Před padesáti lety zemřela 24. srpna v Praze jedna z nejzajímavějších moderních skladatelek Sláva Vorlová (1894–1973). Narodila se a vyrůstala v Náchodě, kde dodnes působí komorní orchestr nesoucí její jméno. Talentovaná Miroslava Johnová, jak znělo její dívčí jméno, přerušila studia na místním gymnáziu, aby odešla do Vídně na Akademie für Musik und darstellende Kunst studovat zpěv a klavír. Její slibnou dráhu pěvkyně ukončila tuberkulóza a Sláva se rozhodla pro soukromé studium klavíru u Václava Štěpána a kompozice u Vítězslava Nováka, později také u Františka Maxiána a Jaroslava Řídkého.

Málokterý z českých – či správněji moravských – skladatelů má tak blízko k označení klasik jako Jan Novák (1921–1984). První cyklus na latinský text Carmina Sulamitis zkomponoval už jako student a zaujetí pro antickou poezii a kulturu obecně mu zůstalo až do konce života. Po uvedení jeho Hobojového koncertu, který složil ještě jako mladík, se kritikové přeli, zda je koncert jen neoklasický, či přímo klasický. Sám skladatel v žertu prohlásil, že latinu používá jen tak, kvůli nesmrtelnosti. Nevím, do jaké míry doufal v nesmrtelnost svého díla, ovšem o nesmrtelnosti latiny byl hluboce přesvědčen. Věřil v její nadčasovou hodnotu, byla pro něj mostem, který spojoval bezútěšná padesátá léta s hodnotami antické kultury. 8. dubna uplyne 100 let od okamžiku, kdy se Jan Novák narodil v Nové Říši na Vysočině.

Soustředěnost, introverze, pokora a vnitřní klid. To jsou čtyři první klíčová slova, která mne napadají při neobratném pokusu o charakteristiku skladatele Pavla Zemka Nováka (1957). Žák Miloslava Ištvana a Gérarda Griseyho, pedagog konzervatoře Brno by mohl být dobrým reprezentantem současné duchovní hudby, kdyby tato kategorie byla transparentní a nenesla na sobě historickou zátěž skladatelů pracujících ve službách církve. Vrcholem jeho díla, kam spadají symfonie, komorní i sólové skladby, je pro mne cyklus 24 preludií a fug (1989–2006) premiérovaný v Londýně v roce 2007. Ve stejném roce byl autor pozván k přednáškám, seminářům a provedení svých skladeb na Trinity College v Londýně, na univerzitě v Cardiffu a na Music College v Birminghamu. Skladatelovým padesátinám byl věnován koncert v South Bank Centre v provedení The Schubert Ensemble.

Hudební skladatel Rudolf Růžička (1941) je autorem desítek skladeb s prvky elektroakustické hudby. Je českým průkopníkem počítačem podporované kompozice a spoluautorem prvního českého hudebního softwaru CCOMP, na jehož vývoji se jako skladatel podílel od šedesátých let. Dlouhá léta působí v čele Společnosti pro elektroakustickou hudbu a po obnovení mezinárodní soutěže Musica Nova byl předsedou její poroty až do roku 2019. Svou tvůrčí kariéru doprovázel také dráhou pedagoga na dvou vysokých školách. Jeho díla Gurges, Tibia I. a Crucifixion I. zvítězila v mezinárodních soutěžích Musica Nova (1970), mezinárodní skladatelské soutěži M. Josse v Paříži (1984) a soutěži Mariazell '93 v Salcburku.

Nebývá zcela běžné, aby se po žijícím skladateli pojmenovávaly hudební festivaly. Jméno Zdeňka Pololáníka (1935) mají v názvu hned dva. Mezinárodní varhanní festival Zdeňka Pololáníka v České Třebové a Hudební festival Zdeňka Pololáníka v Tišnově. Pokud bychom za vysvětlením hledali průbojného skladatele s touhou dobývat svět, budeme zklamáni. Zdeněk Pololáník je člověkem, který celý život zasvětil službě hudbě, ať už jako skladatel nebo varhaník. V souvislosti s jeho dílem bychom měli zmínit dva světy, ve kterých se jeho tvorba převážně rozprostírá: svět duchovní hudby a svět hudby filmové, televizní a scénické. První z nich byl volbou z vnitřního přesvědčení (navzdory době), druhý spíše z existenční nutnosti. Za dlouhou kariéru skladatele na volné noze Zdeněk Pololáník poskytl také řadu rozhovorů, ke které je stále obtížnější přidat jakýkoliv další. Bylo by ovšem škoda se o to alespoň nepokusit…