
Martin Šochman
Straussovo vrcholné dílo vrcholem sezony Státní opery?
11. červen 2016Vloni Salome, letos Elektra: Státní opera v Praze dvě sezony po sobě představila ony dvě kultovní jednoaktovky Richarda Strausse, jež v mnoha ohledech – a nejde pouze o mohutné instrumentální obsazení, extrémně exponované pěvecké party, ale i o vypjatost emoční – představují dvojvrchol jednoho (postwagnerovského) operního směru devatenáctého století; a stejně jako Salome, i inscenace Elektry, jež měla premiéru 10. června (první z pouhých pěti představení plánovaných na červen), konfrontuje diváka s výdobytky režisérského divadla.
Andrea Chénier, čtvrtá a nejslavnější opera italského veristicky orientovaného skladatele Umberta Giordana, nese podtitul dramma di ambiente storico in quattro quadri (drama z historického prostředí ve čtyřech obrazech) a je to právě ono historické prostředí – doba Velké francouzské revoluce (první obraz se odehrává roku 1789, zbylé tři v roce 1794) –, jež tvoří agens a movens tohoto hudebního dramatu,
Norma ve Státní opeře: ovace ve stoje i bučení
3. říjen 2015Premiéra Belliniho Normy v pražské Státní opeře 2. října 2015 se nesla ve znamení bouřlivého nadšení i tvrdého odporu z řad posluchačů a diváků: po konci představení totiž publikum poctilo zpěváky potleskem ve stoje, zatímco režisér a scénograf byli dlouze a důrazně vybučeni. A dost možná, že tato ostrá polarita ve své křiklavé názornosti dobře ukazuje, kde leží v současné české operní produkci zakopán pes.
Boris Godunov: Musorgského epické drama v Národním divadle
27. březen 2015Musorgského opera Boris Godunov – podle stejnojmenné Puškinovy hry – patří k nejpozoruhodnějším úkazům operního světa a jako taková vždy představuje inscenační výzvu. Na rozdíl od běžné opery – jež je v první řadě niterným dramatem několika postav manifestujícím se v áriích – totiž Musorsgkého dílo není ničím jiným než obří historickou freskou zobrazující pohnutou etapu ruské historie: nejsou zde primárně tematizovány lidské afekty, nýbrž ústředním tématem je zde historie sama. V tomto zvláštním žánru – někdy označovaném jako epická opera –, v němž historie nepředstavuje pouhé pozadí, ale je vlastním námětem dramatu, jsou tak
Duch, jenž stále popírá, ve Státní opeře
26. leden 2015S určitým zjednodušením můžeme říci, že na operní představení se dá jít v principu ze dvou důvodů či pohnutek: buďto nás zajímá „dílo“ samo – přesněji vyjádřeno: hudebně-dramatický text, jehož autory jsou libretista a skladatel a jenž stojí v základu operní inscenace, která je režisérovou interpretací tohoto díla –, nebo ovšem inscenace sama, tedy především režijní, hudební, herecké, atd. ztvárnění dané látky. (Upusťme na tomto místě od filosoficko-estetických sporů o tom, zda operní partitura nepředstavuje pouhou „předlohu“ pro režisérskou...
Takřečené režisérské či režijní divadlo patří i v krajině operní již po několik desetiletí ke standardům inscenační praxe evropských operních domů; vzpomeňme na „Ring století“ z roku 1976: dnes již kultovní bayreuthskou inscenaci, v níž Patrice Chéreau oblékl wagnerovské postavy do kostýmů z 19. století, nechávaje tím tušit paralely mezi industriální dobou a oním „mytickým bezčasím“, které zřejmě tanulo na mysli Wagnerovi: běží zde o náhled, že operní režisér není pouhým vykladačem díla, jež – v ideální podobě jako partitura – představuje