Na svém červnovém koncertu (13. 6. v prostoru bývalé barokní jízdárny paláce Savarin) uvedl Orchestr Berg pod vedením Petera Vrábela skladby tří mladých skladatelů, všechny s poměrně nedávným datem vzniku, Odlesky nebeských hvězd od Soni Vetché dokonce ve světové premiéře.

Orchestr Berg se nenechal koronavirem zahnat do kouta. Co nemohl svému publiku nabídnout na jaře, vynahradil (si) přes léto a podzimní závěr své sezóny realizuje v duchu optimistické vize „jedeme dál“.

Zařazení kantáty Polednice od Ondřeje Adámka na program abonentní řady Rozhlasových symfoniků bylo odvážným, záslužným a hlavně výborným dramaturgickým počinem. Skladatel dílo psal, respektive dokončil na objednávku Varšavského podzimu (v čase objednávky už je měl rozpracované jako záměr). Nikoliv náhodou českou premiéru skladby dirigoval v pondělí 18. listopadu současný šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Alexander Liebreich – dílo totiž před šesti lety nastudoval ke světové premiéře ve Varšavě právě on.

Na čtvrtečním koncertě zazněly premiéry tří skladeb, které objednala Česká filharmonie od mladých skladatelů jako pokračování nápadu, který uvedl v život Jiří Bělohlávek formou skladatelské soutěže. Druhý ročník akce byl směrován k 100. výročí založení samostatného Československa ani ne tak tématicky jako – vedle zjevné symboliky – čistě prakticky s tím, že soutěž chtěla poskytnout příležitost nejen českým, ale i slovenským hudebním tvůrcům. Přineslo to ovoce – mezi vítězná díla se dostala skladba Adriána Demoče Něha, dalšími dvěma byly Písně vrbovýho proutku od Jany Vöröšové (nejlépe vyhodnocené dílo) a Crossings od Matouše Hejla.

Zahajovací koncert festivalu Hudební fórum Hradec Králové byl ve znamení severské hudby, přinejmenším tedy podle jmen autorů skladeb zařazených na program. Zde ve středu Evropy nám možná tak úplně nedochází, že energetické zdroje hybné síly nové (vážné/klasické) hudby se přesunuly právě na sever, je to proces velmi pozvolný, trvá několik desetiletí, nicméně tradičně osvícená festivalová dramaturgie (konkrétně Marek Hrubecký) drží prst na tepu doby a k českým premiérám vybírá skladby prověřené především na americké hudební scéně, kde se tvorba severoevropských skladatelů těší značné pozornosti a respektu. Dvě ze tří uvedených skladeb vznikly na objednávku Newyorské filharmonie. Z nich zejména Metakosmos Anny Thorvaldsdóttir představuje vítané rozšíření obzorů poznání. Pokud je mi známo, živě dosud u nás hudba této islandské skladatelky nezazněla, zaznamenala jsem pouze veskrze pozitivní recenzi cédéčka s její komorní tvorbou (Vítězslav Mikeš v Harmonii 19. 2. 2019). Koncertní realita je rozhodně komplexnějším zážitkem nežli poslech z konzervy, zejména u toho typu hudby, který je – patrně – Anniným osobitým stylem: hutné, neuspěchané, zvukově soudržné, nesené na vlně dechu nebo plynutí něčeho, co nás přesahuje, s občasnými doteky krásna, které vám v okamžiku, kdy se projeví, vhání slzy do očí, protože vzápětí zase mizí a že zmizí, víte už v té chvíli, kdy ho sluchem zachytíte. Při koncertním provedení nabývají všechny výrazové finesy zpřítomněné koncentrací hudebníků na pódiu intenzity posílené o pozornost posluchačů v auditoriu, poněvadž jde o hudbu napínavou, která  nepřipouští nudu nebo vyvanutí smyslů. Během nedlouhé plochy skladby – cca čtrnáct minut – se vystřídá nebo často i překrývá zvuková tříšť, existenciální konstanta (hluboký tón), dlouhá zastavení v pianissimu, rytmický vzruch, tlumené exploze či čistě noisové imprese. Jímavá, píseň připomínající melodie přichází poprvé zhruba uprostřed, zdánlivě nečekaně, ke svému návratu už ale potřebuje dokonalé zklidnění a z vůle autorky touto „písní“ skladba i končí, což vnímám jako Annino svědectví víry v pozitivní síly kosmu.

Dubnovou zkoušku sirén pojednal Jan Trojan do značné míry jako test formy koncertu – autorův záměr to pravděpodobně nebyl, ale nad množstvím otázek (týkajících se parametrů souhry, volby prostoru, vztahu času a notace, terminologie a tak dále), které realizace tvůrcova konceptu evokovala, se takový pohled přímo vtírá. Živá akce – hudební produkce, jejíž součástí je 140 vteřin trvající nepřerušovaný tón sirény aktivovaný na celém území republiky každou první středu v měsíci – proběhla 3. dubna paralelně na třech místech: v Olomouci na Horním náměstí a v Praze na nádvoří HAMU a na nádvoří Novoměstské radnice.

Orchestr Berg zahájil svou novou sezonu koncertem (11. 3. ) ve znamení hudby Franka Zappy. Zappa? Jsou snad Bergu vážnohudební mantinely už tak těsné, že je opouští? O Zappově afinitě k vážné, respektive klasické hudbě se samozřejmě ví – mezi jeho vzory nebo spíše inspirátory figuroval vedle Stravinského či Varèseho také Alois Hába – ale jeho odkaz je životadárným zdrojem spíše v otevřené komunitě příznivců jazzové a všelijak alternativní hudby. Oddělování artificiální a non-artificiální hudby je však, bohužel, hlavně záležitostí institucionalizovaných struktur (škol, hudebního průmyslu, médií), zatímco hudebníci prolínání obou hudebních „břehů“ dávno neřeší – Zappa byl začátkem 90. let jedním ze čtyř skladatelů, které Ensemble Modern požádal o nová díla pro svou sezonu ve frankfurtské Alte Oper (dalšími byli Karlheinz Stockhausen, John Cage a Alexander Knaifel). Vznikl tak Zappův poslední velký projekt – The Yellow Shark – z něhož Orchestr Berg zařadil na svůj březnový koncert pět „kousků“. Takže žádné opouštění mantinelů, pouze jejich další rozšiřování. Berg přidal ještě dvě skladby z alb Jazz from Hell a Frank Zappa Meets the Mothers of Prevention a vše poskládal do proporční, kontrastní suity s dynamickým G-Spot Tornadem na začátku a – relativně – klidnější Night School na závěr. S výjimkou Aerobics in Bondage všechny skladby instrumentoval Ali N. Askin, v obsazení dominují dechy a bicí, smyčce jsou zastoupeny klasickým kvartetem, respektive s kontrabasem kvintetem, po stranách – alespoň tak to bylo řešeno na pódiu Divadla Archa – zvuk výrazně spoluformují klávesy, harfa a kytara (akustická se snímačem). V moderní hudbě – jakéhokoliv druhu – může máloco překvapit. (Výstřely v Pentagon Afternoon nepočítám: člověk se sice lekne, ale zase až tak ojedinělý prvek to není, snad jen že obvykle „pálí“ některý z hráčů na bicí, zde byla pistole svěřena do ruky houslistce.) Přesto zní Zappova hudba originálně, zvukově zajímavě (včetně strukturálních detailů jako souhra tuby a houslí v Aerobics in Bondage), napínavě, dravě a dráždivě nezařaditelně. Víc se asi otevře těm, kdo znají kontexty – Frank Zappa prezentoval svou hudbu jako do jisté míry reakci na aktuální veřejné dění v politické, sociální, obchodní či kulturní sféře, znalci jeho díla z ní slyší sarkasmus, navázat s ní vztah lze nicméně i skrze čisté hudební řemeslo.

Plakát zval na Hudbu k Siréně, ve skutečnosti to byla Hudba k siréně – výkop nového projektu Orchestru Berg, jehož iniciátoři se rozhodli využít pravidelné zvukové kulisy našich obcí každou první středu v měsíci k hudební site/time specific intervenci a pozvali zájemce na mikrokoncert do Velké auly Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, na němž se podíleli Monika Čeřovská (lesní roh), Jiří Lukeš (akordeon), Jiří Genrt (tuba), Petr Studený (elektronika) a – zařízení sirény na střeše budovy.