Životní příběh Mieczysława Weinberga (1919–1996, setkat se můžeme i s variantou Mojsej Samuilovič Vainberg) by byl vděčným materiálem pro filmové drama, až je s podivem, že se jej zatím nikdo nechopil. Útěk pěšky z Polska, kde nacisté zavraždili celou jeho rodinu, do Sovětského svazu a postupné zjišťování, že ani v nové vlasti není coby Žid v bezpečí. Jeho tchán byl zavražděn na Stalinův příkaz, Weinberg byl uvězněn. Za to, že ve vězení strávil jen měsíc, vděčil jednak Stalinově úmrtí, jednak pomoci svého přítele Dimitrije Šostakoviče. S Šostakovičem jej kromě přátelství a vzájemného hudebního ovlivňování pojil i proměnlivý vztah ke komunistickému režimu. Před svým zatčením byl například Weinberg prominentním členem Svazu skladatelů a jakýmsi „výstavním Židem,“ příkladem demonstrujícím, jak dobře je v Sovětském svazu s touto skupinou zacházeno.

Řecký skladatel Iannis Xenakis (1922–2001) je neopominutelnou postavou dějin hudby 20. století. Zároveň ale představuje pro interprety i posluchače tvrdý oříšek. Ve svých skladbách mnohokrát posouval hranice toho, co je možné zahrát, a to jak pro sólisty, tak pro orchestry a dirigenty. Publikum pak může odrazovat jeho přístup k hudbě nikoliv jako ke sledu melodií a harmonií, ale jako k mase, s níž zachází spíše jako s otesávaným kvádrem či odlévaným betonem. Koneckonců jeho původní profesí byla architektura a spolupracoval s milovníkem syrového betonu Le Corbusierem, s nímž vytvořil i slavný Philipsův pavilon pro bruselské Expo v roce 1958. Ačkoliv se bez Xenakise neobejde žádný přehled dějin moderní hudby, slyšet jeho díla živě je vzácnost, což platí ještě více pro kusy orchestrální. Koncert nazvaný výmluvně „Zásadní Xenakis“, který se konal 5. listopadu, tak sliboval výjimečný zážitek, zvláště když jeho pořadatelem bylo Ostravské centrum nové hudby, instituce, která zde dlouhodobě pěstuje provádění soudobé hudby na vysoké úrovni. Všechna tři díla na programu již někdy zazněla na festivalu Ostravské dny, nyní se ovšem všech tří ujal stále ještě poměrně nový orchestr ONO, tedy Ostrava New Orchestra, mezinárodní těleso vedené dirigentem a skladatelem Petrem Kotíkem, jinak též uměleckým šéfem Ostravského centra. Rovněž poměrně nový sál DOX+ se jevil již svou betonovou strohostí jako ideální lokace. To vše vyvolalo potěšitelný zájem publika, takže již několik dní před koncertem hlásili pořadatelé, že je vyprodáno, což je v této hudební sféře věcí nikoliv obvyklou.

Ruský spisovatel Vladimir Nabokov měl k hudbě komplikovaný vztah. Podle svých vlastních slov pro ni neměl „ten správný sluch“ a některé druhy hudby mu vyloženě vadily (navzdory tomu se jeho syn stal operním pěvcem). Také nebyl příznivcem adaptací literárních děl, alespoň těch vlastních, protože z nich cítil nebezpečí rozmělnění jazykových a myšlenkových jemností, na jejichž propracovanosti si zakládal. Na filmové zpracování svého románu Lolita režisérem Stanleym Kubrickem přistoupil jen proto, že v Kubrickovi viděl tvůrce stejně perfekcionistického a posedlého detaily, jako byl on sám. Navzdory tomu se Nabokovovo nejslavnější dílo dočkalo ještě druhého filmového zpracování, několika divadelních úprav i verze muzikálové. Žádné z těchto zpracování s výjimkou toho Kubrickova nebylo příliš úspěšné komerčně, ani pokud jde o kritické přijetí. Román Lolita, vydaný poprvé v roce 1955, je skutečně těžkým oříškem. V podstatě jednoduchá zápletka, o které něco tuší i to, kdo knihu nečetli, a z níž se zrodil termín „lolita“ coby označení nedospělé dívky viděné jako sexuální objekt, je předložena ve spletitém textu plném jazykových fines, slovních hrátek, více či méně skrytých odkazů a pohrávání si se vztahem mezi čtenářem a vypravěčem.  Přesto, či právě proto láká kniha další umělce, aby se ji pokusili zkrotit.

Tramvaj. Dopravní prostředek, ale také společenství lidí sdílejících společný prostor na základě potřeby přesunout se z bodu A do bodu B. Každý nastupuje s vlastními myšlenkami, únavou, zkušenostmi. Za okny jim ubíhá krajina, někdo z cestujících ji zná nazpaměť, jiný je tu nováčkem. Sledování věcí venku vzbuzuje v lidech uvnitř vzpomínky, stesk, rozhořčení a další emoce. Tramvaj je tedy z hlediska dramatického zajímavým materiálem. Vlak nabízí něco podobného, ovšem ve srovnání s ním je cesta tramvají zhuštěnější, což ocení dramaturgie. Linka spojující od počátku 50. let Liberec s Jabloncem nad Nisou v sobě spojuje kvality městské hromadné dopravy a vlaku, protože během necelé půlhodiny projede poměrně různorodým prostředím. Právě tam se před lety zrodila myšlenka básníka Pavla Novotného zachytit zážitek z jízdy touto tramvajovou linkou a myšlenky jejích cestujících. Vybaven nahrávacím zařízením a společností lidí ochotných vyprávět o nejrůznějších věcech, pořídil množství materiálu, který pak porůznu předčítal, vydal tiskem a v roce 2011 proměnil v radiofonickou koláž Tramvestie. V ní se hlasy vypravěčů reflektujících ubíhající krajinu a neřízeně vzpomínajících, co se jim na kterém rohu přihodilo, mísí s hluky vozu, vrzáním dveří a ohlašováním stanic.

Oslavy stého výročí založení Československa sice již odeznívají, ale orchestr PKF – Prague Philharmonia se k nim přihlásil i v prosinci skrze pátý koncert z cyklu Krása dneška. Tento cyklus se dosud většinou odehrával v komorních sálech i komorním obsazení, pro závěrečné setkání se ovšem proměnil v efektní událost v působivých prostorách Veletržního paláce. A zatímco předchozí díly Krásy dneška mapovaly spíše dějiny hudby 20. století, tento koncert byl zcela současný, či přesněji do budoucnosti se dívající (jak napsal v programu ředitel orchestru). Kompozice objednané od tří českých skladatelů byly propojeny improvizovanými pasážemi, elektronikou a abstraktními projekcemi na stěny dvorany. Vznikl jednolitý celek, v němž bylo možné odlišit jednotlivé autorské části, ale zároveň se vše slévalo do nepřerušeného proudu. Ten zahájili členové Clarinet factory, kteří sjeli proskleným výtahem od stropu.

Pražský festival soudobé hudby Contempuls se vrátil po roční pauze s modifikovaným názvem Contempuls Night a ve formě dvou koncertních bloků během nedělního večera 18. listopadu. Novým dějištěm festivalu se stal zbrusu nový koncertní sál v Centru současného umění DOX, čímž se symbolicky utvrzuje blízkost současného vizuálního a hudebního umění. Ony dva bloky byly jasně vyprofilovány již svým nástrojovým obsazením. V první polovině cembalo, nástroj vlastně zvukově jednobarevný, navíc spojený se silnými historickými asociacemi – při jeho tónech většině posluchačů automaticky přicházejí myšlenky na hudbu vágně historickou, napudrované paruky a tak podobně. Druhou polovinu zaplnily dva klavíry a obsáhlý arsenál bicích nástrojů laděných i neladěných, klasických jako velký orchestrální buben i neobvyklých jako porcelánový talířek.

Napsat o současném operním díle, že se vzpírá klasickým operním klišé, je již docela klišé. Záhada tyče slovenského skladatele Miroslava Tótha, která zazněla 21. června v Národním divadle v rámci přehlídky Opera nova, ovšem v tomto směru jde skutečně daleko a ne nadarmo se její autor v doprovodném textu hlásí k žánru „antiopery“. Jde o mysteriózní hudebně scénickou akci s minimem textu i zpěvu v klasické podobě. Jsou tu postavy, které vydávají zvuky, je tu náznak děje, jenž je ovšem skryt v husté mlze a ponechán domýšlení diváků. Ve třinácti scénách se odehrávají výjevy, které si každý z diváků může interpretovat po svém. Autor zmiňuje „podivně povědomý svět nočních můr, beznadějných návštěv v institucích a na úřadech, mazání paměti…“ a výjevy rámuje příběhem o základně na Plutu, odkud lidstvo chtělo expandovat do další galaxie.

Národní divadlo pokračuje ve chvályhodném objednávání nových oper u současných českých skladatelů ve snaze udělat z Nové scény místo, kde vzniká progresivní soudobé divadlo. Nová opera Ivana Achera Sternenhoch, která měla premiéru 7. dubna, přichází v roce trojitě kulatého výročí spisovatele, filozofa a inspiračního zdroje nezávislé kultury Ladislava Klímy: Letos slavíme sto čtyřicet let od jeho narození, devadesát let od úmrtí a stejný počet od vydání literární předlohy opery, románu Utrpení knížete Sternenhocha. Libreto si sepsal skladatel sám, režie se ujal Michal Dočekal, Acherův dlouholetý souputník, mimo jiné z Divadla Komedie.

V sobotu 21. října v sedm hodin večer, když volební komise sčítaly poslední lístky, rozezněly se nad brněnským Výstavištěm tlumené elektronické tóny. Z reproduktorů se linula prodleva z hlasů sirén, ovšem ztišená a naladěná na neměnný souzvuk, který působil zároveň uklidňujícím i výhrůžným dojmem. Do něho se po chvíli začaly linout hlasy postav ve staromódních oblecích s velkými kovovými tlampači v rukou. Tito herci a zároveň uvaděči směřovali diváky k hlavní věži výstaviště, kde se během půl hodiny sešel dav čítající asi jeden a půl tisíce lidí.

Orchestr Berg již řádku let staví své koncerty kolem témat či klíčových slov spojujících skladby na programu. Někdy jde spíše o volné asociace, jindy je souvislost hlubší. Tato strategie umožňuje zajímavě si pohrávat s dramaturgií a zároveň pomáhá publiku naladit se určitým způsobem na zážitek z většinou neznámé hudby. V neposlední řadě může téma koncertu fungovat jako v dobrém slova smyslu marketingový tahák zvyšující atraktivitu pro ty, kdož by se soudobé vážné hudby obávali. To byl tak trochu případ koncertu, který Berg odehrál v úterý 4. dubna v pražském klubu Roxy – prostředí pro vážnou hudbu netypickém, ale pro Berg již dříve úspěšně vyzkoušeném. Ze zdravotních důvodů nemohl nastoupit šéf Bergu Peter Vrábe a jeho místo proto zaujal mladší dirigent Petr Louženský.