Opera Národního divadla uvede operu Rodiona Ščedrina Lolita. V inscenaci se představí rovněž ruská mezzosopranistka Daria Rositskaya, které bude svěřena role Lolitiny šarmantní matky Charlotte. Se sólistkou jsem se setkala po první generální zkoušce ve foyer Stavovského divadla a povídaly jsme si například o tom, co si o této roli myslí, a jak se k Lolitě dostala.

V Hudebním divadle Karlín proběhla 28. 6. 2018 premiéra Verdiho Nabucca. Soubor Státní opery Národního divadla v Praze představil nové nastudování oblíbeného titulu, kterým nahradil „dosluhující“ inscenaci z roku 1993 režiséra Karla Němce. Pro nastudování aktuální inscenace byl osloven úspěšný argentinský tenorista José Cura, který se v posledních letech rozhodl zúročit léta své pěvecké praxe jako režisér. Snad právě 

Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích uvedlo v premiéře experimentální dílo Don G, které by nejsnáze šlo popsat jako jakousi „mozaiku“ útržků z opery, činohry a textů na téma Don Juan. Základem díla jsou činoherní výstupy, ve kterých sledujeme archetypálního Dona Juana během setkání s psychoterapeutkou „Donnou Doktorkou“. Jejich dialogy, v nichž se terapeutka snaží Juana analyzovat a on se ji naopak snaží svést, tvoří „osu“ představení, na niž jsou „navěšeny“ výstupy ze dvou oper na juanovské téma. Základem jsou čísla z Mozartova Dona Giovanniho prokládaná výstupy z méně známé Gazzanigovy opery Don Giovanni, o sia Il convitato di pietra, známé také jako Don Giovanni Tenorio, protože titulní role je, na rozdíl od Mozartovy verze, napsána pro tenor. Práce s jednotlivými operními čísly je poměrně volná, bez vazby na strukturu původních operních děl, takže například v úvodu představení zazní Komturův příchod, po činoherní vložce následuje „šampaňská árie“ atd. Záměrem celého týmu tvůrců (Jan Šotkovský jako autor celé ústřední činoherní osy díla, Magdalena Švecová – scénář a režie, Tomáš Studený – scénář a dramaturgie, a Michal Stránský – scénář a přebásnění některých částí) zřejmě bylo vytvořit fresku obrazů a myšlenek na téma Don Juan a do jediného večera spojit co nejvíce nápadů a pohledů na dané téma. Proto během večera zazní kromě čísel ze dvou uvedených oper rovněž citáty z dalších „juanovských“ textů, například od de Moliny, Petera Handkeho či Alberta Camuse. 

V pátek 9. března 2018 proběhla v libereckém Divadle F. X. Šaldy premiéra Pucciniho Bohémy. Inscenační tým pod vedením režisérky Lindy Keprtové vsadil v případě této oblíbené a široce známé opery na poměrně konvenční pojetí ozvláštněné po výtvarné stránce promítanými obrazy impresionistických malířů (Manetova Snídaně v trávě, Monetovo Zimní slunce v Lavacourt či Renoirova Zábava v Moulin de la Galette a Váza růží). Spojení příběhu chudých umělců a intelektuálů s díly velikánů impresionismu dává smysl nejen proto, že Rodolfův přítel Marcello je malíř, ale také proto, že Bohéma – stejně, jako impresionistická malířská škola – se soustředí na všední život a zachycení momentů ze života obyčejných lidí, bez romantické heroizace nebo realistické popisnosti. Na tomto základním spojení vystavěla režisérka ve spolupráci se scénografkou Renatou Slámkovou jeviště v podstatě prosté kulis (až na výjimky typu židle, netopící kamna nebo improvizovaný stůl z naskládaných knih a z pantů vysazených dveří), jehož prospekt tvořily proměnlivé „inscenované obrazy“ z postav v dobových kostýmech uspořádaných právě v duchu některých impresionistických výtvarných děl. Společnost lidí zachycených v blíže nespecifikované situaci, jakoby uprostřed rozhovoru, či posedávajících ve skupině tváří k divákům, jako když malíř maluje společnost náhodně zachycenou na večírku apod. Dle průvodního slova v programu inscenační tým zvolil tuto koncepci proto, že i Bohéma má ve formě vyprávění „impresionistické“ prvky – příběh je líčen útržkovitě, z vývoje postav (včetně centrálního vztahu Rodolfa a Mimi) vidíme jen části a výsledkem je jakási „montáž“ nastíněných scén a naznačených příběhových zvratů, které si domýšlíme z dialogů a hudby.

Budova Janáčkovy opery se v této sezóně opravuje a na její představení chodí diváci především do Mahenova divadla. Pro uvedení Fausta a Markéty Charlese Gounoda na libreto Julese Barbiera a Michela Carré nicméně inscenační tým pod vedením uměleckého šéfa Jiřího Heřmana zvolil zcela netradiční zasazení. Sobotní premiéra proběhla v obří prostoře Pavilonu P brněnského výstaviště. V gigantické kovové hale vybudovali organizátoři stupňovitou tribunu, před kterou se do všech stran otevíral nezměrný potemnělý prostor soustředěný kolem světelného kruhu. Prostor děje (scénograf Pavel Svoboda) sice po většinu času vymezovaly jednoduché pohyblivé kulisy (stěna s okny Markétina domku, stěna se zrcadlem, portál či věžové „tubusy“ s točitými schodišti), nicméně režie využívala celý prostor haly a doplňovala děj v popředí postavami či sborem pohybujícím se kdesi v dálce, takřka na hranici dohledu diváků. Orchestr byl umístěn v dřevotřískové „ohradě“ napravo od a v úrovni „scény“, takže diváci v pravé části tribuny mohli kromě dramatu doktora Fausta sledovat též celý orchestr i s dirigentem jako na koncertě. Již na úvod je třeba vyzdvihnout, že inscenačnímu týmu se skvěle podařilo rozbít tradiční rozdělení divadelního prostoru na hlediště a jeviště kukátkového typu. Prostor vymezený ději nebyl jasně oddělen od hlediště portálem ani oponou a zrovna tak postrádal ohraničení na bocích, kde se ztrácel ve stínech, z nichž přicházeli účinkující, jako by z nezměrných dálek. Prospekt scény tvořila až kovová vrata výstavního pavilonu. I ta však byla v takové vzdálenosti, že postavy pohybující se v jejich blízkosti působily, jako by se nacházely v jiném světě či rovině existence. Světelný kruh a prostor před tribunou pak nepůsobil jako tradiční jeviště, ale spíše jako jeden akcentovaný bod v doširoka se otevírajícím světě, zahrnujícím i tribunu s diváky.

V pondělí 20. listopadu 2017 před pražským publikem opět vystoupil světoznámý tenorista Rolando Villazón. Po verdiovském recitálu v roce 2013, mozartovském večeru v roce 2014 a společném koncertu s Cecilií Bartoli v roce 2015 věnovaném áriím Mozarta, Rossiniho, Donizettiho a Belliniho si Villazón tentokrát připravil společný program s ruským basistou Ildarem Abdrazakovem. Za doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava pod vedením ruského dirigenta Guerassima Voronkova zazpívali program složený v první části z italských romantických oper a ve druhé části především ze španělských a ruských písní. Program koncertu doplnila orchestrální čísla – vesměs šlo o notoricky známé skladby jako je mezihra ze Sedláka kavalíra či Tanec hodin z Ponchielliho Giocondy.

Vyvrcholením letošního festivalu Opera 2017 se mělo stát pražské uvedení Thomasova Hamleta v nastudování Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Inscenaci se při premiéře 2016 dostalo mimořádně vřelého přijetí kritikou a představitel titulní role, Thomas Weinhappel, byl za svůj výkon oceněn Cenou Thálie 2016. To samo o sobě bylo důvodem, nenechat si toto představení ujít.

Pompézní komerční projekty spojené s vystoupením velké osobnosti světové kulturní scény mohou při svém oznámení snadno vyvolávat určitou nedůvěru. Podobně tomu mohlo být při oznámení dvou slavnostních provedení Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle pod taktovkou Plácida Dominga u příležitosti 230. výroční světové premiéry tohoto díla (ve zrekonstruované inscenaci Václava Kašlíka a Josefa Svobody). Předně, Plácido Domingo je znám jako možná nejvýznamnější operní pěvec naší doby, ale už méně jako dirigent. Plakáty a billboardy, které letos v létě zaplavily metropoli, proto mohly vyvolávat otázku, jak se vlastně Plácido Domingo bude na představení podílet. V poslední dekádě totiž rozšířil svůj pěvecký repertoár o řadu barytonových rolí (zejména o Verdiho), takže leckoho mohlo napadnout, zda maestro nebude zpívat přímo titulní úlohu. Plácido Domingo je nicméně hudebník vskutku všestranný a má za sebou stovky oddirigovaných operních představení. Jeho účast v pozici dirigenta však otevírala další otázky – například kolik bude mít ve svém nabitém harmonogramu času na zkoušky. Poněkud prvoplánově působily i akcenty v marketingové kampani a na tiskových konferencích na zamýšlenou propagaci Prahy jako města W. A. Mozarta, F. Kafky a A. Muchy – toto spojení (možná nezaslouženě) navozovalo atmosféru komerce 90. let v její ne zrovna nejjemnější podobě. Celkový dojem v období před prvním slavnostním představením 27. 10. 2017 příliš nepodpořily ani tiskové konference, na kterých se veškerá pozornost soustředila na maestra jako osobnost a propagační floskule ostatních přítomných snad ani nikdo nevnímal.

Massenetova Thaïs není v žádném případě „repertoárová“ opera, a to u nás ani v zahraničí. Čeští diváci měli příležitost ji vidět naposledy v roce 1924 v Plzni. V tomto směru je třeba rozhodně ocenit dramaturgii opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci, která na konci minulé sezóny zařadila Thaïs do svého programu a prostřednictvím festivalu Opera 2017 nabídla svoji inscenaci i pražskému publiku. Ve spojení s premiérou Werthera plánovanou v Národním divadle na příští červen tak mají pražští diváci příležitost vidět hned dvě opery tohoto často opomíjeného francouzského skladatele během jedné sezony.

Jarmila Novotná, od jejíhož narození uplynulo minulou sobotu 110 let, je příkladem vynikající umělecké osobnosti, která doma nebyla prorokem. Talentovaná pražská operní zpěvačka a herečka, která se měla v cizině stát hvězdou mezinárodního formátu, upadla ve své rodné zemi takřka v zapomnění. Snad i pozapomenutá kariéra Jarmily Novotné je jedním z důsledků čtyřiceti let vlády komunistické strany. Zpěvačce, která v období druhé světové války proslula svým vlastenectvím a podporou protinacistického odboje, zkrátka nebylo možné odpustit přátelství s rodinou prezidenta T. G. Masaryka, vystoupení na inauguraci amerického prezidenta Eisenhowera a v neposlední řadě ani hvězdné šestnáctileté angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku. Když se Jarmila Novotná po válce vrátila z amerického exilu na zdevastovaný zámek rodiny svého manžela v Litni, měla čas přesně jen na jeho rekonstrukci. Přišel únor 1948, znárodnění Litně a pro Jarmilu Novotnou druhé vyhnanství ve Spojených státech.