Z posledního rozhovoru, který jsem s Janou Semerádovou dělala před dvěma lety, si velmi dobře pamatuji větu „Zelenku máme pod kůží“. To potvrdila i teď, kdy se svým souborem Collegium Marianum vydává u Supraphonu Lamentace proroka Jeremiáše, jedno z prvních vrcholných děl Jana Dismase Zelenky složených na drážďanském dvoře.
Paní Semerádová, zdá se, že Zelenkova hudba vám skýtá nekonečnou studnici inspirace… Jak se vyvíjí váš vztah k ní? Poprvé jsem se s hudbou Jana Dismase Zelenky seznámila, když jsem začala hrát na barokní flétnu. Bylo mi 19 let a jeli jsme se Zelenkovým oratoriem, ve kterém zpívala Magdalena Kožená, do Francie… Na Zelenkovi je fascinující, že jeho hudba stále něčím překvapuje. I když došlo v posledních letech k obrovskému rozšíření jeho hudby a Zelenku, zaručujícího kvalitu, si žádají mnohé prestižní festivaly, i přesto ještě některé skladby čekají v archivech na provedení. Zelenku jsem postupně objevovala též studiem a prováděním hudby jeho českých současníků; jeho rané kompozice ohlašují nejen pozdějšího drážďanského génia, ale zároveň se nevymykají tehdejší pražské produkci. Nicméně Zelenkovo mistrovství je natolik specifické, že vyčnívá z řady jeho současníků.
Naposledy jsme spolu dělaly rozhovor před dvěma lety. Učinila jste od té doby nějaký zajímavý objev? Ať už by to byly zaprášené noty v archivu, nebo zajímavý hudebník, se kterým jste navázala nebo byste chtěla navázat spolupráci… Na svých cestách potkávám stále další a další zajímavé lidi, hudebníky, ale dalo by se říci, že v posledních letech se vracím k našim minulým projektům a k umělcům, kteří už se mnou, s naším souborem Collegium Marianum spolupracovali. I oni se totiž někam posouvají, někteří dosáhli mezinárodního uznání. A to platí i o hudebninách. Například Josef Antonín Sehling patřil odjakživa k našim repertoárovým skladatelům, ale když jsem postavila vedle sebe více jeho skladeb, představil se v novém světle a objevila jsem další souvislosti. I když nyní nemám tolik volného času, abych vysedávala v archivech a přepisovala partitury, stále mám touhu objevovat něco nového. Ovšem dnes toto dobrodružství můžu absolvovat u počítače, internet umožňuje dostat se k mnoha rukopisům a tiskům. Ale někdy je to věc náhody či usilovného pátrání nalézt opravdový skvost, který doplní mozaiku skladatele.
Po albu se Zelenkovými Sepolkry vydaném v roce 2012 přišly na řadu Lamentace proroka Jeremiáše určené k provádění ve svatém týdnu před Velikonocemi… Lamentace byly poprvé provedeny v Drážďanech v roce 1722 na první matutinum Zeleného Čtvrtku, Velkého Pátku a Bílé Soboty spolu s responsorii, chorály a lekcemi. Skutečnost, že Zelenka nenapsal kompletní sestavu devíti lamentací, ale místo tří jen dvě na určený den, nastoluje otázku, kdo napsal hudbu ke třetím lamentacím – zda se zpívaly polyfonní lamentace od některého staršího skladatele nebo byly provedeny jinak. A to nás přivedlo k myšlence Zelenkovy lamentace doplnit tak, aby se na nahrávce objevily rovněž zbylé tři, a poněvadž Damien Guillon a Tomáš Král jsou také zkušení choralisté, zvolili jsme chorální lamentace, které neobyčejně dobře fungují se Zelenkovou hudbou a činí tak nahrávku úplnou.
Jde o interpretačně poměrně náročnou hudbu. Podle čeho jste se rozhodovala při výběru sólistů? Na nahrávce Zelenkových lamentací se objevují tři sólisté ze tří různých zemí, Tomáš Král, jenž je právem hrdý na to, že je ze stejné krajiny jako Zelenka, francouzský kontratenorista Damien Guillon a rakouský tenorista Daniel Johannsen. I když lamentace jsem do našich programů zařazovala už v minulých letech, natočení všech šesti lamentací bylo pro mne velkou výzvou. A poněvadž se jedná o hudbu plnou vnitřního napětí a spíše než ostré kontrasty zde najdeme jemné nuance, pozvala jsem Damiena Guillona. Známe se už pěknou řadu let, zpíval s námi v Praze na Letních slavnostech hudbu z pražské katedrály a jeho interpretace Zelenkovy antifony mne očarovala. Proto jsem chtěla Lamentace dělat právě s ním. Tomáše Krále snad ani nemusím představovat, o jeho umění se mluví v superlativech nejen v Čechách, ale i v zahraničí. Byla jsem právem hrdá na to, že nádherný hlas „našeho“ Tomáše mohl zazářit na této nahrávce po boku Damiena Guillona a Daniela Johannsena, jehož záběr je rovněž obrovský a uznání si získal především za svou interpretaci Bacha a německé duchovní hudby.
Lamentace zazněly letos na Pražském jaru a na Janáčkově máji. Jak publikum vnímá tuhle meditativní a zároveň dramatickou hudbu? Plánujete je provádět v nejbližší době? Každému vystoupení dáváme vždy vše, co si hudba žádá, ať hrajeme ve velké síni nebo v zapadnutém kostele. Odvažuji se říct, že do Zelenkových Lamentací jsme vložili podobnou dávku energie a emocí jako zpěváci před třemi staletími. Všichni tři zpěváci do toho šli naplno, celou svou duší, a my hráči jsme na chvíli zapomněli, že jsme instrumentalisté a nechali jsme se strhnout ke „zpěvu“… Pod názvem Nářky proroka Jeremiáše se v žádném případě neskrývá hudba smuteční, naopak. Zelenka, zkušený rétor, čerpal náboj především z textu plného barvitých obrazů, žalu, ale též naděje, korunovaného stále aktuální výzvou k obrácení. Proto jsou Lamentace tak dobře přijímány publikem a koncertní atmosféra jim svědčí. O další reprízy je zájem především v zahraničí.
Podle čeho se rozhodujete, zda altový part svěříte altistce nebo kontratenoristovi? Spolupracujete s kontratenoristou vždycky, když to historický kontext vyžaduje? Obor kontratenoru je poměrně mladý, byť jeho kořeny sahají hluboko do minulosti, a dnes zažívá doslova „boom“. Nesouhlasím s názorem, že hlasy kontratenoristů jsou si podobné, že jejich barevné možnosti jsou omezené. Mně se na některých kontratenorech líbí ona čistota projevu, hlas znějící spíše andělsky než smyslně, a to vysvětluje asi důvod, proč na duchovní hudbu angažuji častěji kontratenoristy a na světské árie oslovuji altistky. Pak jsou tu ale takové zpěvačky, jako například Markéta Cukrová, která dokáže krásně a přesvědčivě zazpívat jak usebranou Zelenkovu árii původně určenou chlapeckému altu, tak Händelovu heroinu.
Kromě Lamentací se ale mohou posluchači těšit na album s vánoční barokní hudbou – jaké skladby na albu budou? Letošní rok byl velice plodný, dva měsíce po natočení Lamentací jsme se vrhli na natáčení „debutové“ desky Josefa Antonína Sehlinga, svatovítského houslisty, plodného skladatele, neúnavného sběratele italských hudebnin, obdivovatele Caldary a kapelníka několika pražských kostelů v první polovině 18. století. Jeho vánoční pastorely, árie, moteta a offertoria by vydaly na několik nahrávek.
Přijde mi jako malý zázrak, že lze natočit vánoční desku s objevnou dramaturgií a dokonce se skladbami, které dosud nebyly nahrány! Jak jste sestavovala dramaturgii? Měla jsem to štěstí, že jsem na dramaturgii mohla spolupracovat s Miladou Jonášovou – velkou odbornicí na Sehlinga a na italské přetextované árie, se kterou jsem sdílela stejné nadšení pro Sehlinga. I když jsem zprvu toužila, aby první Sehlingova nahrávka zahrnovala i skladby pro jiné svátky, vánoční tematika se nakonec ukázala velkou výhodou, neboť právě zde jsme nalézaly různorodé a zajímavě instrumentované kusy, ukazující všestranného skladatele.
Někteří čtenáři možná nevědí, že máte ráda jazz. Chystáte nějakou zajímavou hudební spolupráci skrze hranice hudebních žánrů? Propojení s posluchači je pro mě strašně důležité. Improvizace, někdy volnější (italské baroko), někdy svázanější (francouzská ornamentika), je s hudbou předromantickou neodmyslitelně spjata. Nesmírně mne obohacuje společné muzicírování s fenomenálními muzikanty, jako je Stano Palúch nebo Marcel Comendat z etnojazzového tria Pacora. Ze spolupráce trvající skoro 10 let vzniklo několik „srdečních“ projektů (hudebně-divadelní kreace s francouzskými herci, Scapinové a Don Quixote, a prolínání baroka a etnojazzu nazvané Přeznívání). Tam jsem zjistila, že barokní flétna nemá limity omezené letopočtem. Proto už delší dobu promýšlím nový program, kde by nebylo notových pultů, kde by se hrála nejen hudba komponovaná, ale i tradovaná, ovlivněná folklórem, přesahující hranice jak našich zemí, tak i kontinentů. Nebudu prozrazovat název projektu, snad jen, že mezi nástroji se objeví cimbál, violon, housle a flétny, a možná i kena a diatonická harfa….
Co další zelenkovský projekt? Už máte něco vyhlídnutého? Na příští rok chystáme koncerty s kontratenoristou Damienem Guillonem, kde nebude chybět ani hudba Jana Dismase Zelenky. Myslím, že hlas Damiena je pro Zelenku jako stvořený a v kombinaci s Bachem se můžeme těšit na opravdový nebeský banket. Ještě jeden sen bych si chtěla splnit – provést Zelenkova sepolkra scénicky, v prostoru se svíčkami, kolem centrálního místa symbolizujícího Boží hrob, s patřičnou gestikou a jevištním pohybem, který by silně připomínal expresivnost barokních soch.
Psáno pro: HARMONIE 11/2014