Před deseti lety jsem v Harmonii článek o Milanu Slavickém k příležitosti jeho šedesátých narozenin (* 7. 5. 1947) začínala řečnickou otázkou, „jakpak se asi o tomto skladateli bude psát v učebnicích českých hudebních dějin?“ Přestože Milan Slavický odchodem z tohoto světa v roce 2009 historickou perspektivu svým četným aktivitám už dal, na odpověď je pořád ještě brzy. Přibyla zato jiná, dosti charakteristická a obecnější otázka: co ze skladatelova odkazu zůstává „současné“ a co mizí v propadlišti času?

Dvanáctý ročník mezinárodního festivalu současné orchestrální hudby skončil, těšíme se na příští. Než se dočkáme, zaslouží si uplynulý ročník malé ohlédnutí, protože ani jeden z jeho čtyř koncertů nebyl příležitostnou jednohubkou, kterou posluchač zkonzumuje a hned sahá po další. Právě naopak, každý nabídl něco – zážitek, poznání, sdílení, překvapení atd. - pro co na kratší či delší čas vešel do systému všech, kdo se na něm podíleli na pódiu, v auditoriu i v zákulisí a rozhojnil jim životní zkušenost.

Koncertní cyklus orchestru, který tuzemskému publiku urputně vnucuje svůj název PKF – Prague Philharmonia (místo bývalého sice tuctového, ale komunikativnějšího Pražská komorní filharmonie), zaměřený na hudbu 20. a 21. století „Krása dneška“ funguje už jedenáctou sezonou. Na projekt, který si během své existence prošel už mnoha, často nelehkými peripetiemi, spjatými s tuzemskými sociálně-kulturními poměry, je to doba pěkně dlouhá. Zatím poslední „kotrmelec“ nastal loni, cyklu se

Přicházejíce do dvorany Českého muzea hudby, obestírá nás –  ještě před hodinou začátku koncertu – jakási podprahová zvuková aura, elektronický opar, ale i akustické motivky či tóny, hudebníci se svými nástroji dekorativně postávají na ochozech nebo přecházejí, mizí a zase se objevují v průhledech na schodiště, občas se hudební kulisa vzedme ke krátkému jazzovému jamíčku. Informaci o programu – třídílném

„Osvojila jsem si řadu principů, nebo základních etických postojů Nové hudby, ale vždy jsem s nimi nakládala  po svém, vytvářím si své vlastní mody, nástrojové kombinace, specifické tektonické postupy, zahrnuji do svých kompozic prostor.“

Dva týmy se vypravily hledat jižní pól. Norská výprava cestuje pod vedením Roalda Amundsena, Brity vede Robert Scott. Postupují nezávisle na sobě, je to závod o prvenství. V drsných klimatických podmínkách se muži v obou týmech povzbuzují i hádají, jsou nuceni činit krajní rozhodnutí, čelí pochybnostem, vedou vnitřní monology nebo dialogy se vzdálenými osobami. Amundsenův tým dosahuje pólu jako první, členové britské výpravy na zpáteční cestě umírají.