V únoru nastoupila do úřadu čerstvě zvolená rektorka pražské Akademie múzických umění (AMU) paní Ingeborg Radok Žádná, která ve vysoké univerzitní funkci vystřídala profesora Jana Hančila. Volba je pozoruhodná hned z několika důvodů: do čela akademie se dostává osobnost s mnohem širší než jen akademickou kariérou, kandidátka s velkou podporou studentů, koncertní umělkyně, kulturní manažerka s mezinárodním přesahem a oceněním (rytíř francouzského Řádu umění a literatury) a expertka v oboru vysokého školství. Na místě by byl oficiální gratulační rozhovor, ale já jsem moc ráda, že paní rektorka a má někdejší umělecká kolegyně svolila nejen k neformálnímu povídání o nové kapitole v její kariéře, ale i k osobnějšímu ohlédnutí za významnými okamžiky v profesním i soukromém životě.

První období varhaníka a klavíristy Petra Čecha v křesle šéfa Pražské konzervatoře se pomalu blíží ke své polovině, a tak využívám nezvykle tiché školní budovy k návštěvě a předběžnému bilancování. O dílčích úspěších, plánech a vizích, ale i o krizovém řízení a dopadu Covidu na chod střední školy si budeme povídat v proslulé „ředitelně“ s výhledem na Rudolfinum a Pražský hrad.

Lyrická sopranistka, sólistka opery divadla Antonína Dvořáka v Ostravě, koncertní pěvkyně, dvojnásobná držitelka ceny Thálie, pedagožka, vedoucí katedry zpěvu na Ostravské univerzitě. Probraly jsme toho mnoho, ale od všech životních témat jsme se vždy obloukem vrátily k jedinému… ke zpěvu.

Jdete-li v Praze na koncert barokní hudby, nemůžete ji přehlédnout. Kadeř plavých vlasů na čele, usměvavá tvář, hřejivý tón violoncella či violy da gamba, neúnavná pozornost, hráčský prožitek. A ještě k něčemu přitáhne vaši pozornost… ke zdánlivě doprovodné, ve skutečnosti však řídící jednotce barokního organismu, pružně pulzujícímu (basovému) continuu. A právě o něm bude řeč.

Představte si jízdárnu valtického zámku, kde právě začíná koncert lektorů kurzů staré hudby. Píší se 90. léta minulého století. Prostor jeviště zcela ovládla postava v bílém rouchu s olivovou ratolestí v plavých kudrnách, která s teatrálními gesty a s humorem ve třech jazycích uvádí jednotlivá čísla.   Přistihuji se, že během poslechu se stále víc a víc těším na opětovný příchod antického moderátora, a hned po koncertě se ptám, kdo to byl. Kamarádi nevěřícně vykulí oči: „Je možné, abys neznala Jirku Kotouče?“

Narozeninová návštěva u hvězdy pražského a brněnského národního divadla Libuše Domanínské (4. 7. 1924), jejíž kariéra byla úzce spjatá s operním dílem Leoše Janáčka (3. 7. 1854). V letošním roce oslaví oba kulaté výročí, Janáček 165 a paní Domanínská 95 let. Do pečovatelského domu na jižní Moravě mě doprovodila žačka paní profesorky, sopranistka Jana Šrejma Kačírková, a bratr oslavenkyně pan Zdeněk Klobáska. Drobná bělovlasá paní nejistě vstala, omluvně se usmála a tiše pronesla, že rozhovor je vyloučený, protože si nic nepamatuje. Kdysi suverénně ovládala jeviště a jedinečným hlasem předkládala světovému publiku lidská dramata (především) Janáčkových oper. Heroina, hvězda, umělkyně. Střípky vzpomínek předkládám tak, jak zazněly, s občasným upřesněním Jany a Zdeňka.