který jsem měl možnost produkovat. Nechci však rozdělovat ediční plán na to, co je a co není „moje“. Plán vzniká týmově, na základě řady návrhů z různých stran, okolností, někdy i náhod a vrcholným orgánem Supraphonu je v tomto směru ediční rada.
Jistě i v Supraphonu je výsledný tvar edičního plánu výsledkem kompromisu, jsou zde tlaky ekonomické, vaše představy, aspirace vašich umělců. Je těžké prosadit projekty typu Laudate pueri Dominum, kde se nedá očekávat tak velký komerční efekt jako u projektů například Pavla Šporcla? Nejraději bych vám odpověděl „ne, my na peníze nehledíme“ a povídal jen o muzice a dramaturgii nahrávek… Ale sám víte, jaká je situace na trhu s hudbou, kdy prodeje fyzických nosičů rapidně klesly na úroveň, o které se nám před deseti lety ani nezdálo. Prodeje přes downloading sice pomalu stoupají, ale zdaleka nenahradí pokles v prodeji cédéček. Ve výsledku to znamená spoustu kompromisů. Aby mohly vycházet nové nahrávky, musejí interpreti akceptovat stávající situaci, přijmout fakt, že nedostanou takovou odměnu jako před dvaceti lety, kdy cédéčko byl nový nosič a prožíval svůj boom. Stále důležitější roli hrají u všech firem sponzoři, nebo chcete-li mecenáši. Když jste zmínil Laudate pueri Dominum, tak toto CD vyšlo díky velkorysé podpoře města Slaný. Snažíme se nacházet všechny relevantní zdroje spolufinancování nových nahrávek. Někdy je to sponzor, jindy nadace nebo město, kterému pak nahrávka slouží jako forma reprezentace. V některých případech si seženou peníze na vydání sami interpreti. U části titulů jdeme do rizika s vědomím, že ekonomická návratnost bude dlouhodobá nebo žádná a že uskutečňujeme kulturní počin, který si takovou investici zaslouží. Ale takových titulů v edičních plánech skutečně nemůže být mnoho…
Myslím, že počet zcela nových titulů klasické hudby se pohybuje v Supraphonu kolem dvanácti. Jaká je tendence? V posledních letech jejich počet stoupá. Byl bych šťastný, kdyby se nám podařilo tento trend udržet, i když i takovýto růst má svoje limity. Máme největší hudební archiv u nás, ale ani ten není nevyčerpatelný. Navíc i kvůli mezinárodní prestiži je nutné, aby se Supraphon staral o živé muzikanty a pomáhal mladým umělcům, kteří mají na to srovnávat se s tím nejlepším ve světovém měřítku.
Supraphon prošel zásadní změnou, má nového vlastníka. Ovlivní to produkci vážné hudby? Někdy se změna strategického partnera či vlastníka v hudebním světě trochu dramatizuje. V jiných oborech je to poměrně běžná záležitost. Většinou kupuje člověk firmu proto, že funguje tak, jak funguje a má zajímavé výsledky. Zatím mám signály, že se na strategii ediční politiky nic zásadního měnit nebude. K nějakým změnám během času asi dojde, ale v tuto chvíli pokračujeme směrem, kterým jsme dosud pracovali.
Jaká je vaše vize fungování klasické hudby v Supraphonu? Je nutné udržet rovnováhu mezi vydáváním nových nahrávek a „oprašováním“ drahokamů z archivu, kde je ještě řada titulů, které dosud na CD nevyšly. Mojí aspirací je poněkud zvýšit podíl nových projektů, ale sám jsem zvědavý, nakolik se to bude v současných ekonomických poměrech nejen v tomto oboru dařit. Rád bych zabrousil do repertoáru, kterému se Supraphon dlouhodobě věnoval spíše okrajově. Když to zjednoduším, tak těžiště supraphonských nahrávek je v hudbě od 2. poloviny 18. století do 1. poloviny 20. století. Na obou stranách od těchto časových hranic je hodně zajímavého repertoáru, který by si zasloužil pozornost. Vezměme starou hudbu: v katalogu máme řadu nahrávek renesanční a barokní hudby, z nichž se řada kvůli posunu interpretačního vkusu a vývoji historicky poučené interpretace stala spíše dokumentem své doby a jejich reedice v současné konkurenci budí spíše rozpaky. Hodně skladeb by si zasloužilo nahrát znovu se současnými vědomostmi, silami a dnešním pohledem. V notových archivech se stále nacházejí dosud nenahrané skladby, které mohou být pro dnešního posluchače zajímavé. Něco podobného však platí i pro hudbu od přibližně 50. let minulého století. Tam je však situace možná ještě problematičtější, protože prosadit se dnes s tvůrci, kteří jsou známi jen úzké vrstvě znalců, je neobyčejně svízelné. Snad se nám to daří v případě dnes již klasiků moderní hudby. Mimo jiné i díky ančerlovské edici byl v posledních letech zajímavý ohlas na některé Hanušovy skladby. Pavel Haas Quartet dostává do povědomí hudbu svého erbovního skladatele. Doufám, že se nám po krůčcích takto podaří ještě nějakým jménům pomoci.
To jsou však klasikové. Ve střední a mladší generační vrstvě tu ale máme osobnosti, které pronikly i do ciziny. Bude Supraphon tak odvážný, že by podpořil skutečně soudobou hudbu? Osobně bych si to přál. Jestli to bude možné, na to vám nejsem schopen odpovědět. Obecně řečeno: každé cedéčko, které vydáte, musíte i prodat. Prodat na něco – na jméno skladatele, interpreta, krásný obal. Musíte přesvědčit dostatečně široký okruh lidí, aby si cédéčko koupili. Mluvil jsem sice o tom, že občas vydáme titul s vědomím, že se jedná o více kulturní počin, nežli komerční. Nicméně Supraphon je firma, která si musí vydělat na to, co dělá. Pokud by takovýto projekt byl podpořen například granty, tak by to bylo možné. Rozhodovaly by však dvě hlediska: umělecké a ekonomické.
To je férové vysvětlení, nicméně se nemohu zbavit pocitu, že je i určitý morální rozměr první české firmy se šedesátiletou tradicí, která soudobé hudbě často pomáhala na svět. Rozumím však převádění všeho na čísla, plusy a mínusy. Dokážu si představit apriorní odstup od soudobé hudby i řady lidí. Věřte, že v ediční radě Supraphonu žádný principiální odpor vůči soudobé hudbě není. Není to něco, co by bylo třeba jako myšlenku prosazovat. V dnešní situaci je ale potřeba dobře zvažovat vydání skutečně každého titulu.
Chápu. Bylo by fajn, kdyby Supraphon měl ambici třeba jedním titulem ročně podpořit tuto hudbu, překročit svůj stín, který tady je už dvacet let. Určitě i o tom přemýšlíme.
Vrátil bych se ještě ke staré hudbě. Budou se ve vašich plánech objevovat častěji nejlepší soubory dobové interpretace a taková jména jako například Václav Luks či Marek Štryncl? S těmi, které jste zmínil, a ještě několika dalšími se už rok potkáváme a bavíme o našich možnostech. Řekl bych s vlídnou nadsázkou, že s oběma pány mám otevřený účet, je to běh na dlouhou trať.
Co se týká archivní části vydavatelské politiky Supraphonu, tak zaujaly dva projekty – talichovský a ančerlovský. Jaká je vaše ambice v této oblasti? Ančerlovská a talichovská edice byly velké počiny, které také ovlivnily ediční plány na řadu let a měly obrovský ohlas. Nic tak objemného a uceleného, co by si zasloužilo systematicky zpracovat, už myslím v archivu není. Významnou kapitolou v katalogu jsou ovšem historické operní nahrávky, které jsou se značkou Supraphonu ve světě hodně spojovány. Vydávání operních kompletů „v plné parádě“ je ovšem velmi nákladná záležitost: příprava a překlady libreta, výroba bookletu, který má charakter knížky, a remastering s sebou nesou velké náklady, přičemž prodeje se pohybují v řádu set nebo několika málo tisíc kusů. I tady hledáme všechny možnosti, jak náklady snížit, abychom mohli nahrávky z archivu zpřístupnit. Samozřejmě jiná situace je v případě, že se příznivci vážné hudby smíří s moderními trendy a budou ochotni si za nějaký poplatek stahovat nahrávky přes počítač. Pak by to bylo ekonomicky mnohem přijatelnější a také bychom za sebou zanechávali menší „ekologickou stopu“…
Mám pocit, že ctitelé klasické hudby jsou oproti pop music hodně konzervativní a chtějí mít stále ještě v ruce fyzický nosič hudby, případně i obrazu. Máte pravdu. Čísla ukazují, že i přes obecný pokles prodeje hudby v oblasti klasické hudby není tak strmý. Nicméně je to otázka jedné dvou generací, kdy nosiče budou jiné nebo vůbec nebudou. Já sám jsem také spíše konzervativní typ, kdy chci mít krabičku v knihovně a listovat papírovým bookletem.
Jak se dívate na nové formy zprostředkování hudby, jako je například internet? Jsem rád, že Supraphon nezaspal, jde s dobou a je docela progresivní. Náš prodej přes downloading u nás i ve světě se dobře rozjel. Celou řadu nahrávek, které nejsou na nosičích, si už můžete pořídit právě touto cestou. Postupně dáváme na downloading i archivní nahrávky. Není možné udržovat všechny zajímavé nahrávky, co jsme kdy natočili, na cédéčkách. Minimální náklad, v jakém můžete vyrobit titul, je 300 nebo 500 kusů. Když se prodá za rok například dvacítka, tak si spočítejte, kolik let ho budete mít na skladu – a to něco stojí. Naopak „skladování“ nahrávek na serverech není ekonomicky náročné. Pro nás konzervativnější je to jistý kompromis, ale je to cesta, jak zpřístupnit nepoměrně širší spektrum hudby, než fyzicky, mnohem většímu počtu lidí po celém světě.
A kvalita? V tuto chvíli zatím není stejná jako u CD. Formát mp3 je komprimovaným záznamem, ale je jen otázkou času, kdy dojdeme ke kvalitě CD nebo ještě vyšší. Některé zahraniční labely už dnes nabízejí přes downloading hudbu v kvalitě vyšší než na CD.
Můžete něco prozradit z edičního plánu 2009? Některé nahrávky už rád prozradím. Nikoho asi nepřekvapí, že řada z nich se bude věnovat Bohuslavu Martinů, jehož dílo jsme ve větší míře vydávali už v uplynulém roce. Za velkou událost považuji vydání nahrávky Tří fragmentů z opery Juliette ve světové premiéře – s „Juliettou“ Magdalenou Koženou a Českou filharmonií pod vedením Sira Charlese Mackerrase. Jiří Bárta s Pražskou komorní filharmonií a Jakubem Hrůšou pro nás nahrávají 1. violoncellový koncert Martinů a ve světové premiéře koncert Foerstrův; to je další jubilant v tomto roce. Snad není netaktní prozradit, že letos Mistr Josef Suk oslaví své osmdesátiny. S ním jsme před několika měsíci natočili komorní skladby jeho předků – Dvořáka a Suka. A přiznám se, že je úžasné pozorovat, jak s muzikantem zraje i muzika v něm. Příznivci Pavla Šporcla se budou asi těšit na jeho nahrávku koncertů Korngolda a Strausse s Pražskými symfoniky a dirigentem Jiřím Koutem, Pavel Haas Quartet bude natáčet Prokofjevovy kvartety, Jitka Čechová zrealizovala čtvrtý díl plánovaného smetanovského klavírního kompletu… Snad tohle bude stačit jako malá „ochutnávka“.
Jak vidíte budoucnost hudby a jejího přenosu? Nejsem ani věštec, ani prognostik, nevím, jaký bude osud vydavatelů hudby, ale jedno vím jistě – hudbu budou lidi vždy potřebovat.