Kladu hned na začátku svého textu neodbytnou a strohou řečnickou otázku: Jak je možné, že dnes Leoš Janáček představuje ještě stále pro většinové publikum problém? Nepochybně se teď mezi vámi najdou tací, kteří budou tímto mým zvoláním vyvedeni z míry. Patřil bych mezi ně také; vlastně se divím odnepaměti. Pro mě osobně je Janáček odvěká míza hudebního prožívání i konání. V nadsázce řečeno mé hudební „mateřské mléko“. A nadto módním výrazivem: ve své české umělecké „bublině“ se nesetkávám s lidmi, kteří by se neskláněli před Janáčkovým géniem, bez okolků a protestů. To bych však nesměl mluvit s laiky a cizinci.

Milí čtenáři, obracím se na Vás tentokrát zcela netradičně s rozmarnou silvestrovskou idylou, přiznávám, že ještě lehce spící, v dumce, ba lehké elegii z toho, jaké posvícení nám přinesl uplynulý rok. Je Silvestr, sotva skončila krásná zimní noc a milá sousedská nálada mi zde v přírodě přináší vzpomínky z dětství. Až by se mi chtělo pobrukovat třeba ovčákovu starou píseň nedělní „Ráno raníčko, pleju obilíčko“ nebo jiná česká říkadla či písničky pro děti („Kráčím, kráčím mezi vrchy“)... jen kdyby na kolem se vinoucích polích ještě aspoň nějaký ten špalíček obilí zbyl; je tam však jen sníh. Invence pro nějaké ty čtyři dětské písně a říkadla mi nikdy nechyběla. Uplynulé veselé Vánoce v tomto ohledu přinesly obzvláštní žně: byla nálada a zazněla ledasjaká malá milostná