Vloni Salome, letos Elektra: Státní opera v Praze dvě sezony po sobě představila ony dvě kultovní jednoaktovky Richarda Strausse, jež v mnoha ohledech – a nejde pouze o mohutné instrumentální obsazení, extrémně exponované pěvecké party, ale i o vypjatost emoční – představují dvojvrchol jednoho (postwagnerovského) operního směru devatenáctého století; a stejně jako Salome, i inscenace Elektry, jež měla premiéru 10. června (první z pouhých pěti představení plánovaných na červen), konfrontuje diváka s výdobytky režisérského divadla.

Andrea Chénier, čtvrtá a nejslavnější opera italského veristicky orientovaného skladatele Umberta Giordana, nese podtitul dramma di ambiente storico in quattro quadri (drama z historického prostředí ve čtyřech obrazech) a je to právě ono historické prostředí – doba Velké francouzské revoluce (první obraz se odehrává roku 1789, zbylé tři v roce 1794) –, jež tvoří agens a movens tohoto hudebního dramatu,

Premiéra Belliniho Normy v pražské Státní opeře 2. října 2015 se nesla ve znamení bouřlivého nadšení i tvrdého odporu z řad posluchačů a diváků: po konci představení totiž publikum poctilo zpěváky potleskem ve stoje, zatímco režisér a scénograf byli dlouze a důrazně vybučeni. A dost možná, že tato ostrá polarita ve své křiklavé názornosti dobře ukazuje, kde leží v současné české operní produkci zakopán pes.

Musorgského opera Boris Godunov – podle stejnojmenné Puškinovy hry – patří k nejpozoruhodnějším úkazům operního světa a jako taková vždy představuje inscenační výzvu. Na rozdíl od běžné opery – jež je v první řadě niterným dramatem několika postav manifestujícím se v áriích – totiž Musorsgkého dílo není ničím jiným než obří historickou freskou zobrazující pohnutou etapu ruské historie: nejsou zde primárně tematizovány lidské afekty, nýbrž ústředním tématem je zde historie sama. V tomto zvláštním žánru – někdy označovaném jako epická opera –, v němž historie nepředstavuje pouhé pozadí, ale je vlastním námětem dramatu, jsou tak

S určitým zjednodušením můžeme říci, že na operní představení se dá jít v principu ze dvou důvodů či pohnutek: buďto nás zajímá „dílo“ samo – přesněji vyjádřeno: hudebně-dramatický text, jehož autory jsou libretista a skladatel a jenž stojí v základu operní inscenace, která je režisérovou interpretací tohoto díla –, nebo ovšem inscenace sama, tedy především režijní, hudební, herecké, atd. ztvárnění dané látky. (Upusťme na tomto místě od filosoficko-estetických sporů o tom, zda operní partitura nepředstavuje pouhou „předlohu“ pro režisérskou...

Takřečené režisérské či režijní divadlo patří i v krajině operní již po několik desetiletí ke standardům inscenační praxe evropských operních domů; vzpomeňme na „Ring století“ z roku 1976: dnes již kultovní bayreuthskou inscenaci, v níž Patrice Chéreau oblékl wagnerovské postavy do kostýmů z 19. století, nechávaje tím tušit paralely mezi industriální dobou a oním „mytickým bezčasím“, které zřejmě tanulo na mysli Wagnerovi: běží zde o náhled, že operní režisér není pouhým vykladačem díla, jež – v ideální podobě jako partitura – představuje

„Má potřeba vymluvit se hudebně-symfonicky“ – napsal v souvislosti se svým dílem Gustav Mahler – „začíná teprve tam, kde vládnou temné pocity: u brány, jež vede do jiného světa: světa, v němž se věci nerozlišují v prostoru...

Rok 2013 je rokem dvou významných hudebních výročí: je to právě dvě stě let, jež nás dělí od narození dvou velikánu opery 19. století, Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK oslavil toto jubileum...

Petr Iljič Čajkovskij označil své zhudebnění Puškinova románu ve verších Evžen Oněgin jako lyrické scény. Na rozdíl od opery – Massenetem reprezentovaný žánr drame lyrique nevyjímaje –, jež dramaturgicky...

V sobotu 10. listopadu měli návštěvníci vybraných kin možnost shlédnout – po Čajkovského Evženu Oněginovi a Šostakovičovu Nosu – tuto sezónu v pořadí třetí přenos operního představení newyorské Metropolitní...