Nedávno přišel starší syn ze školy s očima navrch hlavy: „Blanka nám pouštěla zvuky planet!“ Blanka je synova družinářka. – „Vážně?“ povídám. „A jak zněl Saturn?“ – „To už si nepamatuju.“ – Doma pak naladíme „planetární muziku“ na YouTube. Planety mluví, zpívají, vyprávějí příběhy. Merkur: radiové šumy a svistot větrů. Venuše: ozvěny jako z nějaké roury v koupelně. Země: jedna velká dálnice se zneklidňujícím ševelem vespod. Mars: zas ty svištící větry. Jupiter: kovové dunění. Saturn: hororové vyladěné píšťaly varhan. Uran: vzdálený let ptáků nad oceánem. Neptun: propukající sněhová vánice. Pluto (i když toho nebožáka hvězdáři z planetární řady vyškrtli, protože prý nemá ty správné parametry): moře a trubky. A Slunce: třepotání křídel plus nějaká dotěrná vibrace jako bonus.

V českém undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let to byl běžný trik. Když se nestihl sborník k nějakému významnému jubileu včas, přidalo se do názvu „se zpožděním dvou let“. Anebo tří. Ta trojka by se hodila i letos: 16. října to jsou tři roky, co zemřel Antonín Matzner. S hudbou měl co do činění celý život. Horizontálně i vertikálně: od jazzu přes komerční pop po vážnou muziku; od popularizační publicistiky přes produkci a režii víc než sto dvaceti supraphonských vinylů po dlouholetou dramaturgii Pražského jara.

„Neviděl jsem už sedm let Pavla Haase / a taktak že si ho dovedu představit / stojícího kdesi mezi dveřmi a klavírem v jeho pokoji Ale země se dme / a je slyšet zvuk podobný ustavičným nohám.“