Vymezit izraelskou hudbu žánrově či kulturně je obtížné. Před vznikem státu Izrael se v Evropě zakořenily dva stereotypy. „Židovská“ hudba, to je přece klezmer, bujaré tance i teskné melodie z židovských osad na východě Evropy v jazyce jidiš. Od nich se náladou výrazně liší sefardské písně, relikty ze středověkého Španělska v archaickém hebrejsko-španělském jazyce ladino. Méně už jsou známé liturgické zpěvy židovských kantorů, zachycené v Evropě i Spojených státech a dodnes dostupné v reedicích na CD. Nahrávky kantorů Gershona Siroty či Pierra Pinchika – oba se narodili na Ukrajině – představují hloubkou spirituálního prožitku zajímavé srovnání s gospelovým zpěvem Arethy Franklin anebo se rituály qawwali pákistánského zpěváka Nusrata Fateh Ali Khana.

Trevor Coleman byl třikrát nominován na cenu Emmy, což je televizní paralela filmových Oscarů či hudebních Grammy. Méně se už ví o jeho projektech s českými hudebníky. Jejich katalyzátorem je Jono Heyes, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, který pochází stejně jako Coleman z Nového Zélandu. Zatímco Coleman se usadil v Seville, Heyes žije momentálně v jižních Čechách. Tam vznikl i následující rozhovor. Počátkem října proměnil Heyes tichý penzion stojící o samotě na břehu potoka v nahrávací studio. Natáčel zde nejen své následující album, s pracovním názvem The Beehive Studio, ale i filmové příběhy s písněmi propojené. Vedle Colemana a Heyese se účastnili basista Petr Tichý, houslistka Anna Štěpánová a další hudebníci.