
David Mareček
Komentář Davida Marečka: Tvář a duše hudby
4. leden 2021Hudba má kromě mnoha jiných předností ojedinělou schopnost odrážet nejen vnější tvář doby, v níž vznikla, ale i ducha jejího tvůrce. Dokáže to nejen v časech, kdy jsou tvář a duše spolu v harmonickém souladu, ale i tehdy, kdy se od sebe dramaticky liší. Samotní hudebníci musí od nepaměti dávat své umění do služeb těch, kteří jim zajistí obživu a určují tedy jeho vnější znaky. Obsah, jímž danou formu naplní, však zůstává po staletí svobodou a privilegiem každého hudebníka. Ve šťastných obdobích volí nanejvýš mezi slávou, úspěchem a uměleckou nezávislostí, v ohrožení ho osud nejednou postaví před dilema, zda se podvolit a přežít nebo vzdorovat za cenu velkého osobního rizika.
Katia a Marielle Labèque: Na začátku bylo zjevení konce
9. červenec 2018S Katiou a Marielle Labèque jsme hovořili během jejich květnového amerického turné. V malé šatně losangeleské Walt Disney Hall si vařily čaj mezi odpolední zkouškou a večerním koncertem. Na pódiu mezitím hrál recitál Itzhak Perlman a my jsme měli klidné dvě hodiny, během nichž jsme se dotkli jejich začátků, lásky k rodnému Baskicku i nutkání objevovat stále něco nového nejen v současnosti, ale i v minulosti. Řeč byla pochopitelně i o jejich koncertech 3. a 4. listopadu v pražském Rudolfinu. K vzájemnému překvapení jsme zjistili, že dosud hrály v Praze jen s orchestrem, a bude to tedy jejich sólový debut. U dam ve zralém věku se občas píše, že vypadají mladší. U sester Labèque bych to mohl napsat s naprosto čistým svědomím, ale mnohem podstatnější mi připadá mladistvá energie, která z obou sester až nakažlivě sálá. Mohla by jim ji závidět řada umělců o jednu či dvě generace mladších. Vyprávěly často až s dětským nadšením a na dvě hodiny jsme se tak ocitli ve světě, který je naplněný hudbou stejně přirozeně jako vzduchem, který dýchají. V odpovědích na otázky se Katia i Marielle pravidelně střídaly a doplňovaly. Pro plynulost a čtivost textu jsem si dovolil nechat odpovědi nerozdělené. Podobně jednotně a příjemně vyznívalo i celé naše povídání.
Na pár koncertů vzpomínám celý život. Jedním z nich byl poslední večer Claudia Abbada jako šéfa Berlínských filharmoniků. Shodou okolností byl orchestr na turné ve Vídni a hrál Mahlerovu Sedmou symfonii. Přiznám se, že jako student jsem tehdy netušil, že tato symfonie měla premiéru v roce 1908 v Praze, ale v tu chvíli to bylo úplně jedno. Onen večer měl v sobě velikost, nostalgii, sílu, smutek a především hloubku jedinečného okamžiku. Slovy ho popsat nelze, ale všichni v sále to cítili. Na konci koncertu se z publika snášela záplava...