Umělecký vývoj dítěte není žádný med. Ani sebenadanějšímu žáčkovi se nechce trávit dlouhé hodiny u klavíru, violoncella, flétny nebo jiného nástroje, obzvláště pokud je venku hezky a za okny pobíhají kamarádi ze školy. Ani výtvarníci a taneční to nemají o mnoho lehčí, neboť všechny tyto umělecké činnosti vyžadují nezvyklou míru zarputilosti a snahy. To, co děti u hudby a jiných umění drží, jsou v horším případě rodiče, v tom lepším jejich vlastní zájem a radost ze hry. Zásadní je nicméně role pedagoga, který umělcův vývoj sleduje, usměrňuje, když je potřeba povzbudí i motivuje, ale především v dětech tříbí a pěstuje lásku k umění.

Poslední koncert terezínské části festivalu Věčná naděje se nesl v duchu nejpřirozenějšího lidského hudebního vyjádření – v písni. Kulturní dům města Terezín rozezněly ve čtvrtek 23. srpna díla Viktora Ullmanna, Hanse Krásy, Gideona Kleina a Pavla Haase, jednalo se tedy o jediný koncert zastupující pouze terezínské autory. Skladby zazněly v provedení basbarytonisty Jiřího Miroslava Procházky, klavíristy Jiřího Hrubého, houslisty Jana Rybky, violisty Leoše Černého, violoncellisty Štěpána Švestky a klarinetisty Tomáše Krause. Večerem provázel kněz, režisér a scénárista Jan Hanák.

Zatímco zahajovací část festivalu Věčná naděje: Gustav Mahler a terezínští skladatelé proběhla v Praze, její neméně důležitá a z hlediska tématu snad i závažnější část se odehrává ve městě Terezín. Kromě samotných koncertů, které vesměs probíhají v prostorách Magdeburských kasáren nebo Kulturního domu, jsou součástí festivalu také přednášky týkající se převážně kulturního života terezínského ghetta. International Youth Encounters in Terezín – jak jsou tato setkání pořádaná Institutem terezínských skladatelů pojmenována – slouží jako platforma pro muzikology a historiky zabývající se terezínskými skladateli případně terezínskou kulturou vůbec k prezentování nejnovějších objevů a postřehů. Mezi pozvanými figuruje například klavírista a badatel Jascha Nemtsov, který v rámci přenášek promluvil o poválečné integraci terezínských skladatelůdo kulturního života Evropy, muzikolog Albrecht Dümling, jenž seznámil posluchače s historií objevování ztraceného díla skladatele Viktora Ullmanna, či Michaela Vidláková, jedna z přeživších holokaustu. V průběhu těchto přednášek probíhají také menší studijně zaměřené koncerty. Zazněly takto písně Pavla Haase, Gustava Mahlera a dalších v provedení Barbory Poláškové a Kristiny Brachtlové, nebo Jiřího Miroslava Procházky. Neméně poutavou byla rovněž Klavírní sonáta č. 2 Viktora Ullmanna v interpretaci Jiřího Hrubého.

Zatímco nedělní zahajovací koncert hudebního festivalu Věčná naděje: Gustav Mahler a terezínští skladatelé nabídl v Sukově síni pražského Rudolfina k poslechu pouze díla Viktora Ullmanna (a Leoše Janáčka), již o den později zazněla na témže místě také díla dalších významných židovských autorů v čele s Pavlem Haasem a Gideonem Kleinem. I v tomto případě stavěla dramaturgie především na klavírních skladbách, tentokrát však navíc ve společnosti klarinetu. O klavírní interpretaci děl se postaral přední český pianista Ivo Kahánek, pyšnící se bohatým repertoárem zahrnujícím skladby barokní, romantické i soudobé. Part klarinetu zazněl v podání neméně povolaného a taktéž stylově všestranného hudebníka a držitele řady ocenění Irvina Venyše.

První ročník hudebního festivalu Věčná naděje: Gustav Mahler a terezínští skladatelé zahájil komorně pojatý koncert v Sukově síni pražského Rudolfina. Festival podporovaný mimo jiné Institutem terezínských skladatelů a Památníkem Terezín si dává za úkol seznámit posluchače s pozitivně vnímanou přesto pouze sporadicky uváděnou hudební tvorbou židovských skladatelů, kteří navzdory neútěšné situaci pokračovali ve snahách o pestrý kulturní život terezínského ghetta. Zatímco většinou sestávají programy zahajovacích koncertů festivalů převážně z velkolepých, často orchestrálních děl, dramaturgové Věčné naděje se rozhodli pro přístup zcela opačný – koncertu vévodil klavír. Jako první zazněl čtyřdílný cyklus Leoše Janáčka V mlhách následovaný Sonátou pro klavír č. 7 Viktora Ullmanna, program uzavřel Ullmannův melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka. Oba ryze klavírní kusy interpretoval klavírista Martin Kasík, Ullmannův melodram pak zazněl v podání klavíristy Karla Košárka a herečky-recitátorky Jany Podlipné.

Zatímco většina lidí si pod příjemně stráveným začátkem léta představí lenošivý pobyt u moře, výlety po domovině nebo alespoň návštěvy přátel a rodinných příslušníků, na které po zbytek roku nezbývá čas, mnoha interpretům tzv. staré hudby se vybaví poklidný kolorit města Valtice, ve kterém vždy v prvních týdnech měsíce července probíhá Mezinárodní letní škola staré hudby. A právě tento rok měli houslisté, cinkisté, zpěváci a zpěvačky, cembalisté, hobojisté, flétnisté nebo například i herci a tanečníci věnující se starší artificiální hudbě a divadlu možnost navštívit již 30. ročník valtické interpretační školy. Pro 30. ročník Mezinárodní letní školy staré hudby Valtice se organizátorům podařilo sehnat rovných třicet lektorů z nejrůznějších koutů světa, někteří patří mezi pravidelné účastníky, další se ve Valticích objevili tento rok poprvé, všechny však spojovala dlouholetá pedagogická i interpretační praxe. Před každým ročníkem si student–interpret navolí třídy, které bude po zbytek pobytu navštěvovat. Kromě lekcí zaměřených na samotný hudební nástroj nebo zpěv si mohou účastníci navolit i orchestrální hru, sbor, tance, gestiku, gregoriánský chorál nebo i hudební improvizaci. Valtice tak každý rok ožívají hudbou deroucí se z oken budov tamních škol, které po dobu kurzů propůjčují hudebníkům a lektorům své prostory.

Přijede-li světoznámý orchestr do naší zemičky, je to vždy důvod k pozdvižení. Obzvláště koná-li se koncert mimo hlavní město. Hudbymilovná společnost se sjíždí ze všech koutů republiky, a kromě kvalitní hudby se oddává krásám a malebnostem místního života (v případě Znojma místních vinic). Pořadatelům Hudebního festivalu Znojmo se podařilo uzavřít program 14. ročníku koncertem, na nějž dlouho nezapomene žádný skutečný milovník hudby. Italský ansámbl Il Giardino Armonico, specializující se na stylovou interpretaci hudby 17. a 18. století, představil posluchačům v jízdárně Louckého kláštera program s názvem Serpent & Fire, který společně s rakouskou sopranistkou Annou Prohaskou, jež nemohla chybět ani zde, natočil roku 2016 a za který o rok později získali mezinárodní ocenění International Classical Music Awards.

Premiéra posledního představení Olomouckých barokních slavností uvedla v pátek 27. července na prkna Uměleckého centra operu Wolfganga Amadea Mozarta Apollo et Hyacinthus. Nejedná se ovšem o operu lecjakou, mnohými je příběh o smrtelně zraněném Hyacintovi, žárlivém Zephyrovi a nešťastném Apollonovi považován za Mozartovo první skutečné operní dílo. Knížecí biskup Schrattenbach svěřil tehdy jedenáctiletému Mozartovi zakázku, ze které vznikla opera podle jedné z Ovidiových Proměn. Latinský text k dílu s původním názvem Apollo et Hyacinthus seu Hyacinthi metamorphosis napsal profesor benediktinské akademie v Salcburku páter Rufinus Widl. Samotná tři dějství Mozartovy opery pak sloužila jako intermezza při školním představení Widlovy hry Clementia Croesi. V roli Melii vystoupila sopranistka Markéta Israel Večeřová, Hyacintha ztvárnil kontratenor Filip Dámec, postavu Apollona kontratenor Martin Ptáček, zlovolného Zephyra kontratenor Bedřich Lévi, krále Oebala tenorista Vincenc Ignác Novotný a role kněze byla svěřena basistovi Janu Vaculíkovi. Režii a scénu navrhl umělecký vedoucí hudebního tělesa Ensemble Damian Tomáš Hanzlík.

Novodobá premiéra dvou holdovacích serenat barokního skladatele Františka Antonína Míči, jenž většinu svého života strávil ve službách hraběte Johanna Adama Questenberga, zazněla v pondělí 23. července v Konviktu – Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci.  O provedení se postaralo hudební těleso Ensemble Damian se sopranistkou Hanou Holodňákovou a altistkou Dorotou Smělíkovou, po jejich boku stanul tenorista Ondřej Holub. Režii, kostýmy i scénografii zastal umělecký vedoucí ansámblu Tomáš Hanzlík.

Šestý ročník Olomouckých barokních slavností zahájila serenáta La Gloria e Himeneo Antonia Vivaldiho určená k provozu při příležitosti svatby Ludvíka XV. s polskou princeznou Marií Leszczyńskou. Ze samotné skladby se nedochovala předehra ani původní název skladby, hudebníci tělesa Ensemble Damian pod uměleckým vedením Tomáše Hanzlíka tedy k nastudování použili dvou samostatně dochovaných sinfonií RV 137 a RV 140. Kromě sopranisty Leandra Lafonta, jenž ztvárnil roli hrdinného mladíka Hyména, a altistky Moniky Jägerové v roli Glorie, vystupovali v představení také členové Divadla Facka Sergej Sanža, Pavel Doucek a orientální tanečnice Zuzana Velická a Zuzana Kolářová z uskupení El Zaffa. Režijní ztvárnění, scénu a kostýmy navrhl a zpracoval Tomáš Hanzlík. Autor navštívil závěrečné provedení inscenace, které se odehrálo v Olomouckém konviktu ve středu 11. července.